Archangel's Kiss - 2/2 38. kapitola

čtvrtek, 30. leden 2014

Jeho slova jí zněla v hlavě jako zastřený šepot a zároveň jako tisíce výkřiků prolínajících se do jediného. Uvědomovala si, že na ní Lijuan mluví, ale vše, co slyšela, byl jeho zpěvný hlas, který ji pronásledoval už téměř dvě desetiletí.

„Uteč, uteč, uteč.“ Zazněla jeho chechtavá parodie na slova umírající Ari, která se snažila Elenu zachránit. „Neuteče. Vidíš, líbí se jí to.“

Elena se snažila vymanit z noční můry, která ji pohlcovala. Byla jako bezedná propast, která ji chtěla vcucnout navěky, a ze které by už nikdy nemusela uniknout. Z jejích útrob se odrážel jeho smích, tentýž smích, který vyzařoval z jeho očí. Smích, který vyjadřoval odpudivou radost toho monstra – jako kdyby si myslel, že byli spojení, že na ni měl nárok.

Cítila, že se jí začínaly chvět nohy a trhla hlavou, protože se znovu ocitla na krví potřísněné dlažbě, po které se snažila utéct pryč. Ale ruce jí stále podkluzovaly a nenechaly ji uniknout. Všechno bylo mokré, chladné a Ariiny oči-

V mysli ucítila závan deště a ostré uvědomění, doprovázené neoblomnou silou – nebyla sama v kuchyni. Už ne. Povzbuzená touto pravdou opustila minulost, vrátila se do přítomnosti a spatřila odporné monstrum, které představoval Slater Patalis, nyní stojící vedle Lijuan.

Výstřih jeho košile odhaloval hladkou, nepoškozenou pokožku, na které nebylo ani známky po ošklivé jizvě, způsobené řezem ve tvaru Y, který tam po pitvě zanechal patolog Spolku. Elena sledovala video z pitvy znovu a znovu dokola, dokud sama sebe nepřesvědčila, že byl skutečně mrtvý. Byla to chabá spravedlnost za její ztrátu, ale i tak to byla spravedlnost. A Lijuan neměla právo ji o to připravit, neměla právo zneužít Belliny a Ariiny smrti jako součástí své hry, která ji stejně zaujme jen na pouhý zlomek času.

Celé tělo jí zaplavil čirý, obrovský vztek. Takový nikdy dřív nepocítila. To monstrum se smálo, zatímco její sestry byly mrtvé, zatímco obraz těla její matky se jí navždy pohupoval v mysli a vytvářel stíny, které nikdy nebude schopna zapomenout.

Elena se poháněná plameny žalu napřímila. „Aodhane,“ řekla a uvědomovala si, že Lijuan její záměr neodhadne – že by ženu archanděla nenapadlo, že by se toho Elena opovážila, „mohl by sis na okamžik kleknout?“

O vteřinu později anděl ladně poklekl, sklopil hlavu… a umožnil jí tak přístup k mečům, které měl připevněné uprostřed zad. Elena vytáhla z pouzdra jedno smrtelně nabroušené ostří a poháněná silou dvacetiletého utrpení, sťala jedním čistým úderem Slaterovu usmívající se hlavu.

Tvář jí zasáhl vodopád tepenného krvácení. A zbarvil na černo i okolní třešňové kvítky. Elena tomu ale nevěnovala pozornost a vrazila mu meč přímo do srdce, pak s ním ještě zakroutila, aby se ujistila, že z daného orgánu opravdu nic nezbylo. Ve chvíli, kdy vytáhla krví zbarvené ostří, dopadlo jeho škubající se tělo s žuchnutím k zemi. „Bude ho moct znovu oživit?“ zeptala se Raphaela. Její hlas byl bez emocí, bez slitování. Slater si její emoce nezasluhoval. Nezasluhoval si nic jiného, než chladnou ruku opožděné spravedlnosti.

„Možná ano.“ V Raphaelově dlani vzplál modrý plamen. „Ale toto zajistí jeho permanentní smrt.“

To, co zbylo z nejhoršího upířího masového vraha historie, nahradila hromádka tmavě šedého popela. Celé to netrvalo více, než pár vteřin. Elena stále držela v ruce meč a setkala se s Lijuaniným pohledem. „Omlouvám se,“ řekla do tíživého ticha, které je obklopovalo, „ale tvůj dar se mi nelíbil.“

Když žena archanděl, vládnoucí Číně, přistoupila k Eleně, opět jí vlasy z tváře odfoukával jemný větřík. Dělil je od sebe jen popel, který zbyl ze Slaterova těla. „Ukončila si mé pobavení velmi rychle.“

„Pokud je smrt to jediné, co tě dokáže pobavit“ – ozval se Raphaelův řezavý hlas – „pak možná nastal čas, abys přestala zasahovat do světa živých.“

Lijuan se mu podívala zpříma do očí, její vlastní oči byly tak bledé, že v nich nebyly vidět žádné zorničky, jen nekonečná perleťově bílá barva. „Ne, nepůjdu Spát.“ Zvedla ruku a jejím hřbetem přejela po tváři znovuzrozeného s temnou pletí, který k ní přistoupil. „A Adrian také není připraven zemřít.“

Vzduch proťala síla a Elena na kůži ucítila její jiskření. Cítila, že Raphael začal zářit, slyšela, jak se Aodhan zvedl a vytáhl svůj druhý meč. Jason se zjevil ze stínů a Elena věděla, že v této bitvě by mohli všichni zemřít.

Smrt bude nízkou cenou za to, že ji zastavíme. Vyslala směrem k Raphaelovi.

Jsi tak odvážná, moje lovkyně. Odpověděl jí zpět a bylo to jako by ji políbil.

Jakmile podala Aodhanovi zpět jeho meč a uchopila pistoli, která by nezastavila upíra, ale mohla by zpomalit archanděla – i kdyby jen na krátký okamžik – spatřila napravo od Raphaela vzplanutí síly, které už jednou na vlastní kůži pocítila. Michaela. Stojící vedle Raphaela.

Následovalo další vzplanutí síly. Pak další, další a další.

Elijah, Titus, Charisemnon, Favashi a Astaad.

Nevěděla, co pohánělo ostatní archanděli k tomu, aby se proti Lijuan sjednotili, ale jejich kombinovaná síla byla vzplanutím žáru, který by ji býval vytlačil z kruhu, kdyby nestála mezi Raphaelem a Aodhanem.

Ledově chladný závan. Síla, obrovská síla. A ze všeho sálala smrt.

Lijuan se rozesmála. „Takže jste se proti mně obrátili všichni.“ Z každé její slabiky zaznívalo pobavení. „Nedokážete si představit, kým jsem se stala.“

Lijuanina síla byla v porovnání žáru ostatních archandělů chladná, mrazivá.  Raphael měl pravdu, Elena si s hrůzou uvědomila, že nejstarší z archandělů se možná opravdu stala pravou nesmrtelnou, na kterou už se zákony smrti nevztahovaly. Ve chvíli, kdy jí myslí proplouvala tato myšlenka, se střetla s pohledem Adriana.

Jeho oči byly jako tekutá temnota, jeho pohled klidný, trpělivý… a plný bolesti. Napadlo ji, že si uvědomoval, čím se stal. A přesto, navzdory tomu všemu, byla jeho oddanost tak neoblomná, až ji z toho zabolelo u srdce. Zatímco ho stále sledovala, Adrian se postavil za Lijuan a odhrnul jí vlasy z krku. Žena archanděl nevypadala, že by si toho všimla – nebo možná, pod jejím nezměrným vlivem, už jeho přítomnost jednoduše nevnímala.

A možná právě proto, když znovuzrozený sklonil hlavu k Lijuaninu hrdlu, si Elena myslela, že jde jen o děsivý polibek vyjadřující podporu své bohyni. Pak si ale všimla, že po Adrianově půlnoční pleti stéká slza – miloval Lijuan, napadlo ji s bolestí v jejím vlastním srdci, ale byl uvězněn uvnitř mlčenlivé skořápky. Uvězněn uvnitř znovuzrozeného těla, které mu žena archanděl Číny darovala a díky čemuž poznal, jakou hrůzu skutečně představovala. Než se mu slza stihla skutálet k čelisti, začala Lijuan krvácet a po kůži jí stékaly dva tenké proužky rudé barvy, které se vpíjely do průsvitné látky její róby.

Lijuan byla šokovaná. „Adriane?“ Z překvapení, které ji očividně zasáhlo, zněla téměř jako smrtelnice. „Co to děláš?“

„Zabíjí tě,“ odpověděl místo Adriana Raphael. „Stvořila si svou vlastní smrt.“

 Lijuan jednou rukou strčila do Adriana a jeho tělo odletělo pryč, zasáhlo Favashi a oba se zhroutili k zemi. Perská žena archanděl se během několika málo vteřin opět postavila, ale znovuzrozený zůstával ležet.

„Já jsem smrt,“ prohlásila Lijuan a přestože stále krvácela, její hlas nabýval na síle. „Na tuto zemi nemáte žádný nárok. Odejděte a já vás ušetřím.“

Elijah zavrtěl hlavou. „Tvoji znovuzrození jsou nakažliví.“

Elena se podívala směrem, kam se díval Elijah a oči se jí rozšířily hrůzou. Spatřila totiž lidskou ženu, kterou předtím Adrian zabil, a která se nyní pokoušela postavit na nohy. Prsty šátrala kolem sebe po kamenné dlažbě a všichni přítomní ji nevěřícně sledovali.

Pane Bože.