Easy - 7. Kapitola

V pátek dorazil Lucas na hodinu s patnácti minutovým zpožděním, zrovna když jsme dopisovali test, který svým pozdním příchodem zmeškal.
Jako první mě napadlo, jak nezodpovědné to od něj bylo propásnout test … a pak jsem si vzpomněla, že já chyběla při čtvrtletní zkoušce. A tudíž jsem ho nemohla soudit. Proklouzl zadními dveřmi, zatímco Dr. Heller procházel prostřední uličkou a sbíral písemnky. Sebral hromádky písemek z posledních lavic a pak se otočil k Lucasovi. "Potřebuji s tebou po hodině mluvit." Řekl mu potichu. Lucas sklonil hlavu, vytahoval si z batohu učebnici a stejně tak potichu mu odpověděl. "Ano, pane profesore."
Po zbytek hodiny jsem se už za ním neotočila, a když hodina skončila, sbalil si svůj batoh a šel uličkou mezi lavicemi dolů za Dr. Hellerem. Když na něj čekal, zatímco profeson dokončoval rozhovor s dalším studentem, zdvihl Lucas pohled a podíval se na mně. Jeho úsměv byl jako vždy tajemný, jestli tam vůbec nějaký úsměv byl. Jeho pohled do mě byl tak intenzivně zabodnutý, jako kdyby mně chtěl přišpendlit do terče. Obrátil svou pozornost na našeho profesora a tím náš kontakt prolomil. Když jsem odcházela z učebny, musela jsem zhluboka dýchat, stále jsem nebyla rozhodnutá, jestli se mám odpoledne zastavit ve Starbucks nebo ne.
Přemýšlela jsem nad testem, který jsem právě s dobrým pocitem dopsala, jen díky Landonově pomoci a pracovním listům, které mi před dvěma dny poslal a já jsem je zpracovala. Zpracování těch listů byla veškerá pomoc, kterou jsem pro ten test potřebovala - pro test, o kterém on musel vědět. Nemyslela jsem si, že by překročil nějakou hranici a řekl mi něco, co neměl, ale definitivně se pohyboval na hraně. Kvůli mně.
Mezi tisíci dalších studentů na této obrovské univerzitě jsem byla neviditelná, nevyčnívající a proto mně překvapilo, že z nějakého důvodu sešel z cesty tím, že mi pomohl. Z nějakého důvodu mu na mně záleželo.
Erin: Chaz a já už odjíždíme. Zvládneš to přes víkend sama? Jdeš odpoledne do Starbucks, ŽE JO? Jestli s tebou bude chtít jít ven, JDI DO TOHO! Zbav se zábran! Nezapomeň, že budeš mít celý víkend pokoj jen pro sebe. Mrk, mrk.
Já: Bavte se dobře děcka. Já budu v pohodě! Napíšu ti, co se děje.
Erin: To bys teda měla! Vrátíme se v neděli odpolko. Nebo možná až večer, to záleží na velikosti kocoviny. He, he. NAPIŠ MI URČITĚ!
Ne Erinin výlet s Chazem jsem úplně zapomněla. Jeho bratr hrál v kapele a zítra měli být na festivalu blízko Shreveportu, tak si na víkend zařídili rezervaci v hotelu se snídaní. Erin o tom mně a Maggie říkala minulý měsíc, zatímco jsme během večerní laboratorní hodiny astronomie čekaly u dalekohledu, abychom se podívaly na Měsíc a Venuši.
"Hotel se snídaní?" Maggie vytřeštila oči. "Co bude na řadě pak? Utěrky s iniciálama?"
Erin se zamračila. "Je to romantický!"
"No právě," zasmála se Maggie. A chystáš se tam s Chazem. Jak si vůbec pana sportovce na něco takovýho ukecala?"
Erin se šibalky pousmála a rukou si projela svoje výrazně rudé vlasy, její barva vlasů byla rozpoznatelná dokonce i ve tmě v poli na okraji města.
"Řekla jsem mu, že hotely se snídaní mívají obrovské vířivky a že bych mu byla ochotná v jedné z nich dělat nevýslovně hříšné věci."
V řadě za námi stáli dva kluci, typičtí šprti, a z jednoho z nich vyšel přiškrcený zvuk, když se podívali na Erin, oba měli umučené výrazy. My jsme musely potlačit smích. Maggie si povzdychla. "Chudák Chaz. Nikdy neměl šanci … jednoho dne bude stát před oltářem a odpovídat "Ano," bez toho, aby věděl, jak se tam vůbec dostal.
"Ha, tak to si nemyslím. Až bude čas se usadit, vezmu si někoho, jako …" Erin se podívala přes rameno na ty dva poslouchající kluky za námi, "jako jednoho z nich."
Oba kluci se na sebe podívali a narovnali se v zádech. S úsměvem, který adresovali Erin, si spolu plácli.
*******
Pochybovala jsem o tom, že by si na mně Erin během svého romantického víkendu našla čas. Byla jsem sama. Nakonec jsem se rozmyslela, že se vydám směrem ke studentskému centru, přitáhla jsem si bundu blíž k tělu, protože se zvedl studený listopadový vítr. Na párty bratrstva, která se bude o víkendu konat, asi nebudou otevřená okna jako minule, ne že bych tam šla, abych to věděla z první ruky. Neexistovala možnost, abych se dobrovolně objevila někde, kde by mohl být Kennedy. Nebo Buck.
Dříve, než jsem došla ke Starbucks, jsem ucítila vůni jejich kávy. Když jsem vycházela zpoza rohu, oči mi automaticky směřovaly k pultu, stáli tam dva zaměstnanci a povídali si. Když jsem Lucase neviděla, napadlo mě, jestli si třeba nepřehodil službu a nezapomněl mi napsat. Bylo tam jen pár zákazníků, přesně jak říkal, jedním z nich byl Dr. Heller, seděl v rohu a četl si noviny. Proti svému profesorovi jsem nic neměla, ale nechtěla jsem, aby byl svědkem mého pokusu o flirtování s klukem, který zrovna dneska vynechal test a kterého si hned potom k sobě zavolal. Stála jsem hned za vystavenými hrnečky a kelímky na cestu. Stejně tak, jako v pondělí, se Lucas objevil u zadních dveří, zrovna ve chvíli, když jsem tím směrem koukala. Z pohledu na něj mně začali mravenčit prsty na rukou i na nohou. Pod zelenou zástěrou měl oblečené přiléhavé modré tričko s dlouhým rukávem, ne tu univerzitní značkovou mikinu, kterou měl na sobě dnes ráno. Rukávy měl vytažené nad lokty, takže bylo vidět jeho tetování. Posunula jsem se směrem k pokladnám a cestou si ho prohlížela od potetovaných předloktí až k obličeji. Zatím si mně nevšiml.
Jedna z holek u pokladny se otočila. "Můžu vám nějak pomoct?" Její hlas byl velice otrávený, jako kdyby musela luskat prsty, aby získala mojí pozornost.
"To je v pohodě, Eve." Řekl jí Lucas, ona pokrčila rameny a vrátila se k rozhovoru se svojí kolegyní, ale obě se na mě dívaly s ještě větší dávkou nepřátelství, než před chvílí.
"Ahoj Jacqueline."
"Ahoj."
Podíval se směrem ke stolku, kde seděl Dr. Heller.
"Co si dáš?" Jeho tón nezněl jako tón kluka, který mně žádal o to, abych přišla. Možná, že se chová obezřetně kvůli svým kolegyním.
"Uhm, grande Americano, asi." Sáhl pro kelímek a udělal mi kafe. Snažila jsem se mu dát svojí kreditku, ale on jen zakroutil hlavou.
"To je v pohodě. Je to na mně."
Jeho kolegyně si vyměnily pohled, který jsem předstírala, že jsem neviděla. Poděkovala jsem mu a šla si sednout na opačnou stranu kavárny, než byl Dr. Heller. Na notebooku jsem si otevřela poznámky ke svému ekonomickému projektu. Musela jsem vyhledat informace z více různých zdrojů, abych obhájila svůj postoj, který jsem v rámci projektu zaujala. Musela jsem to mít hotové před zimními prázdninami. Jestli během celého svého života jen jednou jedinkrát zmeškám další zápočtové zkoušky, bude to moc brzo po těchhle.
Asi tak po hodině, jsem si do záložek uložila spousty informací o současných mezinárodních ekonomických událostech, kafe jsem měla dopité a Lucas za mnou ani jednou nepřišel. Už jsem měla načase vyrazit na doučování na stření škole, kde jsem každý pátek doučovala hru na basu, hodina měla začínat už za půl hodiny.
Vypnula jsem svůj notebook a vytahovala napájecí kabel ze zásuvky, ze stěny.
"Slečno Wallace." Při nečekaném pozdravu Dr. Hellera jsem nadskočila a převrhla svůj naštěstí už prázdný kelímek od kafe.
"Omlouvám se, že jsem vás vylekal."
"To je v pořádku. Jsem jen trochu roztěkaná … z, uh, toho kafe."
A z toho, že jsem si na setinu vteřiny myslela, že byste mohl být Lucas.
"Jen jsem vám chtěl dát vědět, že mi pan Maxfield povídal, že už jste nás skoro dohnala a pracujete na projektu. Byl jsem rád, když jsem to slyšel."
Ztišil hlas a konspirativně se rozhlédl kolem nás. "Já ani mý kolegové nechceme, aby někdo z vás propadl, víte? Našim cílem je vystrašit - chtěl jsem říct podpořit - ty méně seriózní studenty k lepší produktivitě. Ne, že bych vás považoval za jednu z nich."
Vrátila jsem mu úsměv. "Rozumím."
Narovnal se a odkašlal si. "Dobře, dobře. No tak tedy mějte produktivní víkend." Zasmál se svému vtipu a mně se podařilo potlačit protočení očí.
"Děkuju, Dr. Hellere."
Když jsem skládala napájecí kabel a ukládala si ho do tašky, došel k pultu a začal něco říkat Lucasovi. Rozhovor mezi nimi vypadal vážně a já jsem byla znepokojená, když Dr. Heller minimálně jednou ukázal mým směrem. Napadlo mě, jestli náš profesor nevěřil tomu, že Lucas byl jedním z těch méně seriózních studentů, kteří potřebovali k vyšší produktivitě vystrašit. Jestli ano, nechtěla jsem být použitá jako "dobrý příklad".
Když jsem odcházela ven, ohlédla jsem se přes rameno, ale Lucas se mým směrem vůbec nepodíval, jeho výraz byl napjatý. Jedna z jeho kolegyň, která kousek od něj utírala pult, se na mně ušklíbla.
Když jsem o dvě hodiny později odcházela z doučování na střední škole a zapínala jsem si mobil, snažila jsem se přesvědčit, abych se těšila na víkend, který budu mít sama pro sebe. Evidentně byl výlet do Starbucks jeden velký neúspěch. Lucasovo chování bylo ještě nepochopitelnější a zdrženlivější, než kdy dřív.
Když jsem v kavárně pracovala na projektu, napsala jsem e-mail Landonovi, poděkovala jsem mu za to, že mi ve středu poslal pracovní listy i za to, že trval na tom, abych je vypracovala. Úmyslně jsem se nezmiňovala o tom, že mi v podstatě pomohl s testem, o kterém věděl, nechtěla jsem spustit jeho případný pocit viny, kdyby skutečně byl tak upřímný člověk, jakým mně se zdál být. Od středy se mi neozval, ale možná se ozve během odpoledne nebo večer. A třeba by mohl mít o víkendu volno a mohli bychom se konečně sejít. Na mobil mi přišla zpráva od Erin, že dorazili s Chazem do Shreveportu a k tomu připsala spousty nápadů na to, co bych mohla dělat, když mám pokoj sama pro sebe. Další zpráva byla od mámy, ptala se na moje plány na zimní prázdniny.
S Kennedym jsme střídali domácnosti, kde jsme trávili zimní prázdniny, jeden rok u jeho rodičů, ten druhý u mých. Máma v tom měla zmatek a ptala se, jestli letos dorazím domů. Když jsem jí odepsala zpátky, že ano, protože rozchod s klukem tak nějak znamená, že nebudou žádné další společně trávené prázdniny, očekávala jsem, že se mi omluví, že se mně na to vůbec ptala. Měla jsem být chytřejší.
Máma: Nebuď hned protivná. S tvým tátou jsme měli naplánovaný výlet do Breckenridge, protože jsme si mysleli, že tenhle rok máte být u Moorů. Asi to teda budeme muset zrušit.
Já: Jen jeďte. Pojedu domů k Erin.
Máma: Tak jo, jestli jsi si tím jistá.
Já: Ano, jsem si jistá.
VAU. Můj přítel mně odkopl, první reakcí, kterou by měla máma projevit je citová podpora a místo toho si pojedou s tátou sami zalyžovat. To je rozhodně způsob, jak mi dát najevo, že se starají a že mně mají rádi, super mami. Jako kdyby Kennedyho odmítnutí nebyla dost velká rána. Ježíši.
Zahodila jsem mobil na palubku a vyrazila zpátky na kolej, měla jsem v plánu koukat se v televizi na nějakou reality show a pak pokračovat v práci na ekonomickém projektu. Když jsem dorazila na pokoj, všimla jsem si, že mi během cesty psal Lucas.
Lucas: Omlouvám se, že jsem se nerozloučil.
Já: Přítomnost Dr. Hellera byla asi nepříjemná.
Lucas: Jo, to byla.
Lucas: Takže, chtěl bych tě namalovat.
Já: Cože?
Lucas: Jo.
Já: Okay, ale nemyslíš bez oblečení nebo tak něco, že?
Lucas: Ha, Ha. Ne, nemyslim. Leda že bys to tak chtěla ty.
Lucas: Dělám si srandu. Máš čas dneska večer? Nebo zítra?
Já: Dnes by to šlo.
Lucas: Super, můžu u tebe být za pár hodin.
Já: Tak jo.
Lucas: Jaké je číslo tvého pokoje?
Já: 362, ale stejně tě budu muset pustit do budovy.
Lucas: Pravděpodobně se dokážu pustit sám :o) ozvu se, kdybych se dovnitř nedostal.