Archangel's Kiss - 1/2 30. kapitola

úterý, 14. leden 2014

"Na tvou omluvu nemá žádné právo."

Elena trhla hlavou nahoru. "Jak víš, že jsem se chtěla omluvit?"

"Tu vinu máš vepsanou ve tváři." Raphael jí přejel prsty po obličeji a jemně jí je sevřel kolem hrdla, pak se k ní naklonil tak blízko, že se jejich rty téměř dotýkaly. "Nebudeš kvůli němu škemrat."

Elena sebou trhla. "Ale já jsem byla důvodem, proč si Slater naší rodinu vybral." A tuto skutečnost nemohlo nic změnit.

"A tvůj otec byl důvodem toho, že co zbylo z vaší rodiny, se rozpadlo napůl." Na toto prohlášení neměla žádnou odpověď – protože to byla pravda. Jeffrey jejich rodinu rozdělil toho dne, kdy jí vyhodil. Její věci se povalovaly na golfově střiženém trávníku Velkého domu, jako vyhozené odpadky. Sousedé, kteří žili v jejich spořádané ulici, byli příliš dobře vychovaní na to, aby vše otevřeně pozorovali, ale přesto jejich zvědavé pohledy cítila. Nezáleželo na tom. Na čem záleželo, bylo, že ve chvíli, kdy se jí snažil ponížit, zničil vše, co z jejich vztahu zbylo.

"Klekni si na kolena a začni škemrat. Pak možná své rozhodnutí přehodnotím."

"Zůstalo to mezi náma jako zanícená rána," řekla a položila si ruku na Raphaelovo srdce. "Teď už vim, že mě nenávidí za to, že jsem Slatera přilákala já." Stejně jako Dmitri, i Slater uměl lovce očarovat svou vůní, ale to nebyla jeho jediná schopnost. "Může mě Dmitri stopovat?" zeptala se a v tu chvíli jí jednotlivé dílky zapadly na správná místa.

"Ano."

Žádný smrtelník, ani žádný lovec tento fakt nevěděl. "To udělal Slater. Někde mě vycítil a změnil směr k našemu domu." Slater tuto schopnost neměl mít – byl příliš mladý. Ale Patalis nebyl normální v žádném směru, tvaru ani formě. "Cítila jsem ho, když se k nám přibližoval. Cítila jsem jeho pach ve větru." Usilovně se snažila o tom svého otce přesvědčit – prosila ho, naléhala a ke konci i křičela.

"To by stačilo, Elianoro." Rozkázal zuřivě. "Marguerite, myslím si, že bys jí měla přestat číst ty pohádky."

"Ale tati-"

"Jseš Deveraux." Přísně se na ni zadíval. "Nikdo v naší rodině nikdy nebyl lovec. A ty nebudeš první a to že si tu budeš vymýšlet pohádky ti rozhodně nepomůže."

Později ji matka pohupovala na klíně a řekla jí, že si s Jeffreym promluví. "Dej mu čas, azeeztee. Tvůj otec byl vychováván v tradiční rodině – bude mu chvíli trvat, než přijme nové skutečnosti."

"Mami, to monstrum-"

"Možná je opravdu můžeš cítit, zlato. Ale oni si prostě jen žijí své vlastní životy." Poučovala ji něžně matka. "To, že je někdo upír, ještě neznamená, že je zlý."

Tenkrát Elena nedokázala najít správná slova, kterýma by vysvětlila, že ten rozdíl uměla poznat a že to, co k nim přicházelo, bylo opravdu zlo. A když ta slova konečně našla, už bylo pozdě.

Zbývající dny utekly šílenou rychlostí – většinu z nich strávila trénováním létání s Raphaelem a jakýkoli volný čas, který měla, věnovala procházkám po Útočišti – učila se, naslouchala a pozorovala. Podle Jasonových informací byli oba andělé – Anoushka i Dahariel během dní, kdy byly ukradeny dýky Spolku, nezvěstní. A tudíž neexistoval způsob, jakým pátrání zúžit na kteréhokoli z nich. Dobrou zprávou ale bylo, že se dýky přestaly objevovat a říkalo se, že Anoushka i Dahariel – spolu s Nazarachem – se vrátili na svá teritoria, ale ani to Elenu nepřinutilo polevit ve své opatrnosti.

Konstantní ostražitost spolu s důkladnými tréninky v létání byla vyčerpávající, ale Elena to uvítala. Neměla totiž sílu přemýšlet a přijmout tak pravdu o tom, jakou sehrála roli ve smrti svých sester – a nakonec i ve smrti své matky. Soustředila se na stále probíhající pátrání, na nadcházející ples a na pravidelné návštěvy Sama. Právě odcházela chodbou po jedné z těchto návštěv, když se všechno pokazilo.

"Michaelo." Jakmile zahlédla řadu těl, které za sebou žena archanděl zanechala, vytřeštila Elena oči. Nejméně jedno z těch těl, patřilo andělské verzi pečovatele, v jehož vlasech bylo něco kluzkého a na místě, kde ležel, byl na zdi rudý stříkanec.

"Lovkyně." Žena archanděl se začala pohybovat směrem k ní. Byla oblečená v rudých šatech, které těsně obepínaly její ňadra a zhruba ve třetině jejich délky začínal rozparek, který odhaloval elegantní dlouhou nohu. Nikdo nemohl nikdy o Michaele říct, že byla méně, než uchvacující.

Ale dnes... Elena polkla. Její šaty nebyly rudé. Původně byly bílé. Byly nasáklé krví a některé jejich části byly ještě natolik vlhké, že se jí lepily ke kůži. Michaelina tvář byla čistá, její vlasy rovné a zářící zdravím, ale její nehty byly také potřísněné zaschlou rezavě rudou barvou. Čišela z ní smrt.

"Přišla jsem se podívat na to dítě."

Elena neudělala chybu, aby si myslela, že jí Michaela vysvětlovala svou přítomnost. Ne, to co slyšela, bylo prohlášení. Měla ženu archanděla nechat projít, ale – kromě šílenství, které představovaly její šaty – právě nyní bylo na Michaele něco vrcholně krutého. Něco, co nemohlo být vpuštěno do přítomnosti bezbranného dítěte.

"Máš tu návštěvu povolenou?" Ruku sevřela kolem rukojeti pistole, kterou měla v postranní kapse kalhot. Michaela jejím směrem mávla rukou stejně tak, jak už to udělala kdysi. Ale tentokrát tu Raphael nebyl, aby jí zastavil. Na tváři ucítila spalující bolest a kůže se jí oddělovala, jako kdyby se do ní zařezávala žiletka.

"Já nepotřebuji ničí povolení." Pomalu se na ni usmála. "Věděla si, že existují způsoby, jak zanechat jizvy i na nesmrtelném?"

Na okamžik, byla Elena přesvědčená, že v Michaeliných očích zahlédla něco cizího – záblesk rudé barvy. Ale když se podívala znovu, viděla jen jasnou a oslepující zeleň. "Možná nemáš," odpověděla Elena a začala vytahovat svou zbraň, "nic společnýho se Samovým zraněním, ale ten chlapec je pod ochranou Raphaela. A pokud k němu pudeš takhle, tak ho akorát vyděsíš."

Michaela poslední část jejího prohlášení zcela ignorovala. "Čekáš, že tě Raphael zase zachrání?" Zvonivě se rozesmála. "Je s Elijahou a oba jsou na druhé straně Útočiště. Prý se tam našel mrtvý anděl."

"Mrtvý anděl?" Elena poslala svou hrdost k čertu, zavolala o pomoc a doufala, že její archanděl nebyl z dosahu. Raphaeli!

Michaela pokrčila rameny. "Teď se jdu podívat na to dítě."

Elena z ničeho nic narazila do zdi, zuby se kousla do spodního rtu a hlavou narazila do stěny takovou silou, že se jí zamžilo před očima. Snažila se bojovat s neviditelnými pouty, které ji držely u zdi a zároveň se snažila bojovat i s nevolností, kterou pociťovala. S prázdným žuchnutím upustila svou pistoli.

"Oh, ty krvácíš." Michaela jemně přitiskla rty k těm Eleniným, byl to děsivý polibek okořeněný zlobou... a ještě něčím dalším.

Pižmem, orchidejemi... a nádechem ostrého závanu kyseliny.

Elenu zachvátila hrůza, protože ta poslední vrstva – kyselina s podtónem slunečního svitu, nebyla vůně Michaely. Patřila archandělovi, který byl popraven nad potemnělým Manhattanem. Ale Uram měl Michaelu sám pro sebe dost dlouhou dobu na to, aby jí vyňal srdce. Otázkou bylo – co s ní celou tu dobu dělal?

"Nyní bych tě mohla zabít," zašeptala žena archanděl proti Eleniným rtům, "ale myslim si, že bude daleko zábavnější sledovat, jak se tě Raphael nabaží."

Do Eleniny druhé tváře se začala zařezávat žiletka a vzduch naplnila vůně železa. Michaelina slova byla drásající. "Pak z tebe bude jen kus masa, snadná kořist pro kohokoli, kdo bude chtít ochutnat Stvořeného anděla. Potom budeme mít na hraní spousty času."

A s těmito posledními slovy, ve víru rudé látky jejích šatů, zamířila chodbou pryč. Eleně se v hlavě dokola opakovalo Michaelino prohlášení. Ale v tuto chvíli byl důležitější Sam – žena archanděl by mu v tomto rozpoložení mohla skutečně fyzicky ublížit. Její mysl se momentálně zdála zcela nepříčetná a plná sadistického druhu rozkoše.

Elena byla vyděšená z toho, co všechno by se Samovi mohlo stát a stále marně bojovala se svými neviditelnými pouty. Najednou se kolem ní nadpřirozenou rychlostí prořítil Venom s Galenem.

"Ugh!" Vykřikla nepůvabně, když se síla, která jí držela přimáčknutou ke zdi, vytratila. Postavila se na nohy, popadla svou pistoli a vyběhla za těmi dvěma... jen aby se pár metrů za Michaelinými zády na místě zastavila.

Galen stál přímo před ženou archandělem a krvácel z několika řezných ran, které měl po těle i na obličeji. Venom se zvedal ze země na rohu chodby, jejíž kamenné složení bylo roztříštěné dopadem jeho těla. Po tváři mu stékaly prameny krve, ale jeho oči byly hypnotizující, zlato-zelené s podlouhlou černou zornicí - na povrch povstala kobra, která se v něm ukrývala.