neděle, 5. leden 2014
Jason stál naproti Raphaelovi na balkóně, který patřil k jeho pracovně. Pod nimi se rozprostíraly budovy tvořící Útočiště.
Jason stál naproti Raphaelovi na balkóně, který patřil k jeho pracovně. Pod nimi se rozprostíraly budovy tvořící Útočiště.
"Co
si zjistil?" Zeptal se Raphael svého šéfa špionáže.
Tetování
na Jasonově tváři se opět zdálo být kompletní, ale Raphael
věděl, že zatímco část tváře, kterou mu rozervali Lijuanini
znovuzrození se zahojila, Jasonovo tetování – aby neodhalil
žádné známky slabosti – muselo být bolestivý krok, po
bolestivém kroku uděláno znovu.
"Skrývá
nějaké tajemství."
Raphael
vyčkával. Všichni archandělé měli svá tajemství, ale
skutečnost, že Jason něco takového zmínil, musela znamenat něco
více.
"Je
to tajemství, které se zdá, neprozradila vůbec nikomu, ale myslím
si, že Shade by ho mohl znát," pokračoval Jason a zmínil
Philipa, upíra, který byl po Lijuanině boku déle, než byl
Raphael naživu. "On je jako její ochočené zvířátko –
jemu vstup do zamčené místnosti nezakázala, ale všem ostatním
ano."
"Myslíš,
že ty nebo někdo z tvých lidí by se k té místnosti dokázal
dostat?"
Jason
zavrtěl hlavou. "Ve dne i v noci tam hlídkují její
znovuzrození." Jason se dotkl své tváře. "Jsem si
celkem jistý, že by každého, kdo by se přiblížil roztrhali na
kusy."
Roztrhání
na kusy byl jeden z mála způsobů, který by vedl ke smrti anděla
Jasonova věku. Ačkoli, kdyby hlava zůstala nedotčena, stále by
existovala šance na uzdravení. "Byl si schopen zjistit, kolik
Lijuaniných znovuzrozených se živí lidským masem?"
"Už
to nejsou jen ti nejstarší – na vlastní oči jsem viděl
skupinku mladších znovuzrozených, která hodovala na nedávno
zemřelých tělech," odpověděl anděl. "A dělali to na
veřejnosti."
"Takže
už překročila další hranici." Jednalo se o další ukazatel
skutečnosti, že Lijuanina mysl už nepracovala tak, jak by měla.
"Řekni mi více o téhle zamčené místnosti."
"Leží
uprostřed její horské pevnosti. Je skrytá hluboko v jejím
středu. Znovuzrození, kteří kolem ní neustále hlídkují, jsou
ti, kterým září oči, ti, kteří se živí lidským masem."
"Máš
nějakou představu, co by tam mohla ukrývat?" Rozhodně to
nemohlo být nic dobrého, tím si byl Raphael jistý.
"Zatím
ne, ale zjistím to." Jason si přerovnal křídla. "Udělal
jsem, co si žádal a nechal jsem Mayu vniknout na Daharielovo území.
Něco se tam děje, ale zda to souvisí s událostmi, které se
odehrály tady v Útočišti, nemohu říct. Kolují fámy, že
Dahariel nedávno zabil několik svých upírů, ale také se mohlo
jednat o legitimní tresty."
"Ať
Maya zůstane, kde je. Mám další lidi v domech Nazaracha a
Anoushky."
"Co
když se ukáže, že to byl Nazarach?"
"Pak
ho popravím."
Nazarach
vládl v Atlantě, ale stále spadal pod Rapahelovo velení.
"Dahariel je z nich nejsilnější." A nejchladnokrevněji
smýšlející. Zanechat useknutou hlavu v Anoushkyně posteli, byla
dobře propočítaná hrozba, které by byl Dahariel určitě
schopen. "Pokud je to on," pronesl Jason, "udeřil
příliš blízko svého vlastního archanděla – jedna z
Astaadových oblíbených konkubín byla včera nalezena vykuchaná a
značku měla vypálenou uvnitř těla. Navíc vše ukazuje, že tou
dobou byla ještě naživu."
"Takže..."
Zdálo se, že nyní už budoucího archanděla nedokázalo uspokojit
nic menšího, než brutální a bezcitná vražda.
"Astaad
o tom ještě Kádr neinformoval."
Jason
neodpověděl, řekl jen, "Hrdost."
"Ano."
Archanděl, který vládl Pacifickým ostrovům musel být vzteky bez
sebe, když se dozvěděl, že se někomu podařilo dostat se do jeho
harému. "Další archanděl, kterého se mu podařilo dostat."
Sice nejpodlejším možným způsobem, ale opitý brutálním
potěšením, ze svého činu, to anděl, který za touto vraždou
stál, takto vnímat nebude. On, nebo ona, to uvidí jako skutečné
vítězství, tím si byl Raphael jistý.
"Pane
– je toho více."
"Ano?"
"V
jejím hrudním koši našli další dýku Spolku."
"Malá
lovkyně, malá lovkyně, kdepak jsiiiii?" jeho hlas zněl
hravě, zpěvně, děsivě.
Objala
si pokrčená kolena pažemi a sklonila hlavu. Chtěla být ještě
menší. Příborník byl cítit po krvi.
Po Ariině a Bellině krvi. Měla ji na chodidlech, ve
vlasech i na oblečení.
Běž
pryč, pomyslela si, prosím, běž pryč. Prosím, prosím, prosím,
prosím... Byla to mantra, která jí běžela hlavou, ale její hlas
byl tichý a slabý. Kde je táta? Proč nepřišel domů? A proč
nebyla máma, tak jako každé ráno v kuchyni? Proč tu místo ní
bylo tohle monstrum?
"Kde
se schováváš, malá lovkyně?" Jeho děsivé kroky se na
okamžik zastavily. Ale o vteřinu později zaslechla ještě
hrozivější zvuk – mlaskající rty. "Tvoje sestry chutnají
opravdu skvostně. Omluv mě, musím si kousnout ještě jednou."
Nevěřila
mu. Děs, hrůza a drásavý vztek jí ale udrželi nehnutě na
místě. O dalších pár vteřin později zaslechla jeho chichotání.
"Chytrá,
malá lovkyně." Zhluboka se nadechl, jako kdyby ochutnával
čerstvost okolního vzduchu.
V
jejích vlastních nosních dírkách jí pálilo aroma koření,
které neuměla pojmenovat spolu s vůní skořice... a jasným,
zlatým světlem. Bylo jí na zvracení z toho, že toto zvrácené
stvoření, toto monstrum, vonělo jako letní dny a matčina vřelá
náruč. Měl by smrdět jako hniloba, nebo hnis. Byla to další
urážka, další bolest, která se přidala k té, kterou už jí
zarazil přímo do srdce.
Ari.
Belle. Byly pryč.
Pěstí
utišila své nářky. Došlo jí, že její sestry už s ní nikdy
nebudou tančit v kuchyni. Belliny nohy, ty krásné, dlouhé nohy,
byly zlámané a zkroucené takovým způsobem, že se to zdálo
zkrátka nemožné. A Ari... dříve, než Elena splnila rozkaz své
umírající sestry a utekla, viděla to monstrum, jak se lísá k
noční můře, kterou se stal její sestry krk. Ale ta krev, ta krev
ji prozradí.
Čekala
a poslouchala. Pohyboval se kolem. Myslela, že ho zaslechla, jak šel
nahoru, ale tep v uších jí bušil příliš hlasitě. Nedůvěřovala
zvukům, které slyšela. Nemohla utéct. Ne, když mohl stát hned
za dalším rohem a čekat na ni. A pak už bylo příliš pozdě.
Slyšela jeho kroky – vešel zpět do místnosti.
"Mám
pro tebe překvapenííííí." Zaslechla šibalský, škrábavý
zvuk a klička od příborníku, ve kterém se schovávala se začala
otáčet. Snažila se přidržet dřevěná dvířka, ale nebylo kam
jít, kam utéct.
"Baf!"
Skrz díru, která vznikla, když utrhl kličku, se na ní dívalo
jedno bezchybné, zlomyslně vypadající hnědé oko. "Tady
seš."
Bodla
do té díry pletací jehlicí, kterou sebrala v obývacím pokoji z
matčina košíku a podařilo se jí to oko zasáhnout přímo do
jeho středu. Po ruce jí začala stékat tekutina, ale jí to bylo
jedno. Byl to jeho řev – vysoký, ohlušující a plný bolesti –
na kterém záleželo. Divoce se usmála a když zavrávoral dozadu,
strčila do dvířek, prosmýkla se kolem něho a utíkala po schodech
nahoru.
Měla
vyběhnout ven a najít pomoc, ale ona chtěla svou maminku.
Potřebovala se přesvědčit, že byla naživu, že stále dýchala.
Strčila do dveří od ložnice svých rodičů, zavřela je za sebou
a zamkla. "Mami!"
Nikdo
jí ale neodpověděl.
Když
se kolem sebe rozhlédla, ulevilo se jí, protože maminka spala.
Proběhla pokojem, její chodidla za sebou stále nechávala
blednoucí rudé šlápoty a zatřásla matčiným ramenem.
V
tu chvíli si všimla roubíku, který měla její matka v ústech, i
nožů, kterými byla v zápěstích a v kotnících připíchnutá
do matrace.
"Mami."
Začal se jí třást spodní ret, ale stejně už se natahovala, aby
jí sundala roubík. "Já ti pomůžu. Já ti pomůžu."
Jakmile
spatřila vyděšený výraz v očích své matky, otočila se.
"Zlobivá,
malá lovkyně." To monstrum před ní zakývalo klíčem od
ložnice, vytáhlo si pletací jehlici z oka a jedním zvědavým
okem se na ni zahledělo. Z míst, kde měl mít druhé oko, mu přes
tvář stékal pramen rudé tekutiny. "Myslíš, že se mamince bude
dárek líbit?"
Díky moc za překlad. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem, lil
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. Lenka
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad! :-) Susan
OdpovědětVymazatDěkuji! :-)
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat