Noel
by nikdy nemohl zapomenout na skutečnost,
že za její delikátní postavou a ženskou krásou se skrývala
nesmrtelná bytost, o které se říkalo, že byla natolik krutá, že
dokázala k smrti vyděsit i ostatní svého vlastního
druhu.
První
osobou, se kterou se setkal, když vkročil do obrovské místnosti
v přední části domu, byl vysoký, tmavooký, tmavovlasý
anděl, s arogantním výrazem ve tváři, který si Noel
spojoval s anděly, kteří již dosáhli určité úrovně moci
a síly – ale tento anděl jakoby přídavkem projevoval i jistou
dávku povýšenosti.
„Christian,“
představil se anděl s ladně bílými křídly, ve kterých
bylo několik ostře černých pruhů… byla to stejná křídla,
která dnes ráno Noel spatřil z oken své ložnice. Přikývl,
také se představil, „Noel,“ a napřáhl k andělovi ruku.
Christian jeho gesto ignoroval. „Jsi u dvora nový.“ Jeho
zdvořilý úsměv byl ostrý jako břitva.
„Doslechl
jsem se, že si k nám přišel přímo z Útočiště.“
Noel v jeho vyjádření nepřeslechl zprávu, kterou ukrývalo
– Christian věděl o tom, co se mu stalo a nebude váhat tuto
vědomost použít, aby mu s ní mohl znovu a znovu ublížit,
kdykoli si jen bude přát.
„Ano.“
Noel se usmál, jako kdyby nezachytil ani varování, ani nepřímo
naznačenou hrozbu. „Nimřin dvůr není tím, čím jsem čekal,
že bude.“ Nikde nezahlédl žádné zjevné známky okázalosti,
ani tíživou atmosféru strachu.
„Nenech
se obalamutit,“ odpověděl mu Christian a jeho oči působily
stejně tvrdě jako diamanty. Jeho arkticky chladný projev
kultivovanosti ani na moment nepolevil.
„To,
že se všichni obávají jejích zubů má své důvody.“ Noel se
lenivě zhoupl na patách. „A tebe už kousla?“ Andělova křídla
na okamžik povolila, ale hned je zase pevně přitiskl k páteři.
„Drzost ti bude tolerována pouze do té doby, dokud budeš
zahřívat její postel.“
„Pak
bych ji měl zahřívat, co nejdéle to půjde.“ Noel si řekl, že
když už má hrát, může svou roli sehrát se vším všudy a
namyšleně se na anděla zaculil.
„Dává
ti Christian zabrat?“ Otázka přišla od dlouhonohé ženy,
oblečené v těsné černé sukni ke kolenům a bílé halence,
která vyzdvihovala její štíhlou postavu s ladnými křivkami.
Dohromady s takovýma nohama a očima neuvěřitelně tmavé
tyrkysové barvy, které ještě více zvýraznila sluncem políbená
pokožka, byla jednoznačně omračující. Nebyla anděl, ale upír
a byla natolik stará, že nesmrtelnost už zvládla udělat svá
kouzla, ačkoli nebylo pochyb, že i jako smrtelnice musela být
nádherná.
Na
její provokativní zamrkání Noel odpověděl ještě přívětivějším
úsměvem. „Myslím, že Christiana zvládnu,“ odpověděl a
podal jí ruku. „Já jsem Noel.“
¨“Asirani.“
Sevřela prsty kolem těch jeho. Dovolil jí to a přesto nic
necítil. Od doby, kdy byl unesen, nebyl schopen cítit nic… až na
ty zvláštní, nečekané uhlíky smyslnosti, které probral
k životu Nimřin smích. Noel pustil Asiraninu ruku a podíval
se z ní na anděla. „Takže, řekněte mi něco o tomhle
dvoře.“ Christian ho ignoroval, zatímco Asirani se mu paží
zahákla do té jeho a vedla ho napříč obrovskou centrální
místností, která jak se zdálo, v nezbytných případech
sloužila jako přijímací komnaty, ale jinak byla centrem dění
tohoto dvora.
„Už
jsi jedl?“ Upírka zvedla černé husté řasy a tyrkysové oči,
které hleděly do těch jeho, v sobě nesly skrytý význam.
„Obávám
se, že Lady Nimra se nedělí,“ zamumlal a jeho myšlenky se
zatoulaly k uzavřeným balením krve, kterou byla vyplněná
malá lednička přímo v jeho pokoji. „Ale děkuji ti za
nabídku.“ Ať už byly její motivy jakékoli, byla to taktně
položená otázka. Pravdou bylo, že od doby, co se po útoku
probral, neměl nejmenší chuť krmit se od lidského nebo upířího
dárce. Hlavní léčitel Mediky – Keir, byl velmi šikovný a
dokázal mu bez jakýchkoli otázek opatřit balenou krev. Možná,
že Nimřina zdvořilost byla taktéž výsledkem Keirova vlivu.
Zdálo se totiž, že tento léčit měl obrovský respekt celého
andělského druhu – a dokonce i mezi archanděly.
„Hmm.“
Asirani stiskla jeho paži a prsty pohladila jeho biceps. „Jsi opravdu překvapivou volbou.“
„Opravdu?“
Zasmál se Noel hrdelně. „Ah a navíc jsi chytřejší, než
vypadáš, že?“ Asiraniny oči svítily pobavením, zastavila se
vedle okna a rozhlédla se po místnosti. „Nimra,“ řekla
potichu, „už mnoho let neměla žádného milence a Christian vždy
věřil, že až bude chtít svůj půst ukončit, bude to s ním.“
Noel se zadíval směrem ke zmíněnému andělovi, který v tuto
chvíli mluvil se starším lidským mužem a zjistil, že ho
samotného zajímalo proč Nimra Christiana nepozvala do své
postele. Navzdory působení zkostnatělého aristokrata, které
z něho vyzařovalo, byl tento muž očividně velice
inteligentní a pohyboval se způsobem, který vypovídal o bojovém
výcviku. Nebyl žádnou zbytečnou přítěží, byl přínosem.
Stejně tak, jako Asirani nebyla žádným prostoduchým
pochlebovačem.
„Všichni
žijete tady?“ zeptal se jí, zaujatý faktem, že jak se zdálo,
obývaly tento dvůr jen silní jedinci. „Někteří z nás
mají pokoje tady, ale celé jedno křídlo patří pouze Nimře.“
Upírka ho zavedla k dlouhému stolu na straně místnosti,
prostřenému spoustou jídla. Pustila se jeho paže a do úst si
vložila kuličku hroznového vína, kterou si vybrala ze široké
nabídky různého ovoce. Upíři sice z jídla nemohli získat
potřebné živiny, ale cítili jeho chuť, kterou si mohli plně
užívat – a Asiranin zvuk rozkoše dával zcela jasně najevo, že
si vychutnávala všechny své smysly. Noela její smyslnost
nezajímala, ale přesto si vzal několik kuliček borůvek, aby
tolik nevyčníval. V tu chvíli mu vstaly vlasy na krku. Ne ze
strachu, ale z instinktivního, prapůvodního uvědomění.
Nebyl
ani trochu překvapen, že když se otočil, zjistil, že do
místnosti vstoupila Nimra. Všichni ostatní se z jeho vědomí
vytratili a jeho pohled se zaklesl do toho jejího, mocného a
intenzivního. „Omluv mne,“ zamumlal směrem k Asirani a přešel
lesknoucí se dřevěnou podlahu místnosti, aby se zastavil přímo
před ženou andělem, která se ukazovala být neodolatelnou
záhadou. „Moje Lady.“ Její pohled byl neproniknutelný. „Vidím,
že ses seznámil s Asirani.“
„A
s Christianem.“
Nimra
lehce sevřela rty. „Myslím, že si ještě nepoznal Fena. Pojď.“
Zavedla ho k postaršímu muži, kterého nedlouho předtím Noel
zahlédl po boku Christiana.
Fen
seděl u stolu, ze kterého přetékaly papíry, ve sluncem
prosvíceném rohu místnosti. Když se k němu blížili, bylo
jasné, že muž byl ještě starší, než Noel zprvu hádal. Jeho
ořechově hnědá pokožka byla samá vráska, ale jeho oči byly
jako malé temné oblázky, které byly stále plné života. Jakmile
se k němu Nimra přiblížila, Fen se začal usmívat a Noel si
uvědomil, že mužův zrak byl navzdory jeho zářivé jasnosti,
postižený věkem. Když se Fen pokoušel postavit na nohy, Nimra ho
dlaní na rameni zastavila. „Kolikrát ti to ještě budu muset
opakovat, Fene? Už dávno sis zasloužil právo v mé přítomnosti
sedět.“ Pak se na Fena tak zářivě usmála, že to Noela vzalo
za srdce. „Vlastně sis už dávno zasloužil právo v mé
přítomnosti tančit nahý, kdyby se ti zachtělo.“
Starý
muž se rozesmál a zvuk jeho smíchu byl nakřáplý věkem. „To
by ale byla podívaná, moje Lady.“ Fen ji stiskl ruku a vzhlédl k
Noelovi. „Nakonec si přeci jen nechala nějakého muže, aby tě
učinil počestnou ženou?“ Nimra se naklonila a políbila ho na
obě tváře. Při tom pohybu se její křídla neúmyslně otřela o
Noelovo tělo. „Ty jsi moje jediná láska, to přece víš.“
Fenův smích přešel do širokého úsměvu a prsty ji něžně
přejel po tváři. „Jsem vskutku požehnaným mužem.“
Noel
mohl téměř cítit historii, která se mezi těma dvěma odehrála.
Nicméně nezáleželo na tom, co říkali, v těch bohatých
vzpomínkách nebylo nic, co by naznačovalo milenecký vztah.
Navzdory skutečnosti, že Nimra zůstávala nesmrtelně mladá,
zatímco Fena dostihl běh času, působili spíše jako otec s
dcerou. Nimra se narovnala a řekla, „Toto je Noel,“ poté se
opět soustředila na Fena. „Je mým hostem.“
„Tak
se tomu v téhle době říká?“ Fenův třpytící se pohled se
zaměřil na Noela a důkladně ho prozkoumal.
„Nevypadá
tak dobře jako Christian.“
„Nějakým
způsobem,“ zamumlal Noel, „jsem si jist, že to přežiju.“
Jeho
pohotová odpověď Fena rozesmála. „Tenhle se mi líbí, Nimro.
Měla by sis ho nechat.“
„Uvidíme,“
odpověděla Nimra kousavě. „Jak oba dobře víme, lidé nejsou
vždy takoví, jací se na první pohled zdají být.“ Mezi ženou
andělem a starým mužem v tu chvíli proběhlo něco nevyřčeného
a pak Fen pozvedl její ruku ke rtům a na klouby jí vtiskl polibek.
„Někdy, jsou něčím víc.“ Jeho pohled na vteřinu zaletěl k
Noelovi a on měl pocit, že Fenova slova patřila jemu a ne ženě
andělu, jejíž ruku stále držel.
Noel
zaregistroval Asirani, která se v tu chvíli zjevila na vysokých,
klapajících podpadcích. „Moje Lady,“ řekla upírka Nimře,
„je tu Augustus a trvá na tom, že s tebou potřebuje mluvit.“
Výraz Nimřiny tváře ztvrdl. „Zkouší mou trpělivost.“
Nimra
pevně složila svá křídla, s Fenem se rozloučila kývnutím
hlavy a bez jediného dalšího slova s Asirani po svém boku odešla.
Fen
do Noela šťouchl vycházkovou holí, které si do té doby nevšiml.
„Asi není tím, cos očekával, co?“ Noel pozvedl obočí.
„Pokud máš na mysli aroganci, tak s tou se setkávám velmi
často. Pracuji pro Raphaelovu Sedmu.“ Upíři a andělé, kteří
sloužili archandělovi byli mocní nesmrtelní a měli na ni právo.
Dmitri, vůdce Sedmy, byl silnější, než mnoho andělů a kdyby se
tak rozhodl, mohl by vládnout svému vlastnímu území. „Ale,“
trval na svém Fen a jeho rty se ztočily do prohnaného úsměvu,
„setkal ses s ní u ženy? U milenky?“
„Slepota
nikdy nebyla mým nedostatkem.“ Hořká ironie jeho slov, ho
přinutila k úsměvu.
Prvních
pár dní po útoku, když se hojil z nejhoršího, neměl vůbec
žádné oči. „A ty také nejsi slepý, přestože se mi zdá, že
tak rád na druhé působíš.“ Noel si všiml, jak se mužův
pohled změnil na otupený, když se přiblížila Asirani.
„Koukám,
že jsi také chytrý.“ Fen mávl směrem k židli, která byla na
protější straně jeho stolu. Noel se posadil, opřel se lokty o
naleštěné třešňové dřevo a zadíval se směrem do prostoru
místnosti. Christian byl uprostřed rozhovoru s nějakou další
ženou, s vnadnou kráskou s dlouhými, rovnými vlasy, které jí
sahaly až do pasu a nejbezelstnější tváří, jakou kdy Noel
spatřil. „Kdo je to?“ zeptal se, už měl představu o tom,
jakou roli Fen na Nimřině dvoře zastával.
Mužova
tvář zněžněla do čisté láskyplnosti. „Moje dcera,
Amariyah.“ Když se na něho otočila a zamávala mu, Fen se na ni
usmál a povzdechl si. „Když jí bylo dvacet sedm, byla Stvořena.
Jsem rád, že zemřu s vědomím, že ona bude žít ještě dlouho
po tom, co se obrátím v prach.“ Upírství změnilo člověka na
téměř-nesmrtelného, ale život to nebyl zrovna jednoduchý.
Obzvláště pak prvních sto let po Stvoření, kdy byl upír ve
službách anděla. Jedno století trvající Smlouva byla cenou,
kterou andělé vyžadovali za svůj dar, který člověku umožnil
žít daleko déle, než byla délka normálního lidského života.
„Kolik
jí zbývá odsloužit ze Smlouvy?“
„Nic,“
odpověděl Fen k Noelovu překvapení.
„Pokud
jsi ji neměl dřív, než ses narodil,“ řekl Noel, zatímco stále
sledoval Amariyahu s Christianem, „pak je to nemožné.“
„Dokonce
ani já nejsem tak výkonný.“ Chraplavě se rozesmál Fen. „Byl
jsem ve službách Nimry od svých dvaceti let. Amariyah se narodila
o rok později. Svojí paní jsem už odsloužil dobrých šedesát pět
let – a Smlouva byla napsána tak, že se jí moje roky služby
odečetly.“
Noel
o ničem takovém nikdy dříve neslyšel. To, že žena anděl,
která vládla New Orleans a přilehlému okolí něco takového
udělala, vypovídalo o tom, jak moc pro ni Fen znamenal a také o
její vlastní schopnosti být někomu loajální. Toto nebyla
vlastnost, kterou očekával, že objeví u anděla, o jehož krutých
trestech se povídalo široko daleko.
„Tvoje
dcera je krásná,“ řekl, ale myšlenkami byl u jiné ženy. U
ženy, jejíž teplá, těžká křídla se o něho před okamžikem
otřela.
Fen
si povzdychl. „Ano, příliš krásná. A má vlídnou duši.
Nedovolil bych, aby byla Stvořena, pokud by mi Nimra neodpřísahala,
že na ni dohlédne.“ V ten moment Amariyah ukončila svůj
rozhovor a vykročila směrem k nim. „Tatínku,“ řekla a na
rozdíl od přízvuku jiného kontinentu, který zaslechl u jejího
otce, její hlas měl těžký jižanský přízvuk, „dnes si
nesnědl svou snídani. Myslíš, že můžeš svou Amariyahu
oklamat?“
„Ach,
holčičko. Ztrapňuješ mně před mým novým přítelem.“
Amariyah natáhla k Noelovi ruku. „Dobré ráno Noeli. Dnes jsi u
dvora tématem číslo jedna.“ Noel si s ní potřásl rukou a
obdařil ji úsměvem, o kterém doufal, že byl přátelský. Odstín
její pokožky byl o několik odstínů světlejší, než jejího
otce.
„Věřím,
žes zaslechla jen dobré věci.“
Fenova
dcera zavrtěla hlavou a díky dolíčkům, které se jí objevily ve
tvářích, vypadala ještě nevinněji. „Obávám se, že ne. Jak
by řekla moje babička - Christian není zrovna tvým přívržencem.
Omluvte mne na okamžik.“ Amariyah odběhla ke stolu s jídlem,
naplnila talíř a vrátila se zpět. „Musíš jíst, tatínku,
nebo to na tebe řeknu Lady Nimře.“ Fen zabručel, ale Noel na něm
poznal, že byl její pozorností potěšen. Vstal ze židle a ukázal
na ni. „Myslím, že tvůj otec ocení tvou společnost více, než
moji.“
V
Amariyahině tváři se opět objevily dolíčky. „Děkuji Noeli.
Pokud bys na dvoře cokoli potřeboval, dej mi vědět.“
Pak
s ním poodešla několik kroků od stolu, kde seděl Fen a znovu se
usmála, ale tentokrát na jejím úsměvu nebylo vůbec nic
nevinného. „Můj otec mne rád vidí jako nevinnou,“ zašeptala
potichu, „a tak taková pro něho jsem. Ale jinak jsem už dospělá
žena.“ S touto přímočarou poznámkou byla pryč.
Noel
se zamračil a chystal se opustit přijímací komnaty. Cestou se
vyhnul mladé služebné, která zrovna vešla dovnitř s karafou
čerstvé kávy. Pak si to rozmyslel... vrátil se a vzal si z malého
stolku šálek. „Mohl bych tě požádat o trochu kávy?“ zeptal
se a snažil se, aby jeho hlas vyzněl jemně. Služebné zčervenaly
tváře, ale kávu mu nalila pevnou rukou. „Děkuju ti.“ Služebná
přikývla, sklopila hlavu a zamířila k hlavnímu stolu, kde karafu
odložila. Nikdo jí nevěnoval žádnou pozornost – to přivedlo
Noela k myšlence, kolik toho sloužící zaslechnou a kolik z toho
si pamatují.
**********
Nimra
hleděla na Augustuse přes délku malé úřední místnosti, kde se
zabývala svými každodenními problémy. „Víš, že svůj názor
nezměním,“ řekla, „ a přesto na tom stále trváš.“
Augustus
byl velký muž, s barvou kůže třpytícího se tmavého mahagonu.
Roztáhl svá sytě červeno-hnědá křídla s bílými pruhy a
založil si ruce na široké hrudi. „Jsi žena, Nimro,“ zahřměl
jeho hlas. „Je nepřirozené, abys byla sama.“ Touto dobou už by
mu jiné ženy andělé udělaly něco zákeřného.V jejich
společnosti nedrželi moc v rukou jen muži. Nejmocnější z
archandělů byla Lijuan a ta byla rozhodně ženou. Nebo jí alespoň
bývala. Nikdo nevěděl čím se stala po své 'evoluci'.
To,
že byl Augustus jejím přítelem již od dětství, bylo Nimry
nevýhodou. Byl starší o pouhá dvě desetiletí, což při délce
života andělů neznamenalo vůbec nic. „Naše přátelství,“
řekla Augustusovi, „tě dostane jen sem, dál už ne.“ Ten
idiotský muž se na ni usmál tím svým charakteristickým
způsobem, při kterém se cítila, jakoby zrovna vyšlo slunce.
„Zacházel bych s tebou jako s královnou.“ Augustus složil
křídla, spustil ruce zpět k tělu a přešel vzdálenost, která
je dělila. „Přeci víš, že nejsem Eitriel.“ Při zvuku tohoto
jména jí bolestivě zabodlo u srdce. Už to bylo tolik let a
přesto ji to stále bolelo. Eitriel už jí nechyběl, ale chybělo
jí to, co jí ukradl a nenáviděla jizvy, které po sobě zanechal.
„Ať
je to jak chce,“ řekla a hbitě ustoupila stranou, když ji chtěl
Augustus chytit do náruče, „svůj názor nezměním. Nechci svůj
život znovu svázat s žádným mužem.“
„A
co jsem tedy já?“ ozval se ze dveří drsný mužský hlas.
„Bezvýznamné rozptýlení?“
Ďakujem za preklad.Lenka
OdpovědětVymazatDíky za překlad. Džejn
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDěkuju za překlad. :) - Peťa
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatDíky
OdpovědětVymazatĎakujem krásne :)
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat