Archangel's Kiss - 1/2 32. kapitola

sobota, 18. leden 2014

Zakázané Město Eleně vyrazilo dech. Bylo labyrintem drobných budov a skrytých cest. Toto místo opravdu bylo městem uvnitř města. A šlo o místo plné divů – viděla bílé mramorové mosty se sochami spících draků; dlážděná nádvoří lemovaná stromořadími a každý strom byl ozdoben místo plodů, mihotavými světly z delikátních svítilen; dvořané byli ověšení nesčetným množstvím drahých kamenů. Všechno to působilo jako vytržené ze sna.

“Motýly,” zašeptala, když postávala na soukromém balkónu horní residence, která byla určena jen pro ně. “Připomínají mi motýly.” Raphaelova přítomnost za jejími zády byla jako spolehlivé a důvěrné teplo domova. Ruce měl po obou jejích stranách zapřené o zábradlí. Užívala si teplo, které z něho sálalo, a když promluvil, cítila na svých křídlech vibrace jeho těla. „Neha a několik dalších andělů do jisté míry stále udržují královský dvůr, ale Lijuanin dvůr je nejrozsáhlejší.“

„Ona je skutečnou královnou.“ Sledovala, jak davy Lijuaniných poddaných narůstaly a jak si jedinci mezi sebou vyměňovaly koketní úsměvy. Všechny ženy na sobě měly šaty dlouhé až ke kotníkům a většina z nich působila spíše elegantně, než svůdně. „Myslíš si, že vědí o jejích znovuzrozených?“       „Ano.“ Raphael položil ruce na ty její a jeho hlas zněl jako intimní temnota. „Jasonovi muži mu nahlásili, že Lijuan začala stěhovat své znovuzrozené do dvora. Prý poslouží jako zdroj zábavy.“ Elena pevněji stiskla rukama, překrytýma těma silnýma Raphaelovýma, věkem uhlazené kamenné zábradlí. „To by je takhle degradovala? Myslela sem, že je považuje za svoje vrcholný dílo?“

„Zdá se, že někteří z nich mají větší štěstí, než ostatní.“ Raphael klouzal dlaněmi nahoru po jejích pažích a přitáhl si ji k sobě. „Zítra ráno je setkání Kádru. Jestli se půjdeš projít, buď opatrná – Lijuan by mohla shledat zábavným, jednoho z nich proti tobě poštvat.“

„Kdo bude můj bodyguard?“

„Aodhan.“ Následovala pauza. „Nejsi příliš šťastná.“

„Nelíbí se mi fakt, že mam furt nějakou chůvu.“

„Je to nezbytné.“

„Prozatím.“

Rozhostilo se mezi nimi nebezpečné ticho a Eleně bylo jasné, že toto byla bitva, kterou bude muset v budoucnosti opakovat. Ona to zvládne – a stejně tak, pomyslela si, to zvládne Raphael. „Vybral sis válečnici, tak na to nezapomínej.“

Políbil ji na citlivé místo těsně pod uchem. „Stejně jako ty sis vybrala archanděla.“ Elena si byla vždy vědoma toho, že bude náročným milencem. Ale to ona byla také. 

„Nikdy jsem s tebou netrénovala.“ Zaznělo její hravé pozvání. „Máš rád nože?“

Na rtech, které se jí otřely o stejné místo, které provokovaly jen pár okamžiků před tím, ucítila náznak úsměvu. „Po plese si spolu zatančíme s ocelí.“ Když u ní stál takhle blízko, bylo pro ni složité přemýšlet a navíc pod nimi pulsovalo životem Zakázané Město. „Nevzal si s sebou moc svých vlastních lidí.“ Letěli s nimi jen Jason s Aodhanem a to byli pouze dva ze členů Sedmy, kteří se budou plesu účastnit. „Jestli dojde k nějakému boji, tak už by stejně nestihli dorazit.“

Elena dokončila svůj účes – uhlazený Francouzský drdol, který ji kdysi naučila Sára – hladké prameny vlasů upevnila snad tisíci pinetkami – a pak se prohlížela v zrcadle. Její ledově modré šaty měly na zádech opravdu hluboký výstřih, délkou nedosahovaly ani do poloviny stehen a na obou stranách měly ještě rozparky. Navzdory křišťálovým střípkům, které zdobily jejich povrch, přilnuly k jejímu tělu jako druhá vrstva kůže. Ve chvíli, kdy jí je krejčí poprvé předvedl, zůstala na něho oněměle zírat, ale ten upír nebyl vůbec hloupý. Jakmile je doplnila nad kolena vysokými kozačkami a punčochami – obojí v černé barvě – změnila se z něčího chutného doprovodu na elegantní vražedkyni. A jako bonus – kdyby bylo zapotřebí - měla stále svobodu pohybu.

Na bocích ucítila teplé mužské dlaně. „Perfektní.“ Spalující touha, která vyzařovala z tohoto jediného slova jí dlouze a líně pohladila po celém těle a pod jemnou látkou šatů, se jí vyrýsovaly bradavky.

„Make-up,“ zalapala po dechu.

Raphael uvolnil své sevření natolik, aby si mohla na tváře nanést trochu zdravíčka a použít řasenku. Když otevřela krabičku, která jí byla doručena spolu s šaty, našla v ní rtěnku, která, jak se vzápětí ukázalo, měla intenzivně rudý odstín. „Tohle neni můj styl.“

„Tak o tom přemýšlej jako o kamufláži,“ odpověděl jí Raphael a přitáhl si jí zpět ke svému zatím jen napůl oblečenému tělu. Obrys jeho ptáka se jí vypaloval do kůže jako cejch a křídla jí začala hořet nejerotičtějšími pocity. „Která ti dovolí na území nepřítele splynout s okolím.“

„Nevypadam moc jako andělé nebo upíři, který jsme tam dole viděli.“ Její šaty/tunika v žádném případě nepůsobily ostýchavým stylem. A pak tu samozřejmě byly její nože. Nehledě na její pistoli. Pro dnešní večer ale měla  všechny zbraně skryté – ze zdvořilosti, přestože to bylo v rozporu s odporem, který v ní vyvolaly Lijuaniny hry. Elena se ale začínala učit vybírat si své vlastní bitvy. „Nevěděla bych jak napodobit její dvořany ani v případě, kdybys mně jednim z nich praštil po hlavě.“

„Ovšem že ne. Krví jsi lovec.“ Stále stál za ní a v tuto chvíli se na její odraz v zrcadle díval tak spalujícím pohledem, že napůl očekávala, kdy se zrcadlo před nimi rozteče. Mezi tím musela stisknout stehna k sobě a bojovat s nutkáním povalit ho na zem a vzít si ho, dokud by oba nekřičeli extází ukojené touhy.

„Tak tě ale ona nevidí,“ zamumlal Raphael. „Uvidí jen mladého, slabého anděla – fascinujícího díky způsobu, kterým ses zrodila, ale jinak nehodné její pozornosti.“

„To je dobře.“ Bude tak mít příležitost pozoroval Lijuan, aniž by ji u toho nachytala. Elena neměla žádné iluze o tom, že by mohla nejstarší ženu archanděla fyzicky zastavit, ale možná by se jí mohlo podařit zahlédnout něco z její psychiky - jakoukoli drobnost, která by Raphaelovi mohla pomoci.

Raphael se od ní odtáhl a přešel k nočnímu stolku. „Illium ode mě chtěl svolení, aby ti mohl dát dar.“

Elena se zvědavě otočila… a dívala se do chromové modři jeho očí. „Čím tě provokoval tentokrát?“

Raphael se pomalu usmál, byl to archandělův nebezpečný, pobavený úsměv. „Nože a jejich pochvy,“ zamumlal.

Elena se dotkla okraje své pravé boty. „Já svůj nůž mám-„

„Hmm.“ Raphael něco vyndal z hladké dřevěné krabičky a popošel směrem k ní. „Ale nemáš můj.“ Chytil jí dlaní za zátylek a jeho polibek byl temný a majetnický. V tu chvíli si ho chtěla také nárokovat.

„Jestli budeš takhle pokračovat, tak se na žádnou večeři nedostanem.“ Dívala se mu zpříma do očí a vnímala jejich krásu i krutost. Položila si ruku na jeho nahou hruď. Raphael jí sklouzl dlaní po zadní straně stehna a prsty se letmo dotkl té oh-tak-citlivé kůže mezi jejíma nohama. Zalapala po dechu. „Měla bys vědět jednu věc, Eleno – nikdy nebudeš vlastnit ostří, které by ti daroval jiný muž.“

Elena zamrkala. „Illium mi chtěl dát nůž? Co je na tom špatnýho?“

„Ostří,“ zašeptal, „a pochvy patří k sobě. A tvoje pochva bude navždy pojímat jen mé ostří.“