Archangel's Kiss - 1/2 33. kapitola

pondělí, 20. leden 2014

Když Elena sledovala Raphaela ve formálním oblečení, měla pocit, jakoby jí po bradě tekly sliny. Procházeli klikatými uličkami Zakázaného Města – následovali doprovod, který jim byl přidělen - a jeho profil se ostře rýsoval proti noční obloze. Její archanděl měl oblečenou bílou košili a černé kalhoty, ale ta košile byla mistrovským dílem. Látka na obou stranách otvorů pro křídla byla vyšívaná černým designem, který se nádherně prolínal a klikatěl – prostě křičel, že toto je Archanděl New Yorku.

Popsat ho slovem ’sexy‘ by bylo příliš vlažné, než aby to na něho sedělo. A bylo jasné, že do hedvábných šatů oděné upíří krásky, které míjeli, si myslely to samé. Jednu z nich, která se jeho směrem odvážila zamávat vějířem, Elena přišpendlila pohledem. Upírka vějíř okamžitě upustila.

Elena se se spokojeným výrazem ve tváři obrátila zpět k Raphaelovi. „Kde jsou Jason s Aodhanem?“

„Mají své rozkazy.“

Ví Lijuan o Jasonovi?

Ano, ví.

V tu chvíli byli nasměrováni skrz dveře s komplikovanou malbou – do místnosti, která působila, jakoby pohlcovala veškeré světlo, i veškerý vzduch. Elena měla pocit, že se jí žebra promačkávají do orgánů. Raphael se o kousek pootočil a podíval se jí do očí. Poskytl jí tím terč, na který se mohla soustředit i způsob, jak proti tomu dusivému pocitu bojovat. Připadalo jí, jako kdyby uplynuly hodiny, ale celé to nemohlo trvat déle, než dvě vteřiny. Když svou pozornost opět obrátila do místnosti, její srdce se snažilo znovu najít správný rytmus a její pohled přitáhlo seskupení židlí pod stěnou, plnou motýlů. Jejich křídla byla navždy rozevřená a každé z nich bylo do zdi připíchnuté špendlíkem.

„Raphaeli.“ Zašeptala Lijuan z protějšího konce místnosti na pozdrav. Její zorničky měly zvláštní perleťový odstín a její róba byla znepokojivě dívčí směsí mnoha vrstev lehkých materiálů, které kolem jejího těla vlály jako šedobílý mlžný závoj. Vlasy jí z obličeje odfukoval slabý větřík, který Elena nikde v místnosti necítila – nepohrával si ani s těžkými brokátovými závěsy, ani s luxusními tapiseriemi, které visely na zdech.

Začala jí mravenčit pokožka po celém těle. Věděla, že jde o primitivní varování, které se vyvíjelo po miliony let a snažilo se jí říct, že by se nikdy, ale opravdu nikdy neměla stát středem pozornosti stvoření, které před ní stálo. Protože to nebyla místnost, co pohlcovalo veškeré světlo. Byla to samotná Lijuan. Elena zůstala stát na místě jako přikovaná a zadní část jejího mozku vyslala jejím tělem další panickou vlnu, která jí nabádala, aby utekla, aby se schovala. Na to ale samozřejmě bylo příliš pozdě.

Sledovala Raphaela, který vzal Lijuan za obě ruce a sklonil hlavu, aby mohl rty přejet přes její bledou, bezchybnou kůži. Lijuan se jí přes jeho rameno zadívala do očí a Elena v nich nedokázala spatřit nic, co by jen vzdáleně připomínalo člověka. Nic, co by z nich mohla vyčíst.

Jakmile se od něho drobná žena anděl odtáhla, její nadpozemsky vypadající oči opět ulpěly na Raphaelovi. „Jsi jiný.“

„A ty ses nikdy nezměnila.“

Lijuan se zvonivě rozesmála. Její smích ale na Elenu působil, jako by se jí zařezával do kůže, jako by byl ozvěnou žiletek škrábajících do skla.

„Proč jsem tě jen nepotkala, když jsem byla mladší?“

„Tenkrát bych ti nepřišel zajímavý,“ odpověděl Raphael, pak se otočil a položil Eleně dlaň na spodní část zad. „Toto je Elena.“

„Tvoje lovkyně.“ Lijuaniny bledé oči zamířily k Eleně. Vyžádalo si naprosto veškerou vůli, kterou v sobě dokázala najít, aby neustoupila o krok dozadu, aby se neschovala.

Protože Lijuan byla strašákem, který se ukrýval ve skříních. Strašákem, kterým matky děsily své děti. Strašákem, o kterém jste slýchávali, ale nikdy ho neměli skutečně spatřit.

„Lady Lijuan.“ Formální oslovení, které ji naučila Jessamy, z ní vyšlo naprosto klidným tónem a Elena nedokázala pochopit, jak se jí to mohlo podařit.

Lijuanin pohled klesl k jejímu hrdlu. „Nemáš žádný náhrdelník.“

Přestože se jí vnitřnosti stáhly vztekem, Elena od ní neuhnula pohledem. „Dala jsem přednost daru od Raphaela.“

„Nůž – to se za šperk považovalo v jiné době.“ V tom okamžiku soustředila Lijuan svou pozornost jiným směrem, jako kdyby náhrdelník, který Eleně způsobil tolik bolesti, více neexistoval.

„Tak nádherná křídla, ukážeš mi je?“

Elena tomuto stvoření nechtěla ukazovat naprosto nic, ale Lijuanina žádost byla zdvořilá. Nehodlala způsobit politický incident jen proto, že žena archanděl působila tak nelidsky, že to popíralo logiku. Poodstoupila, aby kolem sebe měla více místa a roztáhla křídla, která jí spolu s jejím životem věnoval její archanděl. Jakmile ale Lijuan zvedla ruku, jako by se jich chtěla dotknout, zatáhla je zase zpět.

Raphael se okamžitě ozval. „To ti není podobné, porušovat protokol.“

„Omlouvám se.“ Lijuan spustila ruku zpět k tělu, ale její pohled zůstal zaměřený na části křídel, které vykukovaly kolem Elenina těla.

„Jedinou mou omluvou je skutečnost, že jsou opravdu výjimečná.“

Elena si přála, aby bylo možné je zatáhnout ještě více. „Děkuju.“

Lijuan přijala Elenino poděkování, jako by na něj měla nárok. „Má vlastní křídla, jak už sis určitě všimla, jsou velmi nevýrazná.“ V ten moment je roztáhla.

Měla jemnou, holubí šedou barvu. Byla něžná. Naprosto nádherná v jejich hedvábné dokonalosti. „Možná jsou nevýrazná,“ vyšlo z Eleny, aniž by to zamýšlela, „ale to je dělá o to krásnější.“

Lijuan složila křídla za záda. „Tak upřímná. To je důvodem, proč tě uchvátila?“

Raphael jí odpověděl nepřímo vyjádřenou otázkou. „Tebe takto pozemské city příliš nezajímají.“

„Ah, ty mi lichotíš.“ Žena archanděl se dotkla jeho ruky a ukázala směrem po své levici. „Myslela jsem, že bychom se mohli najíst neformálně.“

Po této poznámce, Elena málem spolkla vlastní jazyk. Tato místnost sice nebyla jídelnou, ale přesto byla nepopsatelně honosná. Zadní stěnu lemovaly zrcadlové panely, usazené do zdobených zlatých rámů, pravá zeď byla zaplněná tapiseriemi, které určitě stály statisíce, přední stěna byla plná oken, která byla namířená na životem sršící – a vždy elegantní – radovánky dvořanů Zakázaného Města a levá stěna, ta, pod kterou měli sedět, byla zdí, kterou zdobili motýli.

Elena se neochotně přesunula k židli, polstrované látkou v uchvacující, jadeitově zelené barvě. Nemohla si pomoci a podívala se na stvoření navždy zachycená v jednom pohybu. „Není tu žádný sklo,“ řekla téměř jen pro sebe. „Jak je dokážeš uchovat?“

Opět zaslechla zvonivý smích. A jakmile si uvědomila, co vlastně řekla, zamrazilo jí.

„Tys jí neprozradil mé tajemství, Raphaeli?“ Lijuaniny oči se třpytily dívčím rebelstvím.

Děsivé.

Raphael se letmo dotkl rukou Eleniných zad. „Neřekl bych, že je to stále tajemstvím. Zrovna včera se mi o tom zmiňovala Favashi.“

„Ale tys to věděl dříve, než všichni ostatní.“ Lijuan se posadila do židle, která byla vyrobena tak, aby vyhovovala bytostem s křídly. Opěradlo mělo střední část pro opěru zad a na bocích se ladně stáčelo do stran.

„Jak se má ten černo-křídlý anděl?“

Raphael počkal, než se usadila Elena a pak si sedl na místo vedle ní. „Jason už se těší na ples.“

Jejich zdvořilá konverzace maskovala skryté nebezpečí, které se Eleně rozlévalo tělem, jako oživlé plameny. Raphael se jí zmínil, že byl Jason zraněn Lijuaninými znovuzrozenými. Nyní jí ale napadlo, zda to nebylo záměrné. Myšleno jako varování?

Z ničeho nic Lijuan zvedla ruku a ze zdi se jí do dlaně sneslo mrtvé tělo modrokřídlého motýla. Špendlík dopadl neslyšně na koberec.

„A co ten mladý? Ten krásný?“

„Rozhodl jsem se, že bude nejlepší, když se k nám Illium nepřipojí,“ odpověděl jí Raphael bez zaváhání. „Mohl by se stát příliš velkým lákadlem.“

Lijuan odložila motýla na stůl a rozesmála se. Tentokrát byl její smích temnější, plný – pokud se to tak dalo říci – pravého pobavení. „Hmm, ano. Jeho křídla jsou skutečně jedinečná.“ Její pohled zamířil k Eleně.

„Stejně neobvyklá jako ta tvá.“

„Bohužel,“ řekla Elena - věděla, že se nesmí nechat zastrašit a nezáleželo na tom, zda ji tato žena archanděl mohla rozdrtit jedinou myšlenkou, „já taky nejsem sběratelskej kousek.“

„Oh, já si tvá křídla nechci vystavit,“ odpověděla Lijuan. Vlasy jí stále vlály v lehkém větříku, který se nedotýkal ničeho jiného. „Shledávám tě daleko zajímavější živou.“