O
několik vteřin později spatřil ženu archanděla, její křídla
barvy mědi se mezi mraky pomalu vynořila ze stínů do světla.
Čekal, dokud se nevznášela na místě přímo před ním. "Ten
chlapec?" zeptala se a výraz její tváře byl ztrápený
bolestí, o které věděl, že by Elenino srdce naplnila lítostí a
soucitem.
Raphael
byl ale starší a krutější. Viděl Michaelu bez mrknutí oka
ukončit mnoho životů. Hrála si s muži i s anděly, tak jako by
si jiný hrál se šachovými figurkami. Ale v tomto případě... si
zasloužila vědět pravdu. "Uzdraví se."
Její
tělo se zachvělo. Tělo, které bylo tak nádherné, že z králů
dělalo hlupáky a nejméně jednoho archanděla přivedlo ke smrti.
Neha mohla být Královnou Hadů a Jedů, ale Raphael si byl jistý,
že to byla Michaela, kdo popostrčil Urama do bodu, odkud již
nebylo návratu. Vyprovokovala ho svým nejotrávenějším
našeptáváním.
"Tvoje
lovkyně," řekla Michaela a vůbec se nepokoušela skrýt svou
nelibost, "byla schopna zachytit nějakou stopu?"
"Pod
sněhem, který napadl, ne. Ale jsou tu vodítka, která naznačují,
že tomu upírovi pomáhal anděl." A pokud se tato informace
dostane do povědomí populace, zničila by zbývající rovnováhu,
která v Útočišti zůstávala.
"Musíš
prověřit své lidi, Michaelo."
Výraz
její tváře se proměnil v kamennou masku a její kosti jí z pod
kůže prosvítali jako ostří. "Oh, to rozhodně udělám."
Následovala pauza v níž byly její oči i přes tmu, která je
obklopovala, zářivými body. "Ty si myslíš, že moji lidé
jsou mi neloajální."
"Nezáleží
na tom, co si myslím." Čemu Raphael věřil, byla skutečnost,
že ze samotného strachu, dotvořeného vrtošivými rozmary, nemůže
nikdy vzniknout loajalita.
"Musím
jít. Až se vzbudí, pokusí se Elena ten pach znovu stopovat."
"Je
pořád stejně slabá, jako když byla smrtelnicí."
"Sbohem,
Michaelo." Pokud věřila tomu, že je Elena slabá, byla to
pouze její chyba.
Raphael
přistál vedle Mediky s neslyšností, která byla zrozena z milionů
takových přistání. Sníh se kolem něho, když sestoupil na zem,
sotva pohnul. Budova byla tichá, prázdná, ale on věděl, že
andělé i upíři se s rozbřeskem slunce opět vrátí, aby se
ujistili, že Sam stále žije, že jeho srdce stále bije.
Do
té doby na něho bude dohlížet on.
Elena
se probudila s vědomím, že ležela v obětí archanděla. Do
místnosti si už svou cestu prozářily pruhy slunečních paprsků.
"Kolik je hodin?"
"Spala
si jen pár hodin," odpověděl jí Raphael a jeho dech, který
ucítila na krku, byl jako intimní pohlazení.
"Jsi
dost silná, abys mohla pokračovat v pátrání?"
"Oh,
to pátrání," řekla a chtěla si ukrást ještě kratičký
moment, kdy ji hřál jeho divoký žár. "Je to jen otázka
toho, jak rychle budu schopná se pohybovat." Zhluboka se
nadechla a vysoukala se z postele. Křídla držela těsně u sebe,
dokud nestála vedle ní. Otočila se a zjistila, že ji Raphael
pozoruje nadpozemsky modrýma očima a jeho nahá hruď se koupe ve
slunečních paprscích.
"Eleno."
Pokáral ji jemně.
Elena
se začervenala a rychle prošla protahovací cviky. "Nic neni
příliš ztuhlý." Její pohled se opět zatoulal k nádhernému
tělu, kterého ji nenechal se dotknout. "Ale na konci dne budu
možná potřebovat masáž."
"To
by mohlo být příliš velké lákadlo."
Do
paměti se jí vkradly vzpomínky na jeho prsty, které jí škádlily
až do bodu extáze, zatímco jeho hluboký hlas jí vyprávěl o
všech hříšných věcech, které jí plánoval udělat. Cítila,
že jí červeň začíná pohlcovat celé tělo, otočila se od
tváře, která mohla k hříchu zlákat i lovkyni a zamířila do
koupelny. O rychlou sprchu později se cítila o něco více
člověkem.
Člověkem.
Ne,
ona už nebyla člověk. Ale upír také nebyla. Napadlo ji, zda ji
bude její otec nyní považovat za přijatelnější, nebo zda bude
v jeho očích nyní ještě větší ohavností.
"Tak
si běž a válej se venku v bahně. A už se neobtěžuj chodit
zpátky."
Jeho
odmítnutí ji stále bolelo - způsob, jakým se na ni z pod tenkých
kovových obrouček jeho brýlí zadíval. Po smrti její matky se
vehementně snažila být tím, co Jeffrey Deveraux chtěl ve své
dceři mít - ve svém nejstarším dědici. Její existence byla
velmi nejistá – asi jako lano pod chodidly provazochodce –
neustále se kymácela pod jejíma vlastníma nohama. Ve Velkém domě
se nikdy necítila jako doma. V domě, který její otec koupil po
vší té prolité krvi, křiku a smrti. A přesto se Elena snažila.
Až do dne, kdy lano pod jejími chodidly prasklo.
Kap.
Kap.
Kap.
"Z
tvého hladu, můj hlad zpívá, lovkyně."
Elena
z odvrhnutí těch slov ztuhla. "Ne."
Vypnula
vodu, vystoupila ze sprchy a zůstala nehnutě stát s ručníkem
přitisknutým k obličeji. Bylo to skutečné - ten šepot? Muselo
být. Na ten tiše se vinoucí hlas, na tu pohlednou tvář, která
skrývala duši monstra, nikdy nezapomněla. Ale tato slova si
nepamatovala, pohřbila je. Slova... a to, co přišlo po nich.
Eleno.
Čistá,
svěží vůně moře a větru. Elena se jí zoufale chytila. Hej,
za chvíli budu venku.
Cítím
tvůj strach.
Nevěděla,
jak na to má odpovědět, tak neodpověděla. Vůně moře a čerstvý
závan větru jí z mysli nezmizel. Část její mysli napadlo, zda
ji nekrade její tajemství, ale druhá část byla vděčná, že ji
nenechal osamotě v domě, ze kterého se stala jatka. Raphaeli?
Bytost,
kterou jednou z čirého strachu postřelila, najednou stála ve
dveřích. Bytost, která nyní držela v rukou celou její duši.
"Potřebuješ mě?"
"Kolik
toho víš?" zeptala se ho. "O mojí rodině?"
"Fakta.
Než se Kádr rozhodl, že tě najme, nechal jsem si tě plně
prověřit."
Tohle
Elena věděla, ale nyní se setkala s jeho pohledem a obrnila své
najednou zranitelné srdce. Mohl jí tolik ublížit. "Vzal sis
ode mě víc, než jen tahle fakta?"
"Co
bys řekla?"
"Řekla
bych, že seš zvyklej brát si, co chceš."
"Ano."
Pomalu přikývl.
"Ale,"
pokračoval, "začínám se učit hodnotu toho, co je dáno
dobrovolně."
Raphael
prošel koupelnou a pohladil ji přes velmi citlivý oblouk jejího
křídla.
Elena
se zachvěla, byla chycena přitažlivostí archanděla, který nikdy
nebyl ničím podobným smrtelníkovi.
Pak
promluvil a jeho oči byly bezmeznou modří nejhlubších částí
oceánů, nekonečnou, čirou a nepopsatelnou. "Tvoje tajemství
jsem ti nevzal, Eleno."
Všechno
se roztrhlo a hrozilo, že ji její vlastní emoce stáhnou do
hlubin. "Takovou odpověď jsem nečekala."
Raphael
vzal do rukou další ručník, obešel ji a pomalými, něžnými
pohyby začal sušit její křídla. Příliš pozdě si uvědomila,
že když si přidržuje ručník před tělem, celá zadní část
jejího těla je odhalena jeho pohledu. "Po zádech ti stoupá
červeň." Odhrnul jí vlasy přes jedno rameno a na jemnou
pokožku jejího krku jí vtiskl polibek.
Zachvěla
se a snažila se zvednout křídla, aby si kolem sebe mohla omotat
ručník.
"Ne."
Raphael ji přejel prsty podél křivky páteře, dolů přes zadek a
pak zpět nahoru.
Elena
zjistila, že si stoupá na špičky, aby unikla tomu delikátnímu
mučení. "Raphaeli."
"Prozradíš
mi svá tajemství, Eleno?"
S
vlnou bolesti a strachu se postavila na celou plochu chodidel, opřela
se o něho a hlavu si položila na jeho hrudník. "Některá
tajemství jsou příliš bolestivá."
Raphael
ji znovu pohladil po citlivém oblouku křídla, ale tentokrát byl
ten pocit spíše uklidňující. "Máme na to věčnost,"
odpověděl jí a jednou rukou jí chytil zepředu kolem krku. Když
zaslechla jistotu, s jakou ta slova pronesl, pocítila, že jí srdce
vynechalo úder. "A během týhle věčnosti mi taky řekneš
svoje tajemství?"
"Svá
tajemství jsem s nikým nesdílel více svítání, než si umíš
představit."
Raphael
si ji k sobě přitiskl ještě blíže. "Ale dokud jsem
nepotkal tebe, jinou lovkyni jsem si také nenárokoval."
vďaka :-D
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad,ach koľká neha. Lenka
OdpovědětVymazatdík,super.
OdpovědětVymazatDěkuju za překlad. -Peťa
OdpovědětVymazatDíky za překlad. Džejn
OdpovědětVymazatMoc děkuji za skvělý překlad. Veronika
OdpovědětVymazatĎakujem, lil :)
OdpovědětVymazatděkuji moc za překlad Evik
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat