Archangel's Kiss - 1/2 29. kapitola

neděle, 12. leden 2014

Následujícího rána ležela Elena v posteli a pozorovala Raphaela, jak se oblékal do speciálně navržené košile, která volně splývala kolem jeho křídel. Cítila se vyčerpaná a pohmožděná.

Vzpomněla si, jak ji celou noc svíral v náruči a tím udržel její noční můry pryč. Kvůli němu se odhodlala najít v sobě sílu a bojovat s pocitem viny, který hrozil, že ji zadusí.

Posadila se a napila se kávy, která stála vedle Růže Osudu. "Jak se tvoje košile zapínaj?" Pod otvory na křídla nikdy nezahlédla žádné knoflíky a zdálo se, že většina mocných andělů tento oděv preferovala. Zapínání muselo být malé a diskrétní – téměř neviditelné. Naopak mladí andělé dávali přednost daleko zajímavějším návrhářským kouskům – každý byl tak unikátní, jako jeho majitel.

Raphael pozvedl obočí. "Jsem archanděl a ty se mě ptáš, jak se zapínají mé košile?"

"Jsem zvědavá." Soustředila se na toto malé rozptýlení, aby svou mysl udržela dál od minulosti. Položila kávu na stolek a pokynula mu prstem, aby k ní přišel. Archanděl byl zřejmě v rozpoložení ji poslechnout, protože nechal svou košili rozepnutou a přešel přes pokoj. Zapřel se dlaněmi vedle jejích boků a rty přitiskl k těm jejím. Svým polibkem si ji opět nárokoval, o tom neměla žádné pochybnosti. Byl dlouhý, hluboký a pomalý a cítila ho až v palcích u nohou. "Provokatére," obvinila ho potichu, když se od ní odtáhl.

"Musím se ujistit, že nikdy neztratíš zájem."

"Jsem si jistá, že i kdybych žila milion let," odpověděla a byla chycena do nekonečné modři jeho pohledu, "nenašla bych jinýho muže, kterej by mě fascinoval tak jako ty." O chvíli později se opět začala cítit zranitelně a šťouchla ho do teplé hrudi. "Ukaž mi tu košili."

Prstem jí pozvedl obličej a políbil ji způsobem, který jí prozradil, že archanděl měl něžnou a vlídnou náladu. "Jak si má paní přeje." Otočil se k ní zády.

Elena odstrčila přikrývky a posadila se na paty. "Neni tu žádnej šev," zamumlala a pozorovala spodní část otvorů. "Žádný knoflíky ani zip. Tak trochu očekávam, že tu najdu suchej zip."

Raphael si odkašlal. "Kdybys nebyla moje, lovkyně, musel bych tě za tuto urážku potrestat."

Její archanděl si s ní hrál. Bylo to zvláštní, ale pomohlo to zmírnit tíhu, která se jí usadila na srdci. "Tak jo, vzdávam se. Jak ty otvory zapneš?"

Raphael zvedl ruku a otočil se k ní čelem. "Dívej se."

Dalo jí opravdu velkou práci odvrátit pohled od jeho nádherné hrudi. Jestli nebude opatrná, napadlo ji, klidně by se mohlo stát, že by se stala jeho otrokyní. Ve chvíli, kdy spatřila jeho ruku, vykulila oči. "Je to to, co si myslim, že to je?" Po ruce se mu míhal modrý plamen a Eleně se rozbušilo srdce.

"To není andělský oheň." Raphael zavřel dlaň a ukončil tak světelnou šou. "To je fyzické zhmotnění mé síly."

Elena vydechla. "Takhle zapneš ty okraje?"

"Oni se ve skutečnosti nezapnou. Podívej se pořádně."

Elena se dívala vcelku pozorně, ale nyní si konec košile zvedla téměř až k očím. A v tu chvíli si jich všimla. Drobounká modrá vlákna - tak decentní, že byla téměř neviditelná - prošitá skrz okraje bílé látky. Kolik síly, napadlo ji ohromeně, musel mít, aby mohl udělat něco takového, aniž by nad tím přemýšlel? Tento muž jí nikdy neoznačí za příliš silnou, rychlou nebo drsnou.

"Hádam, že my – novorozeňata – něco takovýho asi nedokážem?"

"Je na to potřeba schopnost udržel sílu uvnitř těla." Raphael se otočil a přejel jí palcem přes spodní ret. "V tuto chvíli máš ještě příliš málo síly, takže je to bezpředmětné."

Elena ho chytla za zápěstí a vzhlédla k němu. "Raphaeli, budu muset taky Stvořit upíry?"

"Jsi Stvořený anděl, ne zrozený." Ještě jednou jí přejel palcem přes rty. "Na tvojí otázku nezná odpověď ani Keir."

A aniž by se musela ptát, Elena věděla, že Keir byl pradávný. "Ale kdybych musela-"

"Tak to nebude v dohledné době." Odpověděl jí s jistotou. "Když jsi se probrala, tak v tvé krvi nebyl žádný toxín. A do budoucna budeme tvou krev testovat několikrát do roka."

"Je to těžký? Stvořit někoho?"

Rapahel přikývl. "Výběr je složitý. Je to pro dobro Kádru nevybírat nikoho slabého. Někoho, kdo by se mohl zlomit, ale chyby se stávají."

Když ho poslouchala, podělit se o něco, co jí nikdy předtím neřekl, vtiskla mu do dlaně polibek.

"Nicméně akt samotný," pokračoval potichu, "je tak intimní, jak si sama zvolíš. Pro většinu je to stejně klinické, jako třeba darování krve. Člověk je během procesu přiveden do umělého spánku."

Elena se úlevou zachvěla. "Já si myslela, že je to stejný, jako když si mě políbil." Tenkrát jí ta intimita otřásla až do jádra duše.

Raphaelovy oči se kobaltově rozzářily. "Nic nikdy nebude stejné jako náš polibek." Rozbušilo se jí srdce, Elena vstala, postavila se na posteli a položila mu ruce na ramena. Raphael přejel pohledem její nahé tělo. "Eleno."

Začala ho líbat. Jeho odpovědí bylo inferno a přesto cítila napětí, které se mu skrývalo pod kůží. "Musíme odjet brzo?"

"Ano." Raphael jí jemně a pomalu přejel dlaněmi po zadku. "Do Pekingu poletíme lidskými prostředky."

"A nebylo by působivější tam letět?"

"Vytrvalostní létání vyžaduje svalovou hmotu, kterou zatím nemáš." Odpověděl jí prakticky a jeho dlaně sklouzávaly níž... a níž. "Bude nám ku prospěchu, když nás bude považovat za slabé. Bude neopatrná. A pokud překročila hranice nezvratného šílenství, budeme potřebovat každičkou výhodu."

"Raphaeli..." Elena se zachvěla a zajela mu prsty do vlasů. "Galen má pravdu. Jseš kvůli mě zranitelnej. A ona zná mojí slabinu."

Já ji znám také, Eleno. A přesto mé srdce patří tobě.