Archangel's Kiss - 1/2 38. kapitola

středa, 29. leden 2014

Ples se konal venku, na obrovském nádvoří, které rámovaly nízké budovy plné světla, jídla a muzikantů. Vzduchem se linuly hypnotické tóny theehru. Když se Elena rozhlédla, nemohla dělat nic jiného, než obdivovat ohromující jednoduchost, se kterou byl celý ples pojatý – úzké, obdélníkové dlažební kameny pod nohami hostů, byly vydrhnuty do lesklého, krémově bílého odstínu a celé prostory osvětlovaly drobné lucerny, které zářily tisíci různými odstíny, jejich světlo se odráželo od hvězdami poseté noční oblohy.

Třešňové stromy byly v plném květu – nemožné – a roztahovaly své růžovými kvítky poseté větve nad hlavami dvořanů. Každá z větví byla omotaná světýlky, která se třpytila jako diamanty. Elena si sundala z vlasů jeden dokonale rozbalený květ. „Cejtim pravdu, která se za tim ukrývá,“ řekla. Cítila nepatrný závan hniloby a smrti, „ale napovrch je to fakt okouzlující.“

„Královna si musí udržovat dvůr, o kterém se bude hovořit. Bohyně si musí udržovat dvůr, na který se nikdy nezapomene.“

Elenin pohled zaplnila křídla. Všude kolem ní ladně přistával anděl za andělem a každý z nich byl oblečen v róbě, která vyzdvihovala jejich nesmrtelnou krásu. Dokonce i upíři, jejichž tváře byly příkladem nejsmyslnější symetrie, je ohromeně pozorovali. Pár smrtelníků, kteří byli pozváni nebo přivedeni jako doprovod, bojovalo s tím, aby otevřeně nezírali, ale takovou bitvu nemohli vyhrát.

Elena by mohla reagovat stejně – kdyby nestála vedle nejpodmanivějšího muže v celém prostoru. Raphael se dnes večer oblékl do černé a tato strohá barva dala ještě více vyniknout jeho očím. Stalo se z něho stvoření nadpozemské krásy a zároveň král válečníků, který by neváhal prolít krev.

„Nečekal jsem, že se dostaví.“

Elena se podívala stejným směrem a spatřila Nehu. Královna byla oblečena v hedvábném, ničím nezdobeném, bílém sárí a vlasy měla vyčesané do prostého drdolu. Pohledem visela na Michaele a z jejích temných očí sršela nenávist.

Michaela působila lhostejně, tělo měla zahalené do exkluzivní, po kotníky dlouhé róby, v barvách zapadajícího slunce a byla zavěšená do Daharielova rámě.

Anděl se neusmíval, jeho výraz byl nezaujatý, stejně jako výraz predátora, jehož zbarvení měla jeho křídla. Ale sexuální napětí, které mezi těmi dvěma panovalo, se nedalo přehlédnout.

Elena od nich odvrátila zrak a střetla se pohledem s Nehou. Žena archanděl, která vládla Indii, si zrovna všimla její a Raphaelovy přítomnosti. Elena ztuhla. To, co se ukrývalo uvnitř Nehy, bylo starší, než mnohé civilizace – chladné, kruté stvoření, které nemělo duši, ani svědomí.

Jakmile se Neha trhavými pohyby, které ani trochu nepřipomínaly její obvyklý ladný krok, vydala směrem k nim, zamrzla Eleně v žilách krev.

V tu chvíli zašelestila křídla, z temnoty noci se objevili Aodhan s Jasonem a přistáli vedle nich. Neha ignorovala všechny, kromě Raphaela.

„Odpouštím ti, Raphaeli.“ Řekla prázdným tónem.

„Anoushka překročila náš nejposvátnější zákon. A kvůli tomu zemřela.“

Raphael jí neodpověděl, Neha se otočila a bez dalšího slova odešla směrem ke skupině upírů, s hnědýma očima a snědou pletí, která prozrazovala jejich původ z dávných zemí, kde vládlo utajené, intenzivní a elegantní násilí, připomínající tygry, kteří se plížili tamními pralesy.

„Kolik z toho,“ řekla Elena a pustila rukojeť své pistole, „co řekla, mohla myslet vážně?“

„Nic a zároveň všechno.“ Neha se zachová jako archanděl, ale nenávist je jedem, požírajícím duši.

Vydechla vzduch, který ani netušila, že zadržovala a podívala se směrem kupředu, ke schodům, které vedly nahoru k čemusi, co rozhodně musel být trůn. Lijuan seděla na umělecky vyřezávaném křesle, které bylo zcela jistě ze slonoviny. Vedle ní stáli tři muži – Xi, s šedo-rudými křídly, upír Číňan s naprosto bezchybnou tváří a znovuzrozený, který Elenu s Raphaelem obsluhoval při večeři. Dnes už ale nebyl jediným přítomným svého druhu.

Ostatní stáli po okrajích davu a tvořili tichou armádu, sledující veškeré dění. Jejich pohledy měly zvláštní lesk, připomínající hlad, ze kterého byla Elena na pozoru. Maso, vzpomněla si. Vybavila se jí zpráva, kterou četla, když seděla v Jessamině sluncem zalité třídě. Živí se lidským masem.

„Všude kolem jsou její znovuzrození,“ řekla a podivovala se nad tím, jak bylo možné, že ostatní hosté necítili hnilobu a zatuchlý pach znesvěcených hrobů.

Raphael nespustil pohled z Lijuan, ale jeho slova jí řekla, že si byl dobře vědom jejich okolí. „Anděl bez křídel je zmrzačeným stvořením, polapenou kořistí.“

Elena se zhluboka nadechla a mysl jí zahltily obrazy západu slunce ve skryté zahradě, plné lučního kvítí. Ve chvíli, kdy Illium odsekl křídla Michaeliným strážcům, byl jeho meč jen stříbrnou šmouhou. Instinktivně zaťala svá vlastní křídla ještě těsněji a pak obrátila pozornost zpět k trůnu. A zjistila, že se Lijuan dívá přímo na ni.

Dokonce i z této dálky cítila zdrcující dopad jejího pohledu a vůbec ji nepřekvapilo, že když se Lijuan postavila, veškeré okolní dění utichlo.

„Dnes večer,“ prohlásila Lijuan, její hlas se snadno nesl vřele teplým vzduchem, „oslavujeme nový začátek pro naši rasu. Stvoření anděla.“

Všechny hlavy se otočily a následovaly směr Lijuanina pohledu. Elena pocítila tíhu pozornosti, která na ni byla upřena ze všech směrů. Někteří byli zvědaví, jiní naštvaní a ostatní zlomyslní. A jeden… přeběhl jí mráz po zádech. Zlo. Připadalo jí to jako zákeřný polibek, kterému chtěla celou svou bytostí uniknout. Zůstala ale tiše stát. Nechala je myslet si, že nic netuší, nechala je uvěřit, že je snadným cílem.

„Elena,“ pokračovala Lijuan a vydala se po schodech směrem k nim, „je jedinečným stvořením, je nesmrtelná se srdcem smrtelníka.“ Jak se k nim Lijuan přibližovala, dav se před ní rozděloval a sledoval její pohyb… až na dvojici člověka a upíra, kteří byli zasažení ohromením anděly a nedostali se z cesty včas. „Adriane.“ Zašeptala Lijuan.

Znovuzrozený muž – s pletí barvy mozambického ebenu – vytrhl srdce z těla lidské ženy a téměř ve stejnou chvíli, zanořil špičáky do jejího hrdla a rozerval jí krční žílu. Žena ještě stála, když se Adrian natáhl a rozerval hrdlo muže upíra. Pak jeho tělo holýma rukama roztrhal na kusy a z toho nešťastníka zbyla jen hromada odhozeného masa. Tělo mrtvé ženy se sklouzlo na zem, vedle zbytků upíra. Z jejich vnitřností stoupala pára a Adrian na okamžik zaváhal, jako kdyby ho lákalo olízat krev, která potřísnila jeho kůži, nakonec ale vytáhl kapesník a krev ze sebe otřel.

Lijuan prošla kolem zmasakrované dvojice, jakoby se nic nestalo a zastavila se přímo před Elenou. „Mnozí by si mysleli, že tvé lidské srdce bude slabinou a připraví tě o dar, který ti Raphael dal.“

„Lepší mít srdce smrtelníka,“ prohlásila Elena potichu, „než srdce, který necejtí vůbec nic.“

Lijuan se na ni usmála. Působilo to téměř holčičím dojmem a o to více to bylo hrůzostrašné. „Dobře řečeno, Eleno. Dobře řečeno.“ Pak Lijuan jednou tleskla dlaněmi, jakoby někomu dávala nevyslovený rozkaz. „Jako symbol této události, tohoto setkání mezi pradávným a nově zrozeným, bych tě ráda obdarovala vzpomínkou. Je to dar od starého, novému. Je tak výjimečný a mimořádný, že jsem ho udržovala v tajnosti i před svými vlastními lidmi.“

Bolest, kterou jí způsobil Lijuanin minulý dar, ještě zcela neodezněla, ale Elena se obrnila, protože věděla, že to byl test, u kterého musí uspět – nebo bude po zbytek své existence odepsaná jako pouhá Raphaelova kdysi smrtelná hračka.

„Philipe.“ Lijuan se podívala na čínského upíra s neuvěřitelně nádhernou tváří a Philip se ztratil v davu.

„Bude to jen chvilička.“ Pak Lijuan obrátila pozornost k Raphaelovi. „Jak se má Keir? Neviděla jsem ho už celá staletí.“

Byl to pokus o nezávaznou konverzaci, ale zdálo se to podivně prázdné, jakoby se Lijuan pokoušela o chování, které se k ní vůbec nehodilo. Elena slyšela, že jí Raphael odpovídal, ale dokázala vnímat jen vlastní srdce, které bušilo jeden vleknoucí se úder za druhým a po zádech jí stékala kapka potu. S každým jeho úderem si uvědomovala zlo, které se k ní přibližovalo, až ho mohla téměř cítit na jazyku.

Hlína a sladká hniloba, která doprovázela všechny znovuzrozené.

Koření, které neuměla pojmenovat, náznak skořice a teplé, zlaté sluneční světlo.

Věděla, co ji čeká za horor, ještě dříve, než se Philip objevil. Po jeho boku kráčel pohledný hnědovlasý muž, který byl obdařen očima té nejtemnější hnědé barvy. Očima, které lákaly ženy k hříchu. Než byl Stvořen, býval filmovou hvězdou. Mladé dívky si vylepovaly jeho plakáty na zdi svých pokojů a hihňaly se, když vyslovovaly jeho jméno.

V tu chvíli se jejich pohledy setkaly.

„Pojď blíž, malá lovkyně. Ochutnej.“