Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 1/2 25. kapitola

neděle, 5. leden 2014

Jason stál naproti Raphaelovi na balkóně, který patřil k jeho pracovně. Pod nimi se rozprostíraly budovy tvořící Útočiště.
"Co si zjistil?" Zeptal se Raphael svého šéfa špionáže.
Tetování na Jasonově tváři se opět zdálo být kompletní, ale Raphael věděl, že zatímco část tváře, kterou mu rozervali Lijuanini znovuzrození se zahojila, Jasonovo tetování – aby neodhalil žádné známky slabosti – muselo být bolestivý krok, po bolestivém kroku uděláno znovu.


"Skrývá nějaké tajemství."
Raphael vyčkával. Všichni archandělé měli svá tajemství, ale skutečnost, že Jason něco takového zmínil, musela znamenat něco více.
"Je to tajemství, které se zdá, neprozradila vůbec nikomu, ale myslím si, že Shade by ho mohl znát," pokračoval Jason a zmínil Philipa, upíra, který byl po Lijuanině boku déle, než byl Raphael naživu. "On je jako její ochočené zvířátko – jemu vstup do zamčené místnosti nezakázala, ale všem ostatním ano."
"Myslíš, že ty nebo někdo z tvých lidí by se k té místnosti dokázal dostat?"

Jason zavrtěl hlavou. "Ve dne i v noci tam hlídkují její znovuzrození." Jason se dotkl své tváře. "Jsem si celkem jistý, že by každého, kdo by se přiblížil roztrhali na kusy."
Roztrhání na kusy byl jeden z mála způsobů, který by vedl ke smrti anděla Jasonova věku. Ačkoli, kdyby hlava zůstala nedotčena, stále by existovala šance na uzdravení. "Byl si schopen zjistit, kolik Lijuaniných znovuzrozených se živí lidským masem?"

"Už to nejsou jen ti nejstarší – na vlastní oči jsem viděl skupinku mladších znovuzrozených, která hodovala na nedávno zemřelých tělech," odpověděl anděl. "A dělali to na veřejnosti."
"Takže už překročila další hranici." Jednalo se o další ukazatel skutečnosti, že Lijuanina mysl už nepracovala tak, jak by měla. "Řekni mi více o téhle zamčené místnosti."

"Leží uprostřed její horské pevnosti. Je skrytá hluboko v jejím středu. Znovuzrození, kteří kolem ní neustále hlídkují, jsou ti, kterým září oči, ti, kteří se živí lidským masem."
"Máš nějakou představu, co by tam mohla ukrývat?" Rozhodně to nemohlo být nic dobrého, tím si byl Raphael jistý.
"Zatím ne, ale zjistím to." Jason si přerovnal křídla. "Udělal jsem, co si žádal a nechal jsem Mayu vniknout na Daharielovo území. Něco se tam děje, ale zda to souvisí s událostmi, které se odehrály tady v Útočišti, nemohu říct. Kolují fámy, že Dahariel nedávno zabil několik svých upírů, ale také se mohlo jednat o legitimní tresty."
"Ať Maya zůstane, kde je. Mám další lidi v domech Nazaracha a Anoushky."
"Co když se ukáže, že to byl Nazarach?"
"Pak ho popravím."

Nazarach vládl v Atlantě, ale stále spadal pod Rapahelovo velení. "Dahariel je z nich nejsilnější." A nejchladnokrevněji smýšlející. Zanechat useknutou hlavu v Anoushkyně posteli, byla dobře propočítaná hrozba, které by byl Dahariel určitě schopen. "Pokud je to on," pronesl Jason, "udeřil příliš blízko svého vlastního archanděla – jedna z Astaadových oblíbených konkubín byla včera nalezena vykuchaná a značku měla vypálenou uvnitř těla. Navíc vše ukazuje, že tou dobou byla ještě naživu."
"Takže..." Zdálo se, že nyní už budoucího archanděla nedokázalo uspokojit nic menšího, než brutální a bezcitná vražda.

"Astaad o tom ještě Kádr neinformoval."
Jason neodpověděl, řekl jen, "Hrdost."
"Ano." Archanděl, který vládl Pacifickým ostrovům musel být vzteky bez sebe, když se dozvěděl, že se někomu podařilo dostat se do jeho harému. "Další archanděl, kterého se mu podařilo dostat." Sice nejpodlejším možným způsobem, ale opitý brutálním potěšením, ze svého činu, to anděl, který za touto vraždou stál, takto vnímat nebude. On, nebo ona, to uvidí jako skutečné vítězství, tím si byl Raphael jistý.
"Pane – je toho více."
"Ano?"
"V jejím hrudním koši našli další dýku Spolku."

"Malá lovkyně, malá lovkyně, kdepak jsiiiii?" jeho hlas zněl hravě, zpěvně, děsivě.
Objala si pokrčená kolena pažemi a sklonila hlavu. Chtěla být ještě menší. Příborník byl cítit po krvi. Po Ariině a Bellině krvi. Měla ji na chodidlech, ve vlasech i na oblečení.
Běž pryč, pomyslela si, prosím, běž pryč. Prosím, prosím, prosím, prosím... Byla to mantra, která jí běžela hlavou, ale její hlas byl tichý a slabý. Kde je táta? Proč nepřišel domů? A proč nebyla máma, tak jako každé ráno v kuchyni? Proč tu místo ní bylo tohle monstrum?

"Kde se schováváš, malá lovkyně?" Jeho děsivé kroky se na okamžik zastavily. Ale o vteřinu později zaslechla ještě hrozivější zvuk – mlaskající rty. "Tvoje sestry chutnají opravdu skvostně. Omluv mě, musím si kousnout ještě jednou."
Nevěřila mu. Děs, hrůza a drásavý vztek jí ale udrželi nehnutě na místě. O dalších pár vteřin později zaslechla jeho chichotání.

"Chytrá, malá lovkyně." Zhluboka se nadechl, jako kdyby ochutnával čerstvost okolního vzduchu.
V jejích vlastních nosních dírkách jí pálilo aroma koření, které neuměla pojmenovat spolu s vůní skořice... a jasným, zlatým světlem. Bylo jí na zvracení z toho, že toto zvrácené stvoření, toto monstrum, vonělo jako letní dny a matčina vřelá náruč. Měl by smrdět jako hniloba, nebo hnis. Byla to další urážka, další bolest, která se přidala k té, kterou už jí zarazil přímo do srdce.
Ari. Belle. Byly pryč.

Pěstí utišila své nářky. Došlo jí, že její sestry už s ní nikdy nebudou tančit v kuchyni. Belliny nohy, ty krásné, dlouhé nohy, byly zlámané a zkroucené takovým způsobem, že se to zdálo zkrátka nemožné. A Ari... dříve, než Elena splnila rozkaz své umírající sestry a utekla, viděla to monstrum, jak se lísá k noční můře, kterou se stal její sestry krk. Ale ta krev, ta krev ji prozradí.

Čekala a poslouchala. Pohyboval se kolem. Myslela, že ho zaslechla, jak šel nahoru, ale tep v uších jí bušil příliš hlasitě. Nedůvěřovala zvukům, které slyšela. Nemohla utéct. Ne, když mohl stát hned za dalším rohem a čekat na ni. A pak už bylo příliš pozdě. Slyšela jeho kroky – vešel zpět do místnosti.

"Mám pro tebe překvapenííííí." Zaslechla šibalský, škrábavý zvuk a klička od příborníku, ve kterém se schovávala se začala otáčet. Snažila se přidržet dřevěná dvířka, ale nebylo kam jít, kam utéct.
"Baf!" Skrz díru, která vznikla, když utrhl kličku, se na ní dívalo jedno bezchybné, zlomyslně vypadající hnědé oko. "Tady seš."
Bodla do té díry pletací jehlicí, kterou sebrala v obývacím pokoji z matčina košíku a podařilo se jí to oko zasáhnout přímo do jeho středu. Po ruce jí začala stékat tekutina, ale jí to bylo jedno. Byl to jeho řev – vysoký, ohlušující a plný bolesti – na kterém záleželo. Divoce se usmála a když zavrávoral dozadu, strčila do dvířek, prosmýkla se kolem něho a utíkala po schodech nahoru.

Měla vyběhnout ven a najít pomoc, ale ona chtěla svou maminku. Potřebovala se přesvědčit, že byla naživu, že stále dýchala. Strčila do dveří od ložnice svých rodičů, zavřela je za sebou a zamkla. "Mami!"
Nikdo jí ale neodpověděl.
Když se kolem sebe rozhlédla, ulevilo se jí, protože maminka spala. Proběhla pokojem, její chodidla za sebou stále nechávala blednoucí rudé šlápoty a zatřásla matčiným ramenem.
V tu chvíli si všimla roubíku, který měla její matka v ústech, i nožů, kterými byla v zápěstích a v kotnících připíchnutá do matrace.
"Mami." Začal se jí třást spodní ret, ale stejně už se natahovala, aby jí sundala roubík. "Já ti pomůžu. Já ti pomůžu."

Jakmile spatřila vyděšený výraz v očích své matky, otočila se.
"Zlobivá, malá lovkyně." To monstrum před ní zakývalo klíčem od ložnice, vytáhlo si pletací jehlici z oka a jedním zvědavým okem se na ni zahledělo. Z míst, kde měl mít druhé oko, mu přes tvář stékal pramen rudé tekutiny. "Myslíš, že se mamince bude dárek líbit?"


6 komentářů: