Archangel's Kiss - 2/2 32. kapitola

neděle, 19. leden 2014 

Trvalo jí pár vteřin, než pochopila význam jeho slov – mysl měla totiž zahalenou spalující touhou. Začervenala se. „Raphaeli, to je-„ Zavrtěla hlavou, protože nedokázala zformulovat správná slova. „Boj nemá se sexem nic společnýho.“

„Oh?“ Jeho oči se zbarvily do odstínu mořské bouře – prudké, divoké a vzrušující bouře. Uvnitř těla jí vzplál obrovský žár, poháněný vědomím, že tento nebezpečný, nádherný muž patřil pouze jí. „Majetnictví jde oběma směry, Archanděli.“

„Beru na vědomí, lovkyně.“ 

Raphael od ní o krok odstoupil a otevřel dlaň. Elena byla oslněna a uchvácena zároveň. „Jsou ty kameny pravý?“ Ve chvíli, kdy se ho ptala, už si od něho brala dech beroucí, překrásný nůž, který povytáhla z pochvy, která mu byla vyrobena na míru. Ostří nože se ve světle lesklo téměř stejně výrazně, jako úchvatně se třpytící drahé kameny, kterými byla zdobená jeho rukojeť i samotná dominantní pochva.

„Samozřejmě.“

Samozřejmě. Elena protáčela nůž v ruce i mezi prsty, testovala jeho tíhu i vyváženost. Byl pro ni jak dělaný na míru. „Bože, je úchvatnej.“ Drahé kameny byly nádherné, ale jí více zajímalo samotné ostří – jeho jemnost a zároveň síla. „Hoď mi ten šátek.“

Raphael vzal do ruky kus vzdušné, průsvitné látky a vyhodil ji do vzduchu. Látka se snášela k zemi jako mlha… dokud ji ostří nože nepřeťalo v bezchybné půlce. „Oh, bože.“ Tak ostrý, tak sladce ostrý. „To si pro mě nechal udělat?“ Aniž by čekala na jeho odpověď, došla k němu a políbila ho.

Ve chvíli, kdy se od něho Elena odtáhla, Raphaelovy oči se leskly takovým způsobem, že se třpytily více, než diamanty a safíry na rukojeti nože i na jeho pouzdru. „Zníš, jako kdybys zrovna měla sex.“

„Takhle božskej nůž je s dobrym sexem rozhodně srovnatelnej.“ Prohlížela si pouzdro, otáčela ho… obdivovala. Neměla od přírody zištnou povahu. Výjimkou byl jen její apartmán – pocítila bodavou bolest - a nyní tento nůž. Můj, pomyslela si. „Potřebuju k tomu-„ Raphael už ale z krabičky vytahoval popruh, který byl vyroben z jemné, hladké, černé kůže. Byl to pásek, který se provlékl škvírami na obou stranách pouzdra. Pak si ho připevnila na paži.

„Perfektní.“ Zasunula nůž do pouzdra. „Nůž i pouzdro jsou lehoučký, takže mi to nesjede z ruky. A oboje je tak krásný, že mi to projde jako dekorace.“

Raphael sledoval svou lovkyni, jak si hraje se svým darem a byl ohromen potěšením, které v něm vyvolala její radost. Jeho dar pro ni něco znamenal. Trefil se.

Také ale téměř zabil Illia… za to že se chtěl opovážit zasahovat do něčeho, co bylo jeho.

„Myslíš si, že pro svou družku takový dar už dávno nemám?“

„Pane, nechtěl jsem se tě dotknout.“

„Běž, Illium. Než zapomenu na to, že tě miluje.“

Byla to naprosto iracionální reakce, zaměřená proti andělovi, který mu svou loajalitu prokázal už před dlouhou dobou, který už pro Elenu krvácel. Raphael nebyl zvyklý cítit se takto mimo kontrolu, kvůli nikomu.

Pak tě zabije. Učiní tě smrtelným.

Tenkrát si myslel, že Lijuan měla na mysli fyzické oslabení, ale co když ho varovala proti těmto stavům – pomalému zahřívání srdce, které nakonec ovlivní jeho chladný rozum, kterým vládl po tak dlouhou dobu?

„Rozum nebo emoce,“ řekl Eleně, když po komplikované sestavě pohybů zasunula nůž zpět do pouzdra. „Co bys zvolila?“ Přes rameno se na něho pobaveně usmála. „To není tak jednoduchý. Rozum bez emocí je často jenom maskou pro krutost. A emoce bez rozumu by lidem dovolily omlouvat různý druhy výstředních hloupostí.“

„Ano,“ reagoval Raphael a vybavil si nemilosrdné monstrum, kterým se stal v období Ticha. Elena se otočila a vykročila směrem k němu. Cestou pohupovala boky způsobem, který se dal vyložit jen jako čirá provokace. Díky vysokým jehlovitým podpatkům mu sahala lehce nad bradu. „Víš, co jsem řekla o tom, že majetnictví jde oběma směry?“

„Já tě nezradím, Eleno.“ Fakt, že se vůbec na něco takového musela ptát, v něm vyvolal vztek.

„Nevrč na mě, Archanděli.“ Prosmýkla se kolem něho, rozepnula boční kapsu tašky, ve které měla své zbraně a vytáhla malou krabičku. „Taky pro tebe mam dárek.“

Raphael byl překvapen, když pocítil vlnu potěšení, která zaplavila jeho tělo. Během staletí byl obdarován spoustou, spoustou věcí. Ale většina z nich pro něho nic neznamenala. Smrtelníci i nesmrtelní se mu dvořili kvůli moci, kvůli prestiži, chtěli za své dary získat cokoli, po čem toužili. „Opatřila si to v Útočišti?“

„Ne.“

„Tak kde si to vzala?“

„Mam svoje způsoby.“ Postavila se před něho, otevřela malou krabičku a vytáhla z ní prsten.

Prsten, ve kterém byl usazen jantar.

„Ty,“ řekla, zatímco mu ho navlékala na příslušný prst levé ruky, „jsi taky skutečně velmi zadanej.“

Raphaelovi se stáhlo srdce způsobem, který nikdy dříve nepocítil a zvedl ruku, aby se na prsten mohl podívat zblízka. Kroužek byl z platiny a byl široký a masivní. Jantar byl bezchybně vyleštěný, měl tvar čtverce a byl ho pořádný kus. Byl tmavý – nejtemnější jantar, který kdy viděl… se středem ryzího žhnoucího ohně. Raphael byl skutečně zaujat, sundal si prsten z prstu a zvedl ho proti světlu. Jeho barvy se ve světle neustále měnily – tmavá, světlá a znovu tmavá.

V ten moment si toho všiml. Prsten měl zevnitř rytinu. Knhebek.

Před tím, než se stal archandělem, žil nějakou dobu v Maghrebu a cestoval po Maroku. V té době zaslechl dychtivé mladíky, kteří toto slovo šeptali tmavookým, stydlivým kráskám.

Miluji tě.

Tíseň v jeho hrudi se ještě umocnila. Navlékl si prsten zpět na prst a odpověděl, „Shokran.“

Na Elenině tváři se objevil potěšený úsměv. „Nemáš zač.“

„Mluvíš jazykem své babičky?“ Sevřel prsty do dlaně. Poprvé, po mnoha staletích cítil majetnictví vůči objektu.

„Znam jen pár slov, který používala máma.“ Usmála se, její mysl naplnily vzpomínky – ty radostné. „V jednom kuse míchala Marockou Arabštinu, Perskou Francouzštinu a Angličtinu. Ale jak jsme stárli, zvykli jsme si na to a pak už jsme jí všichni rozuměli.“ Dokonce i Jeffrey.

Tenkrát se často smál, napadlo ji. Smál se miš-maši jazyků jejich matky – smál se sobě, ne jí.

„Měj slitování.“ Svíral si hlavu v dlaních. „Jsem jenom chudej vesnickej kluk. Já neznám žádný fajnový jazyky.“

„Děvčata.“ Podívala se na ně třpytícíma se očima bledě stříbrné barvy, plnýma rošťáctví. „Nevěřte jedinému slovu, které váš tatínek řekne. Mluví Francouzsky jakoby se tam narodil.“

„Ma chérie, teď si mne ranila.“ Dramaticky si přiložil ruce na srdce.

„Kam se zatoulala tvoje mysl, Eleno?“ Prsty jí jemně pozvedl bradu, dokud se nedívala do očí, které byly tak modré, že by se v nich mohla navždy utopit.

„Domů,“ zašeptala. „Domů, než se to všechno pokazilo.“

„Vytvoříme si svůj vlastní domov.“

Jeho slib jí zahřál na srdci jako živoucí paprsky slunce. „Na Manhattanu.“

„Samozřejmě.“ Pomalu se na ni usmál. „Jak by si chtěla, aby náš dům vypadal?“

Sakra, archanděl si s ní opět pohrával. Sluneční teplo se v ní začalo rozrůstat, až se jí rozlilo žilami po celém těle.

„Vlastně se mi docela líbí ten tvůj.“ Chytila se ho rukama kolem krku. „Můžu ho mít? Oh, a můžu mít taky Javeese? Vždycky jsem chtěla majordoma.“

„Ano.“

Elena zamrkala. „Jen tak?“

„Je to jen místo.“

„Uděláme si z něj domov,“ slíbila a vtiskla mu na rty polibek. „A bude jen náš.“

Ale nejdříve, napadlo ji, když zaslechla klepání na dveře, musejí přežít Lijuanino šílenství.