Archangel's Kiss - 2/2 33. kapitola

úterý, 21. leden 2014

„To mam ale štěstí.“ Až na to, že si myslela něco zcela jiného. Opřela se o opěradlo židle a nechala Raphaela a Lijuan, aby pokračovali v konverzaci. Během hovoru, je sledovala, poslouchala… a snažila se přijít na to, proč Lijuan působila tak nesprávně.

Ano… její moc a síla byly důvodem, proč Elenu mravenčila kůže po celém těle, ale Raphael kdysi zlámal každičkou kost v těle upíra a jako výstrahu pro všechny ostatní ho nechal ležet uprostřed náměstí. Navíc jejich rozhovor během letu zcela jasně naznačoval, že je stejně brutálního chování schopen nyní, jako ho byl schopen toho dne, kdy ho poprvé spatřila. A přesto vedle něho noc, co noc uléhala v posteli, a když se její noční můry staly příliš hrůznými, tulila se do jeho obětí.

Důvěra.

Byla mezi nimi důvěra.

Ale dokonce i předtím, když pro ni byl jen Archandělem New Yorku – krutý, nemilosrdný a naprosto bez slitování – nikdy jí z jeho přítomnosti nemravenčilo. Nikdy z něho neměla pocit, že by byla v přítomnosti něčeho, co by jednoduše nemělo existovat.

„Ah, budeme servírovat.“

Elena už byla otočená směrem ke dveřím, protože přibližující se upíry vycítila.

Jasmín s medem.

Sladké vonné dřevo s nádechem skořice.

Závan slunce s dotekem barvy.

Neobvyklé kombinace, zvláštní vůně, ale upíři prostě byli takoví. Jednou se ptala Dmitriho, jak voní sami sobě. Upír se na ni usmál způsobem, který si nechával pouze pro ni. „Nijak. Své vůně si necháváme pro smrtelníky – pro naši potravu.“

Ti tři, kteří vešli do místnosti, byli všichni muži, ale jen jeden z nich měl olejově lesklé, černé vlasy a mandlově tvarované oči, které prozrazovaly jeho původ z Lijuaniny domoviny. On představoval vůni sladkého vonného dřeva. Vedle něho byl euro-asiat s širokými rameny boxera a nebesky modrýma očima, které by pasovaly k chlapci z Kansasu. Jeho tvář však nepůsobila správným dojmem, ale i přesto byla poutavá. A nebo byla poutavá právě proto, že jeho rysy byly tak zvláštní. A poslední byl závan slunce – Eleně se při vzpomínkách, které v ní tato vůně vyvolala, sevřely vnitřnosti. Vzpomínkách na krev a smrt, na tlející maso, lžící všude kolem ní, když jí Uram kopl do zlomeného kotníku.

Ten s vůní závanu slunce k ní přistoupil blíže a na nízký, vyřezávaný stůl, který byl jedinou bariérou, která jí a Raphaela dělila od Lijuan, položil elegantní, ručně malovaný, porcelánový set. Jeho kůže byla jako lesklá temnota, která se skrývala pod kůrou mozambického ebenu – výrazná a sytá takovým způsobem, že nábytek vyrobený z tohoto dřeva stál tisíce a tisíce dolarů.

Jeho pokožka byla tak nádherná a vyvolávala v ní vzpomínky na měsíce, které kdysi strávila v Africe, že jí chvíli trvalo, než se mu podívala do očí… a uvědomila si, že byl mrtvý.

Raphael vycítil přesný okamžik, kdy si Elena uvědomila, že upír stojící vedle ní, který jí do malinkatého šálku naléval medově zbarvený čaj, byl jeden ze znovuzrozených. Celé její tělo ztuhlo. Ztuhlo způsobem, jakým ztuhne tělo lovce ve chvíli, kdy spatří svoji kořist.

Mohl k ní promluvit v mysli a varovat jí, aby neupozornila na svůj strach, ale s Lijuaninými sílícími schopnostmi, si nemohl být jistý, zda by jeho varování nemohla zaslechnout – a Raphael by neudělal nic, co by mohlo Elenu označit za slabou. Místo toho, se rozhodl své lovkyni důvěřovat a ona ho nezklamala.

„Díky,“ řekla zdvořile, když jí znovuzrozený dolil šálek.

Upír, který byl velice nově stvořený, pokynul hlavou. Jeho oči – ano, něco se v nich odráželo - snad vědomí toho, kým byl dříve a kým se stal nyní. Zatímco modrooký upír naléval šálek pro Lijuan, Raphael čekal, až se ten tmavý dostane k němu.

„Přípitek,“ řekla Lijuan a zatímco muži začali z pojízdných vozíků, vyrobených ze dřeva a rámovaných zlatem, servírovat na stůj jídlo, pozvedla šálek.

„Na nové začátky.“ Její pohled směřoval k Eleně. Raphael bojoval s primitivní potřebou postavit se mezi ně, chránit Elenu před hrozbou, před kterou neměla naději na přežití… ale pak ho napadlo, že jeho lovkyně přeci přežila jeho.

„Na změny,“ pronesl.

Lijuan obrátila svůj pohled k Raphaelovi, ale ten nepatrný rozdíl v jeho proneseném přípitku neopravila.

„Na to si také mohu připít.“ Mávla rukou směrem k mužům, kteří jim servírovali jídlo a oni stejně potichu, jako přišli, také odešli.

„Žádné obecenstvo?“ Zeptal se Raphael a podal Eleně malý talíř se sladkým, červeným koláčem, který věděl, že jí bude chutnat.

„Dnes ne.“ Lijuan sledovala, jak Elena jí koláč, který jí dal. „Přináší ti jídlo ještě nějaké potěšení, Raphaeli?“

„Ano.“ Odpověděl jednoduše, protože byl stále pevně připoután k tomuto světu.

„Ty už nepotřebuješ jíst.“ Z jeho strany šlo pouze o odhad a její přikývnutí rozhodně neočekával.

„Jídlo se pro mne stalo zbytečným.“ Lijuan upíjela ze šálku, který svírala v ruce. „Když jsem s přáteli, tak se k tomu přinutím, ale jinak…“

Raphael pochopil, co mu tím sdělovala. Žádný archanděl by nikdy nemohl vyhladovět k smrti a to i v případě, že by ona nebo on naprosto přestali přijímat potravu. Nicméně, nedostatek výživy by nakonec vedl k oslabení jejich moci a síly. Mohlo by to trvat leta, možná celá desetiletí, ale ta ztráta by mohla být permanentní. Žádný archanděl si něco takového nemohl dovolit.

Lijuan se mu snažila říct, že toto pravidlo se na ní už nevztahovalo. Což s sebou přineslo otázku, jak nyní svou sílu získávala.

„Krev a maso?“ zeptal se a velice dobře si uvědomoval, že Elena byla nezvykle potichu. Někteří by si mohli myslet, že byla vyděšená do němoty. On ale velice dobře věděl, že naslouchala, snažila se získat vědomosti a objevit jakoukoli možnou slabinu.

„To by se jednalo o degeneraci,“ odpověděla Lijuan. Vlasy jí stále vlály kolem obličeje, jako kdyby si s nimi pohrávaly neviditelné prsty, „a já se vyvíjím.“

Elena počkala, dokud nebyli za zavřenými dveřmi jejich ložnice, a pak se poddala třasu, který se zmocnil celého jejího těla. „Ona je… co vlastně je?“

„Moc a síla ve své čiré formě.“ Raphael zamířil k malovaným dřevěným dveřím, které vedly na jejich soukromý balkón se zahrádku a dokořán je otevřel. „Pojď se mnou. Čerstvý vzduch ti pročistí mysl.“

Elena se ho chytila za nabídnutou ruku a nechala se odvézt na svěží zimní vzduch. Zakázané Město se před ní rozprostíralo jako záplava různě barevných hvězd. Na hlavním nádvoří se za doprovodu hudby stále ladně vlnili tanečníci. Celé to působilo velice příjemně a krásně, až by to jednomu vehnalo slzy do očí. Elena stála v Raphaelově náruči, hlavu měla položenou na jeho rameni a objímala ho rukama. Poprvé po mnoha hodinách byla schopna se opět zhluboka nadechnout. Její plíce nasávaly vzduch, jako kdyby byly vyprahlé a hrdlo se jí konečně uvolnilo úlevou.

„Ta hudba – co je to?“

„Theehru.“

 Po dlouhou dobu tam spolu prostě jen stáli a nechávali hudbu, aby se jim vsakovala do těla. Byla to Elena, kdo promluvil jako první.

„Myslíš si, že svojí sílu odebírá ostatním?“

„Ne.“ Raphael jí dlaněmi pohladil po křídlech a pocity, které v ní jeho dotyk vyvolal, velice přivítala. Připomněl jí tím, že byla skutečná a ne jako stvoření, které naproti nim sedělo u stolu v místnosti přetékající tichem.

„Kdyby to byla pravda, její dvořané by nebyli tak zdraví. Lijuan si vždy jako první hrála na svém vlastním území.“

„Stejně jako se znovuzrozenejma.“  Znovu se zachvěla a vsunula mu ruku pod košili, aby se dotkla nekompromisně mužného žáru jeho pokožky. „Ten upír – voněl jako slunce a barvy. Byl mladej… čerstvej.“

„Je přesvědčen, že mu byla dána druhá šance,“ řekl Raphael a vybavila se mu loajalita, která vyzařovala z upírova temného pohledu, když se podíval na Lijuan.

„Po jak dlouhý době se začínaj rozkládat?“ přinutila se ho zeptat.

„Jason už je skoro tady.“ Dokázal vycítit, že se jeho šéf špionáže přibližoval. „Bude mít nejnovější informace – ale z toho, co víme, to záleží nejen na množství síly, kterou ona vynaloží, ale také na tom, čím je krmí.“

 „Maso,“ zašeptala. „Lidský?“

„Nebo upíří. Zdá se, že je v tom jen nepatrný rozdíl.“  Zatím se k nim nedostaly žádné zprávy o tom, že by byli Lijuaniným mazlíčkům obětováni andělé, ale Raphael by to do nejstarší ženy archanděla klidně řekl.

V ten moment Elena zvedla hlavu. „Bouře,“ zašeptala. „Jason voní jako nejdivočejší dešťová bouře, blesky a oheň.“

„Už se ten nový aspekt tvé schopnosti stabilizoval?“

„Ne.“ Ačkoli byl černokřídlý anděl pouhým stínem, Elena sledovala, celé jeho klesání noční oblohou. „Jednou to funguje, pak zase ne. Většinou spíš ne.“ Přitiskla rty k Raphaelově čelisti. „Ale ty… ty jsi pro mojí mysl vždycky byl deštěm a větrem. Cejtim tě když spim, když jsem vzhůru i když se jednoduše nadechuju.“

Pokud by Jason zrovna nepřistál, zatáhl by jí Raphael dovnitř a naplnil by svou vlastní mysl její jedinečnou vůní. Ale za stávající situace jí přejel rukou po zádech, položil jí dlaň na zátylek a rty jí přitiskl ke sladké křivce jejího ucha.

Dnes v noci tě ochutnám, Eleno. Buď pro mne připravená – protože nepřestanu, dokud nebudeš křičet rozkoší.

Zaslechl, jak zalapala po dechu. Ale jeho lovkyně ještě nikdy před žádnou výzvou necouvla. Kdykoli Andílku.