Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 2/2 36. kapitola

neděle, 26. leden 2014

Elena nedokázala ignorovat hlavu, dotýkající se její nohy, ani prameny vlasů, které se rozprostřely přes černou kůži její boty. Ale ve chvíli, kdy ukročila do strany, si všimla, že se Anoushka pousmála.
"Jestli budeš zabíjet hlava nehlava, moc mužů ti nezbyde," řekla, zatímco zvažovala, zda by vzhledem k úhlu, ve kterém Anoushka seděla, zvládla vystřelit a zasáhnout její křídlo.
Závěr: Nejisté.
Útěk také nebyl možný. Ne, pokud nechtěla skončit s nožem zapíchnutým v zádech.


"Pokud čekáš na toho zraněného anděla," prohlásila Anoushka, "byl zadržen a naneštěstí ani nestihl zavolat posily." Žena anděl vstala. "Slyšíš to?"
Bylo tajemně strašidelné, jak tíživé mohlo být ticho. "Proč sis vybrala zrovna mě?"
"Na svou otázku odpověď už dávno znáš, jen se mě snažíš zdržovat. Ale co, mám tě pobavit?" Anoushka z lavičky sebrala svou zbraň, ale celou dobu měla křídla pevně přitažená k tělu a Elena tak nemohla čistě zamířit. Zasáhnout anděla kulkou do těla, dokonce i jednou z Vivekových speciálních kulek, by nemělo žádný smysl – dalo by se to přirovnat k obraně proti andělovi s plácačkou na mouchy. Zranitelná byla pouze jejich křídla.

Elena si pořádně prohlídla Anoushky nůž. Poznala ho, protože se o něm učili v hodinách o zbraních, které měli na Akademii Spolku. Nazýval se kukri – zakřivené ostří, které mělo pouze jednu ostrou stranu. V případě, že jeden potřeboval něco, čím efektivně oddělit hlavu od zbytku těla, byl tento nůž naprosto perfektní. A Anoushky následující slova, Eleniny úvahy jen podpořila.
„Je opravdu velmi praktický. Mám za to, že kdybych vešla na právě probíhající jednání Kádru s tvojí hlavou v ruce, jako trofejí, mělo by to, jak praví jedno lidské rčení, efekt, který by nikdo nebyl schopný ignorovat. Měla jsem v plánu si to nechat až na ples, ale budu se muset přizpůsobit.“ Povzdechla si. „Je opravdu škoda, že máme tak málo času. Kdyby se věci vyvinuly jinak, myslím, že bych tě dokonce mohla mít ráda.“

Anoushka se svým kukri zatočila v ruce, až se z nože stala pouhá šmouha a Elena si uvědomila, že Princezna rozhodně věděla, co dělá.
Nezaváhala a ve chvíli, kdy se žena anděl pohnula a o kousek roztáhla křídla, vystřelila ze své pistole. Ale dcera Nehy se pohybovala rychlostí útočícího hada a než k ní kulka stihla doletět, stáhla křídla zpět. Projektil se nevinně zavrtal do protější zdi, ze které se rozletěla omítka.
Do hajzlu!
Elena vystřelila znovu, a když zahlédla, že Anoushkce vytryskla krev z nohy, byla alespoň trochu spokojená. Žena anděl své zranění ignorovala a sáhla po předmětu, o kterém se Elena domnívala, že byl pásek.
Nebyl.

Bič se Eleně omotal kolem zápěstí rychlostí vidlice hadího jazyka a vypadalo to, že jí zláme kosti. Znovu vystřelila a zvládla tím Anoushku natolik rozptýlit, že se z biče stihla vyprostit. V pistoli jí ale došly náboje a jak ji Galen kdysi varoval, nemohla si dovolit přepych dobíjení. Ne s protivníkem, kterému by stačil zlomek vteřiny na to, aby ji zabil.
Odhodila nyní už nepoužitelný kov, postavila se a vytáhla nůž.

„Takže,“ řekla Anoushka a bolestně u toho zasyčela, protože vrchní část levého křídla měla popálenou od střely, která proletěla těsně kolem.
„Ten chuligán, na kterém Raphael tolik trval, aby zůstal členem jeho Sedmy, tě přeci jen zvládl něco naučit.“
„Jsem rozenej lovec,“ odpověděla a ukročila do strany, aby změnila úhel, ve kterém k Anoushkce stála. Žena anděl si pohrávala s nožem v ruce a Eleniny pohyby půvabně kopírovala.

Elena si vybavila Venomův malý trik a směřovala svůj pohled od Anoushky kousek doleva, aby se jí nedívala zpříma do očí. Žena anděl se zasmála. „Oh, jsi chytrá. Taková škoda, že si byla příliš mladá a nemohla jsi svou rodinu zachránit.“
Elena sebou trhla, jakoby ji někdo kopnul a na okamžik ztratila své soustředění. V ten moment Anoushka zaútočila a než se stáhla zpět, stačila ji seknout hluboko do paže. Elena ignorovala pálení v ruce i srdcervoucí bolest, kterou jí způsobila její slova a vytáhla druhý nůž. „Takže na smrt?“

„To sis opravdu myslela, že by to mohlo být jinak?“ Anoushka sekla svým nožem. Pohybovala se neuvěřitelně rychle. Elena po ní vrhla oba nože najednou a slyšela, jak jeden z nich Anoushka odrazila svým kukri, zatímco se tělem vyhnula tomu druhému. Navzdory svým úhybným manévrům ještě zvládla Elenu zasáhnout do druhé, zatím nezraněné ruky. Ta mrcha si s ní pohrávala.

Elena si uvědomila, že právě to bylo Anoushky slabinou. To a její domýšlivost, díky které si myslela, že by se hodila na post archanděla. „Říká se, že tvoje krev je čirej jed.“
„Thomas se ze mě napil, než odešel, aby tě postrašil.“ Následoval svižný výpad nožem, po kterém Elena přistála na zemi a jen tak tak se zvládla odkutálet z cesty, než jí žena anděl málem usekla kus křídla. „To bylo působivé.“ Posměšně se Eleně uklonila, jako kdyby spolu pouze civilizovaně trénovaly.

Elena cítila, že ztráta krve z obou dvou hlubokých řezných ran, se na ní začínala projevovat. Ale nebyla hendikepující. Alespoň zatím ne. Brzy jí to ale začne zpomalovat.
„Thomasova smrt byla opožděnou reakcí na tvůj jed?“
„Myslel si, že když jsem mu dala napít ze své žíly, tak jsem ho vyznamenala nad všechny ostatní.“
„Takže byl v podstatě mrtvej, i kdyby mě vůbec nenašel?“
„Začínal být až příliš majetnický. Zlatíčko moje.“ Povzdychla si. „Muži jsou tak hloupí. Dokonce i Raphael – měl tě zabít, hned jak tě poprvé potkal. Nyní jsi jeho slabina.“

V tu chvíli si Elena všimla, že se v Anushky výrazu něco změnilo a uvědomila si, že jí z očí srší smrt. Vrhla další nůž. Anoushka se mu vyhnula a on se zabodl do země… ale když se uhýbala, zasáhlo jí přímé sluneční světlo a na okamžik jí oslepilo. Další dva Eleniny nože zasáhly svůj zamýšlený cíl a zabodly se do jejích očních důlků. Žena anděl zavrávorala, začala křičet a upustila kukri. Elena její řev ignorovala, popadla krátký meč, který jí stále visel u pasu a – aniž by o tom na vteřinu přemýšlela – zarazila ostří do Anoushky srdce a připíchla jí k zemi. Bílý top ženy anděla zbarvila do ruda krev.
Elena otevřela mysl a zakřičela. Raphaeli!  V tu chvíli, jí bylo sakra jedno, kdo další jí ještě uslyší, hlavně pokud jí uslyší on.

Anoushka vzteky zasyčela, vytrhla si nože z očí a odhodila je stranou. Když trhla tělem vzhůru, proti meči, který jí držel připíchnutou k zemi, všude kolem sebe drápala svými nehty. Elena si vzpomněla, že Anoushka byla dcerou Nehy. V mžiku před jejími nehty uhnula a zakroutila mečem, který byl stále zaražený do jejího těla. Anoushky výkřik byl slabý, ale tuhla z něho krev v žilách. Pak žena anděl padla zpět k zemi a její otrávené nehty se sklouzly po dlažebních kostkách. Elena bojovala s nevolností, ale znovu zakroutila mečem a Anoushky srdce bylo na kaši. Časem by se zregenerovalo, ale právě teď ležela žena anděl na zemi, kroutila se bolestí a z očí jí na tváře stékaly potůčky krve.

Oči její matky, tak krásné a stejné jako měla ona sama. Ale pak byly slepé a zničené, s rudými žilkami, které protínaly bělmo. Elena se vytrhla ze vzpomínek a bojovala s minulostí, která ji opět chtěla pohltit a zanechat ji zcela bezmocnou.
„Nejsem dost silná. Promiňte mi to, holčičky moje.“
Elena se snažila její tichá slova neposlouchat. Té noci už napůl spala, Beth byla ještě malá a spala vedle ní. Její mladší sestra se ve svém novém pokoji ve Velkém Domě stále ještě sama bála. Té noci ale usnula hned, jakoby si byla jistá, že ji Elena udrží v bezpečí. Jenom ona slyšela, že za nimi matka přišla do pokoje, jenom ona se snažila jejím slovům nerozumět.

Eleno.
Ucítila vůni větru a deště a zachvěla se. Díky úlevě, která ji zaplavila, byla neopatrná a ve chvíli, kdy Anoushka vstala, byla naprosto nechráněná. Žena anděl se na ni s křikem vrhla, sekla po ní nehty a skopnula ji na dlážděnou zem. Když Elena dopadla, jejího stehna se zmocnila bolestná agónie. Téměř ve stejný moment, kdy narazila na tvrdou zem, zaslechla, jak Anoushky tělo, se slyšitelným křupnutím narazilo do kamenné zdi. Ve zlomku vteřiny se u ní už skláněl Raphael a prohlížel si stav její nohy… a Elena si uvědomila, že v ní nemá vůbec žádný cit.
„Raphaeli,“ zašeptala panicky. Necitlivost se totiž začínala šířit, šplhala jí tělem vzhůru a blížila se k chvějícímu se srdci.

Raphael se k ní naklonil blíž a schoval ji za svými křídly. „Pouhé škrábnutí.“
Věděla, že to bylo daleko horší, že měla ošklivě rozšklebenou řeznou ránu, ale jeho zprávu pochopila. Přikývla, skousla si spodní ret a snažila se zůstat v klidu. Když se podívala dolů, spatřila po obou stranách zranění jeho ruce, které modře zářily.
Znovu se v ní probudil strach, ale pak si uvědomila, že to nemohl být andělský oheň. Neubližovalo jí to. Po pravdě, cítila jen příjemné teplo a sledovala Raphaelovy ruce s vytřeštěnýma očima. Z rány jí vytékala okrově zbarvená tekutina, která zbarvila dlažební kostky. „Pane Bože.“ Zašeptala téměř neslyšně. Ta věc se prožírala kamenem.

„Jsi v pořádku, Eleno. Byla jsi jen v šoku.“ Neodhaluj žádné slabiny.
Nechala se od něho vytáhnout na nohy a pak překročila rozleptanou část dlažby. Když Raphael složil křídla, uvědomila si dvě věci. Zaprvé - všechny rány, ta od nehtů, i ty řezné na pažích, přestaly krvácet a zadruhé – s Raphaelem se dostavil celý Kádr.

Neha klečela vedle těla své dcery. Odhodila stranou Elenin krátký meč, ze kterého v letu odstřikovala krev, zbarvující dlažební kostky. Životadárná tekutina její dcery měla na tmavé kůži ženy archanděla temně rudý odstín. Když Neha vzhlédla, její oči byly ledově chladné. „Zemře.“

Elena si rozhodně nemyslela, že by žena archanděl mluvila o Anoushkce.   

10 komentářů: