Raphael
vdechl vůni Elenina uspokojení a snažil se potlačit svou temnou
vášeň
do
pozadí. Pohyboval se na tenké hraně, jeho vášeň se chtěla
osvobodit, chtěla si ji vzít se zuřivostí, o které si nebyl
jistý, že by Elena přežila, i kdyby byla v plné síle.
Čekal
na ni celý rok. Rok a po celou tu dobu, když k ní mluvil, bylo
jeho odpovědí pouze ticho. Už v něm moc trpělivosti nezbývalo.
"Brzy," zamumlal a jeho vyjádření bylo určené pro
nenasytnou touhu, která se v něm probudila.
Jakmile
se pokusil vytáhnout prsty z jejího těsného, kluzkého těla,
touha, ke které promlouval, ho tvrdě zasáhla a jeho pták začal
pulsovat. Chtěl ji hodit na postel, doširoka jí roztáhnout nohy a
přirazit.
Kousnu
tě do prsou, řekl
jí a prsty z ní vysouval velice pomalu. Vychutnával si, jak se
kolem nich při každém jeho slově sevřela. Ale
hlavně mám v plánu ošukat tě tak, že z toho nebudeš moct
chodit.
Jejím
tělem projela vlna vzrušení a Raphael si uvědomil, že jeho
lovkyně byla znovu připravená. Využil toho a zasunul jeden prst
zpět do jejího těla, nyní, když byla tak okázale zduřelá
rozkoší, se do ní druhý už nevešel.
Až
uspokojím svojí vlastní potřebu, roztáhnu ti nohy a přinutím
tě, si je tak podržet. Začal
tím prstem v pomalém tempu pohybovat.
"Raphaeli."
Elenin hlas byl zastřený.
Pak
si dám načas a budu ochutnávat sladká, měkká místa mezi tvými
stehny.
Další
pomalý příraz, pozadím se otřela o jeho ptáka a opět pocítila
bolestivé bodnutí rozkoše.
Moje,
Eleno, jsi moje.
Raphael
přesunul druhou ruku, chytil jí za čelist a přitáhl si k sobě
její rty. Ve chvíli, kdy jí poskytl poslední, dokonale intimní
pohlazení, si vzal její ústa. Elena se ocitla na vrcholu a znovu
jí pohltila síla orgasmu. Její sexualita byla přirozená, divoká
a upřímná a Raphaelovi zněla jako písně Sirén, které zastřely
jeho mysl. Hrozilo, že ztratí veškerou kontrolu.
Dokud
Elena nespadla z výšin svého vyvrcholení zpět na zem, podpíral
ji, aby se udržela na nohou, pak z ní vysunul prst a otočil ji,
aby ji mohl vzít do náruče. Její křídla byla stejně bezvládná,
jako její nohy a ruce. Tentokrát byla ale její bezvládnost
důsledkem vášnivého vyvrcholení. Dokonce i kdyby necítil vlhkou
známku jejího uspokojení na svých prstech, její přivřená
víčka, z pod kterých na něho hleděla, byla veškerým důkazem,
který potřeboval.
Nehraješ
fér, Archanděli.
Elena
jejich vzájemnou myšlenkovou komunikaci začínala velmi zřídka a
Raphael si tento moment musel vychutnat. Ty taky ne. Můj pták
brzy exploduje.
"Slibuju,
že to napravim."
Raphael
vydechl skrz zaťaté zuby a když došel do sprchy, postavil ji na
nohy. Pak se natáhl a pustil studenou vodu. Jakmile na ni voda
dopadla, Elena začala ječet a mlátit ho do jeho stále oblečené
hrudi. "Okamžitě mě odsud pust pryč!"
"Jsi
anděl," řekl, v tu chvíli již kompletně promočený. "Na
chlad už nejsi tolik citlivá." Ale přesto pustil i teplou
vodu.
Elena
na něho zírala. "Za co byla ta studená sprcha?"
Raphael
jí neodpověděl.
"To
je dobře," řekla po pár vteřinách, kdy jí došlo, že byla
určená pro něho, "jsem ráda, že trpíš."
Byl
bytostí, která žila více, než tisíc let, ale už před hodně
dávnou dobou přišel o schopnost se upřímně smát. Dnes v noci
bylo jeho tělo stále bolestně tvrdé touhou a v žilách mu místo
krve proudila horečka, a přesto cítil, že se mu na rty vkrádá
humor. "To od tebe nebylo moc hezké, Eleno."
Když
si odhrnovala vlasy z obličeje, podezřele se na něho podívala.
"Konec
konců, jsem tě dvakrát dovedl na vrchol rozkoše."
"To
si to teď budeme počítat?" Zablesklo se jí v očích.
"Samozřejmě."
Elena
nakrčila nos a pak už to neudržela, ve vlnách čirého pobavení
se začala hlasitě smát. Raphaela její smích zasáhl přímo do
srdce, o kterém si, než ji potkal, nebyl jistý, že ho vůbec měl.
Držel ji pod proudem vody, zabořil obličej do jejích mokrých
vlasů a usmál se. Až budeš opět v plné síle, budeš velmi
zaneprázděná, abys to skóre dohnala.
Chytila
se ho rukama kolem krku a s neskrývanými city se k němu přitiskla
celým tělem. Raphael věděl, že takto otevřené citové projevy
byly u jeho lovkyně vzácné. Důvěra, pomyslel si, začínala mu
důvěřovat. Již po staletí necítil strach – ne do noci, kdy mu
uprostřed Manhattanu, který se stal válečnou zónou, ležela
Elena polámaná v náruči – ale nyní se mu opět začal vkrádat
do duše.
Elena
svou důvěru nerozdávala snadno, ale bylo by jednoduché o tu
důvěru opět přijít.
"Máš
v plánu se někdy svlíknout?" Její prsty se při té otázce
už pohybovaly po knoflících jeho košile.
Raphael
se o kousek odtáhl a nechal ji, aby ho svlékla, aby ho škádlila.
Nechal ji, aby ho učinila o další kousek více člověkem.
O
půl hodiny později Raphael sledoval Elenu usínat. Proti její
zlatavé pokožce, která vypovídala o zemích s oranžovými západy
slunce, prosperujícími tržišti, zaříkávači hadů a zahalenými
ženami s výrazně namalovanýma očima, vypadaly její řasy bledé.
Ležela na břiše a křídla barvy půlnoci a úsvitu měla doširoka
roztažená. Tato křídla - křídla rozené válečnice - pasovala
k její síle. Ale byla to ta žena, pomyslel si Raphael a na okamžik
si klekl na boku jejich postele, která pro něho byla opravdovým
pokladem.
Odhrnul
jí vlasy z obličeje a pohladil ji po tváři. Moje. Od
chvíle, kdy souhlasila, že se stane jeho milenkou, jeho
majetnictví narůstalo a Rapahel věděl, že bude i nadále,
protože po všechna staletí jeho existence, nikdy neměl milenku,
kterou by považoval za svou ve všech směrech. Pro Elenu by
zabíjel, ničil, zlikvidoval by každého, kdo by se pokusil mu ji
vzít.
A
nikdy by ji nenechal odejít... dokonce i kdyby o svou svobodu
prosila.
Vstal,
prošel místností na balkón a tiše za sebou zavřel dveře. Venku
už přestal padat sníh a Útočiště bylo zahalené v odstínu
nevinnosti. Hlídej ji, řekl andělovi, který kroužil
kolem.
Galenova
odpověď přišla rychle. Nikomu nedovolím se k ní přiblížit.
Raphael
věděl, že Galen si ohledně Eleny nebyl jistý, ale přesto mu
anděl dal své slovo – a žádný člen Sedmy by Raphaela nikdy
nezradil. Vzlétl strmě vzhůru a dotkl se Eleniny odpočívající
mysli – stalo se to jeho zvykem v dobách, kdy byla celý rok
ponořena do hlubokého spánku, kterým nebyl schopen proniknout.
Celoroční
ticho pro něho bylo nekonečné. Neúprosné.
Dnes
cítil její vyčerpání, její mysl nalezla mír a byla osvobozena
od snů, které ji tak často pronásledovaly. Přerušil spojení,
nechal ji jejímu spánku a zamířil k Medice. Když se chystal z
místa vysoko v oblacích nad Keirovým územím zamířit k zemi,
pocítil, že se jeho mysli dotkla nějaká další.
Michaelo.
Ďakujem za preklad.Krásne vyznanie.Lenka
OdpovědětVymazatMoc děkuji. Veronika
OdpovědětVymazatDěkuji za další překlad. Džejn
OdpovědětVymazattaky moc děkuji.
OdpovědětVymazatAla
Ďakujem.
OdpovědětVymazat