Archangel's Kiss - 28. kapitola

sobota, 11. leden 2014

"Nakonec sis přeci jen přišla hrát?" Jeho rty byly potřísněné krví. "Jdeš pozdě."

"Uteč," ozval se zlomený hlas. "Uteč, Ellie."

To monstrum se rozchechtalo. "Ona neuteče." Pak už se jen spokojeně usmíval a sklonil ústa k Ariinu hrdlu.

"Líbí se jí to, vidíš?"

Najednou se něco omotalo kolem jejího těla – neviditelná ruka, která se jí dotýkala na nejintimnějším místě. Chtěla křičet, ale neotevřela se jí ústa, její hrdlo nezavibrovalo žádným zvukem... protože jejímu tělu se to líbilo. Zděšeně se začala škrábat na kůži, snažila se tu neviditelnou ruku odtrhnout pryč a zastavit tak tu zákeřnou, děsivou rozkoš. Mezi nohama se jí začalo tvořit teplo a její dětská mysl to nedokázala pochopit. Zafňukala a začala se škrábat ještě více. Pod nehty jí uvízly zakrvácené kousky kůže ze šrámů na rukou, které si způsobila.

To hlazení neviditelné ruky – ta vůně – zmizela. "Jaká škoda, že si na to ještě moc malá. Mohli jsme si užít tolik zábavy." Setřel si ze rtů kapku krve a prst natáhl směrem k ní. "Ochutnej. Bude se ti to líbit. Bude ti chutnat."

Už padla noc, když Raphael mířil k domovu a spatřil Elenu, jak stojí na skalním výběžku pod jeho pevností. Její pohled přilákala drobounká světla jednotlivých jeskyní, která lemovala propast. Sledovala ho, když za ní přistával a pak se otočila zpět k vyhlídce. S jejími nesvázanými vlasy, které vypadaly v měsíční záři jako bílé zlato, si pohrával lehký větřík.

"Řekl ti Galen, co mi Lijuan poslala?" zeptala se ho, jakmile se zastavil vedle ní.

"Samozřejmě." Galen mu také nahlásil její reakci a Raphael nyní sledoval výraz její tváře. Linie jejího profilu byly hladké, její rty byly hebké – jeho válečnice, pomyslel si a natáhl ruku, aby jí z tváře odsunul zbloudilý pramen vlasů.

Elena sklonila pohled k zemi a zhluboka si povzdychla. "Chápu, co je v sázce a jedna moje část je strašně ráda za to, co si udělal."

"Ale?"

"Ta druhá část si přeje, abych se o tomhle světě nikdy nedozvěděla."

Raphael roztáhl křídla, chtěl jí chránit před větrem, který začal foukat z jiného směru a zatímco ona sledovala řeku, která tekla hluboko pod nimi, on zůstal mlčet.

"Bylo to nevyhnutelný, že jo?" řekla nakonec. "Od okamžiku, kdy jsem se narodila jako lovec, bylo nevyhnutelný se dozvědět o krvi a smrti."

"Jsou tací, kteří se tomu mohou vyhnout." Dotkl se křídly těch jejích. "Ale pro tebe to platit nemohlo."

Její tváře se dotkl paprsek měsíce a Raphael si všiml, že jeho lovkyně plakala. "Eleno." Objal ji svými křídly, přitáhl si ji do náruče a pohladil ji po vlasech. Proč plakala? "Udělal tvůj otec něco, čím ti ublížil?" Kdyby toho muže mohl zabít, aniž by tím zničil Elenu, už dávno by to udělal.

Elena zavrtěla hlavou. "On si přišel pro mě." Zašeptala. "Slater Patalis k nám přišel kvůli mě."

"To nemůžeš vědět."

"Vim to, protože jsem si na to vzpomněla." Když k němu vzhlédla, její oči byly jako kapkami deště pokryté diamanty.

"Pěkná lovkyně," řekla strašidelně zpěvným tónem hlasu. "Pěkná, pěkná lovkyně. Přišel jsem si s tebou hrát." Elena přiškrceně vykřikla a padla na kolena. Raphael si klekl vedle ní, zabalil ji do tepla svých křídel a opět si přitáhl její ztuhlé tělo do náruče. "Vzpomínáš si i když nespíš?"

"Četla jsem si jeden z Jessamyných textů a čekala až se vrátíš domu a na vteřinu jsem zavřela oči. Připadá mi to, jako kdyby moje vzpomínky čekaly na sebemenší příležitost." Jak vzlykala, její tělo se třáslo. "Celou tu dobu jsem nenáviděla svýho tátu, protože jsem se mu snažila říct, že k nám to monstrum přijde a on mi nevěřil. A při tom jsem to byla já, kvůli komu Slater přišel. Já! Já ho k nám zavedla."

"Nikdo nemůže vinit dítě za nevypočitatelnost zla." Raphael nebyl zvyklý se cítit bezmocně a nyní, přímo před ním pukalo Elenino srdce na kusy a on nemohl dělat vůbec nic. Přitáhl si ji k sobě ještě těsněji a do ucha jí šeptal nekonečná slova útěchy. Bojoval s možností vymazat jí vzpomínky a dát jí tím mír, který tak zoufale potřebovala.

Byla to jedna z nejtěžších bitev, které kdy bojoval. "Ty za to nemůžeš," opakoval a jeho tělo začínalo zářit hněvem, který neměl kam vypustit.

Elena neřekla jediné slovo, jen plakala a s každým vzlykem se celé její tělo stále třáslo. Raphael jí přitiskl rty ke spánku a zatímco se hvězdy nad nimi jasně rozzářily, kolébal jí v náruči. Světla z jeskyní pod skalní římsou postupně zhasínala a vítr kolem nich začínal být čím dál tím mrazivější. Eleniny slzy už dávno vyschly, ale Raphael jí stále objímal. Někdy během té doby vyšel měsíc a jako dlouho odpíraný milenec líbal její křídla svými jemně bílými paprsky. Teprve potom s ní Raphael vyletěl k nebesům.

Proleť se se mnou, Eleno.

Elena roztáhla křídla, ale neodpověděla. Vzal ji na divokou, vzrušující jízdu skrz hřebeny hor a do tváří je řezal chladný vítr. Následovala ho s ponurou odhodlaností a když nezvládla letět dostatečně rychle na to, aby proklouzla skrz úzké skalní průrvy, kterými prolétl Raphael, našla si kolem těchto překážek jinou cestu. K takovému letu bylo zapotřebí hodně koncentrace a přesně s tím také počítal.

V okamžiku, kdy přistáli doma, se už Elena téměř neudržela na nohou. Raphael ji zvedl a odnesl ji dovnitř, položil ji do postele a myslí ji popostrčil do bezesného spánku. Bude kvůli tomu na něho naštvaná, ale odpočinek potřebovala. Jejich čas se totiž chýlil ke konci - do Lijuanina plesu chyběl už jen týden.