čtvrtek, 23. leden 2014
Elena ležela v Raphaelově náruči a celé tělo
měla vyčerpané nejlepším možným sexuálním způsobem. Archanděl dodržel svůj
slib. Přinutil ji křičet. Ve chvíli, kdy upadla do vroucí temnoty milosrdného
spánku, jí srdce stále bilo jako o závod neutichajícími ozvěnami spalující
rozkoše. Její spánek byl natolik pokojný, že jí chvíli trvalo, než pochopila,
co to vlastně slyší.
Kap.
Kap.
Kap.
„Pojď
blíž, malá lovkyně, ochutnej.“ Na ústa jí přitiskl prst.
Pevně
stiskla rty, ale ta chuť přesto pronikla dovnitř. Zákeřná, nepopsatelná věc.
Ne! Její mysl si odmítala uvědomit, co to bylo. Odmítala to pochopit.
Ale
to monstrum ji nenechalo utéct. „Nechutná Belle skvěle?“ Jeho oči měly
nejtemnější hnědou barvu, orámovanou tenkým krvavě rudým pruhem. „Trochu jsem
ti schoval. Tady.“ Prsty odhrnul zlaté blond vlasy z hrdla její sestry a
odhalil tak rozervanou ránu, kterou měla na krku. „Myslim, že by ještě mohla
být teplá.“ Tváří se přitiskl k Bellinu hrdlu a ruku si položil na její
ňadra, která teprve před nedávnem začala růst.
Vydral
se z ní výkřik. „Ne!“ A pak byla na něm. Bušila do něho pěstmi, zatínala
do něho nehty i zuby, jakoby to byly drápy a zuřivě ho kopala.
Ale
dokonce ani rozený lovec nebyl tak silný, jako plně vyvinutý upír. Upír
nasycený krví. Pohrával si s ní, nechal ji uvěřit, že mu ublížila. A když
na chvíli přestala být pozorná, když popadala dech po svém útoku… ji políbil.
Elena se vzbudila, dusila se.
Vidění jí zastřely černé tečky a hrozilo, že
ztratí vědomí. Pak jí ale do mysli pronikla vůně deště a moře. Byla čerstvá a
divoká a velmi odlišná od hrůzy, kterou cítila v ústech. Vytrhla ji ze
smyčky noční můry. Elena divoce lapala po dechu a zoufale se tiskla do
Raphaelovy náruče.
Jeho paže jí připadaly jako naprosto nerozbitné
nebe. „Ššš, jsem tady.“
„Oh, pane Bože, pane Bože, pane Bože.“
Raphael Elenu svíral pevně, tak pevně, že jí musel
udělat modřiny. Ale ona se přesto třásla a její slova byla zkomolená. Její
strach byl tak hutný, že ho mohl ochutnat. „Eleno.“ Stále dokola opakoval její
jméno a myslí se dotýkal té její, dokud si nebyl jistý, že ho spatřila, že ho
vnímala.
Ale i pak ji držel v náruči a hladil ji po
křídlech, utěšoval ji a připomínal jí, že byla tady s ním a ne chycená
v minulosti, které nemohla uniknout.
Svůj vlastní vztek, svoji zuřivost uzavřel za železné
štíty. Archandělé měli spousty schopností, ale ani on nemohl vrátit čas a
vymazat zlo, které Elenu poznamenalo dříve, než měla šanci vyrůst.
„Krmil mě Bellinou krví.“ Zašeptala chraplavě,
jako kdyby měla křikem sedřené hrdlo.
„Řekni mi o tom.“
„Krmil mě krví mojí sestry. Políbil mě a při tom
mě krmil Bellinou krví.“ Pocítila vztek a hrůzu a zmatený druh bolesti. „Snažila
jsem se jí vyplivnout, ale on mi zacpal pusu a nos a já ji spolkla. Oh, pane
Bože, já ji spolkla.“
Raphael vycítil, že se jí opět začínala zmocňovat
hysterie a odtáhl jí hlavu od své hrudi, aby si mohl vzít její ústa
v polibku, který byl čirým nespoutaným požadavkem. Nejprve na zlomek
vteřiny ztuhla, ale pak mu rukama zajela do vlasů a přetočila se, aby mohla
sklouznout pod něj a omotat mu nohy kolem pasu.
V jejím polibku byl divoký druh zoufalství a
byl okořeněný solí jejích slz. Chtěla zapomenout. A Raphael by udělal cokoli,
aby jí pomohl najít jakýkoli kousek míru. Vzal si ji tak tvrdě, jak to po něm
chtěla. Jednou rukou jí přitiskl obě zápěstí do polštářů, zatímco tou druhou jí
chytil za stehno a jedním pohybem vklouzl do její vřelé pochvy. Její výkřik
pohltil svými ústy. Líbal ji po celou dobu, co si ji bral, po celou dobu jejich
téměř bolestně emotivního spojení. Líbal ji, dokud nelapala po dechu, dokud jí
oči neztmavly vášní, rozkoší a nakonec extází. A když sklouzávala z výšin
zpět dolů, stále jí líbal.
„Znovu,“ zašeptal do jejích úst.
Příraz po přírazu mu vycházela vstříct, její boky se
zvedaly v nevysloveném požadavku. Uvolnila si ruce z jeho sevření a
přitáhla si ho k sobě, aby mu mohla klást polibky po tváři, po čelisti i
po krku. Pak se mu obličejem zabořila do krku a jednoduše se mu poddala…
nechala ho, aby ji držel, aby ji ochraňoval.
Byla to její důvěra, která ho nakonec dostala na
kolena, která ho dostala na vrchol a zpět do její náruče.
„Děkuju.“ Elena ho nepustila, nechtěla, aby se
odtáhl, a když mu šeptala své díky, přitiskla mu rty na ucho. Jeho temné,
hedvábné vlasy chladily její rozpálenou pokožku. „Děkuju.“
„Mohl bych ti ty vzpomínky vzít, Eleno.“
„Já vim.“ Cítila jeho divokou potřebu, vymazat
její bolest a vědomí, že jí vzpomínky nevzal bez jejího souhlasu, jí
neuvěřitelně hřálo u srdce.
„Ale jsou součástí balení.“
Svou otázku nahlas nevyslovila, ale Raphael ji
přesto zaslechl.
„A to balení patří mě.“ Jeho odpověď přišla bez
zaváhání, bez pocitu, že by se od ní vzdálil.
„Nemam to v hlavě v pořádku. Netrápí tě to?“
„To je důsledek toho, že si žila.“ Uvolnil si ruce
z pod jejího těla a zapřel se nad ní. Jeho předloktí měla kolem hlavy jako
pevné zdi. „Tak jako jsem žil já. Zbavila by ses mě kvůli tomu?“
Představa z jeho ztráty ji bolestivě bodla u
srdce. „Řekla jsem ti, že seš můj. Teď už se pryč nedostaneš.“
Přitiskl k ní rty a jeho polibek byl pomalý,
tak pomalý, že ho cítila až v prstech u nohou a její noční můra byla
najednou v nenávratné dálce. Když se zhluboka a roztřeseně nadechla,
otřela se ňadry o jeho hruď. „Něco na tomhle místě… „ zavrtěla hlavou a
odhrnula si zpocené prameny vlasů z obličeje. „Ta smrt. Všechna ta smrt. Pro
mojí představivost je tady fakt úrodná půda.“
„Ty nevěříš tomu, že to byla skutečná vzpomínka?“
„Já nechci, aby byla.“ Zašeptala, ale hluboko
uvnitř věděla, že nešlo jen o výplod její fantazie. „Jestli je to pravda…“
Začaly jí pálit oči. „Přišel si pro mě a nechal ve mně kousek sebe.“
„Ne.“ Raphael ji přinutil, aby se mu podívala do
čí. Jeho duhovek se začala zmocňovat kobaltově modrá a nakonec je zbarvila
zcela. „Pokud tě donutil se napít krve tvé sestry“ – řekl přes výkřik, který v sobě
nedokázala zadržet – „pak v sobě nosíš kousek z ní.“
„A proč by tohle mělo bejt lepší? Pořád jí můžu
cejtit.“ Rukou se chytila za hrdlo. „Její krev byla hutná, sytá a plná života.“
Hrůza, kterou to v ní vyvolávalo, byla jako smyčka, která se jí omotávala kolem
krku.
„Dokonce i moje matka,“ řekl Raphael a přitiskl jí
dlaň ke tváři, „a nezáleží na tom, čím se stala na konci, mě nikdy nevinila za
věci, které už se nedaly změnit. A řekl bych, že tvoje sestra byla daleko
jemnější stvoření – a milovala tě.“
„Jo. Belle mě milovala.“ Potřebovala to vyslovit
nahlas, slyšet to. „Neustále mi to opakovala. Nikdy by mě nenazvala monstrem.“
To udělal její otec.
„Moje
dítě nebude žádnou ohavností!“ Třásl s ní. Třásl s ní tak moc, že
nemohla promluvit. „Už nikdy nemluv o tý pitomosti s cítěním upírů.
Rozumíš?“
„Řekni mi něco o svý matce,“ vyhrkla, její mysl
byla v tomto okamžiku příliš křehká, než aby zvládla vzpomínky na noc, kdy
jí její otec poprvé svými slovy ublížil. Bylo to měsíc po pohřbu její matky.
Topila se pod černým povrchem utrpení a vyslovila nahlas něco, o čem se po tři
roky neodvážila ani šeptat. Tehdy byly lovecké smysly jedinou konstantou celého
jejího života a ona si myslela, že Jeffrey by její potřebu lpět na nich dokázal
pochopit. Ale jeho vztek té noci… „Něco hezkýho,“ dodala. „Řekni mi nějakou
hezkou vzpomínku na tvou matku.“
„Caliane měla hlas jako z nebes,“ pronesl.
„Ani Jason neumí zpívat tak překrásně, jako to uměla má matka.“
„Jason – on zpívá?“
„Jeho hlas je pravděpodobně tím nejúžasnějším mezi
všemi anděly, ale nezpíval už celá staletí.“ Když k němu vzhlédla, zavrtěl
hlavou. „To jsou jeho tajemství, Eleno. A já ti je nemohu prozradit.“
Bylo snadné přijmout jeho slova – loajalitu i
přátelství chápala. „Učil se zpívat od tvý matky?“
„Ne. Když se Jason narodil, byla Caliane už dávno
pryč.“ Přitiskl čelo k tomu jejímu a jejich dech se mísil tím nejněžnějším
a nejintimnějším způsobem. „Zpívala mi, když jsem byl ještě batole, dítě, které
umělo sotva chodit. A její písně dokázaly znehybnit celé Útočiště. Každé srdce
bolestně toužilo, každá duše se vznášela. Všichni jí poslouchali… ale ona
zpívala pro mě.“
„Byl jsem,“ řekl a propadl vzpomínkám, „tak hrdý
na to, že zpívala pro mě. Ani můj otec jí nebyl přednější.“ Tou dobou už Nadiel
ztrácel kousky své osobnosti, ale přesto, než mu otce ukradlo šílenství, měl na
něho Raphael pár radostných vzpomínek. Než ho šílenství ukradlo jeho družce.
„Říkával, že zpěv mé matky byl tak nádherný, protože byl z čiré lásky –
z lásky, kterou může cítit matka jen ke svému dítěti.“
„Přála bych si, abych jí mohla slyšet.“
„Jednoho dne,“ řekl, „až budou naše mysli schopné
skutečného spojení. Až budeš dostatečně silná na to, abys to spojení zvládla, se
s tebou o vzpomínky na její zpěv podělím.“
Byly jeho nejcennějším pokladem, největším darem,
který mohl darovat.
Dokonce i v temnotě, která je obklopovala,
viděl, jak jí zářily oči, a věděl, že mu jeho lovkyně rozuměla. Jednoho dne.
Po zbytek noci zůstali zapleteni jeden do druhého
a pokaždé, když ho o to požádala, jí ochotně poskytl nevědomí, po kterém tak
zoufale toužila.
Moc děkuji za skvělý překlad. Veronika
OdpovědětVymazatDěkuji za perfektní překlad a další kapitolku ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatĎakujem skvelá kapitola.:)Lenka
OdpovědětVymazatDíky za další krásnou kapitolu.
OdpovědětVymazatLíbí se mi jak Rafael přestože je občas bastard o Elenu pečuje :)
Ďakujem :)
OdpovědětVymazatĎakujem :)) lil
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat