Noel se ji nepokoušel utěšit, věděl, že v tomto
případě nebyla útěcha možná – ne, dokud neodkryjí pravdu a neodhalí světlu
světa téměř-vrahův motiv.
„Potřebujeme sem dostat někoho z technické
laboratoře. Musíme zjistit, jestli na flakónku, nebo na trezoru nezůstaly
otisky, které by tam neměly být.“
Nimra se na něho dívala, jako by mluvil cizí řečí. „Z
technické laboratoře?“
„Je jedna-dvacáté století,“ řekl něžně škádlivým tónem.
Při představě bolesti, kterou bude muset tato silná žena anděl velice brzy
skrýt za fasádu nemilosrdného a krutého vládce svého území, ho zabolelo u
srdce. „V téhle době už takové věci existují.“
Nimra na něho přimhouřila oči. „Jen si ze mě utahuj, ale
pamatuj, že je to na tvé vlastní riziko.“
Ale když si ji Noel přitáhl do náruče, neprotestovala.
Přejel jí dlaní po zádech a pak po křídlech, ze kterých sálalo vřelé teplo.
„Můžu sehnat někoho, komu bychom mohli důvěřovat.“
„Kdyby sem měl přijít někdo cizí, rozhodně bych to
neuvítala.“ Nimra zvedla hlavu a v jejích nádherných očích se zračila
ocelově pevná odhodlanost. „Ale musí se to udělat a to velmi brzy. Christian už
začal zpochybňovat tvou přítomnost a nezdá se, že by se na tom podílela jen
jeho žárlivost a Asirani tě také sleduje až příliš bedlivě.“
Osina v zadku nebo ne, Noel nikdy nezpochybňoval
Christianovu inteligenci. Jediným překvapením pro něho bylo, že to andělovi
trvalo takhle dlouho – nepochyboval o tom, že jeho úsudek byl zatemněn city,
které choval k Nimře. A co se týkalo Nimřiny asistentky pro styk
s veřejností – „Asirani mne sleduje jen proto, aby se ujistila, že ti
neublížím.“
Nimra se od něho odstrčila pryč, a když promluvila, tón
jejího hlasu byl vzdálený, „A nebojíš se, že ublížím já tobě?“
Ano, toho se bál. Byla neodolatelná a nebezpečná a
donutila ho, aby se konečně probudil z paralyzovaného stavu, ve kterém se
nacházel od dob, kdy se po útoku probudil. Jeho emoce byly syrové, nové a
intenzivně zranitelné. „Jsem tvým štítem, Nimro,“ řekl raději, než aby odhalil
hloubku svých zranitelných citů. „Pokud to znamená, že když tě budu chránit, budu
u toho zasažen, udělám to bez nejmenšího zaváhání.“ A opravdu by to udělal,
protože Nimra byla tím, kým andělé jejího věku, síly a moci velice často
nebývali – silná a se srdcem, které stále bilo. Se svědomím, které stále
fungovalo.
Nimra mu položila dlaně na tváře a její pohled byl tak
intenzivní, že mu připadal jako fyzické pohlazení. „Prozradím ti tajemství,
Noeli. Za všechna staletí mé existence, se za mne žádný můj milenec nikdy
nepostavil.“
Noel si připadal, jako kdyby schytal do břicha ránu pěstí.
„A co Eitriel?“
Nimra od něho poodstoupila a otočila hlavu směrem
k oknu. „On není nikým důležitým.“
Její slova i tón hlasu, byla definitivní. Působila
stejně, jako by byla tichých příkazem, jež vyslovil anděl, zvyklý na poslušnost
ostatních. Noel ale neměl v úmyslu dovolit jí diktovat hranice jejich
vztahu.
„Tenhle nikdo důležitý,“ řekl, zajel jí rukama do
bohatých, hedvábných vlasů a přinutil jí podívat se mu do očí, „stále stojí
mezi námi dvěma.“ Nimra se pokusila odtáhnout se od něho pryč, ale Noel ji nenechal.
Výraz její tváře potemněl otráveností a pak řekla, „Dobře
víš, že bych se z tvého sevření mohla vymanit.“
„A přesto si to neudělala.“
Byl opravdu nemožný, pomyslela si Nimra. Takovýto muž by
nemohl být zvládnutelným společníkem –
ne… dožadoval by se, tlačil a dovoloval by si více, než by měl a zcela určitě
by s ní nejednal s úctou k jejímu věku a postavení. Místo toho,
aby ji tato představa odpudila, ji navzdory staletím arogance, která byla její
součástí, překvapivě… nadchla. Být neustále vyzývána, měřit sílu vůle s
tou upírovou, jež byla zocelena zkouškou ohněm, která by jiné muže
nenapravitelně zničila, tančit s ním nejpradávnější z tanců… Ano.
„Eitriel,“ řekla, „byl tím, co by lidé nazvali mým
manželem.“
Andělé se neženili a nevdávali tak jako lidé. A ani se
jeden k druhému nevázali žádným podobným způsobem. „Znali jsme se téměř
tři sta čtyřicet let.“
Noelův zamračený výraz by se dal přirovnat k temnému
burácení hromu. „To z něho těžko dělá někoho nedůležitého.“
„Když jsme se potkali, bylo mi teprve dvě stě let-„
„Mládě,“ přerušil ji Noel a do dlaní pevněji sevřel její
vlnité vlasy. „Andělům není dovoleno opustit Útočiště, dokud nedovrší sta let
věku.“
Nimra na něho pozvedla jedno obočí. „Pust mi ty vlasy,
Noeli.“
Noel ve vteřině povolil své sevření. „Omlouvám se.“ Jemně
ji pohladil po hlavě. „To ode mne bylo zatraceně necivilizované.“
Zrovna se mu chystala odhalit nejbolestnější okamžik
svého života, a přesto se jí chtělo se na něho usmát… to bylo nečekané. „Oba
dobře víme, že nikdy nebudeš jako Christian.“
V Noelových očích se zablýsklo. „Kdo z nás dvou
teď chodí po tenké hraně?“
Nimra se na něho pousmála a pokračovala dál, „ne zrovna
mládě, ale velmi mladá žena.“
Vzhledem k jejich dlouhověkosti, dospívali andělé
pomaleji, než smrtelníci. Ve věku dvou set let, už ale měla tělo i tvář dospělé
ženy. Začala objevovat svět kolem sebe a začínala i lépe rozumět tomu, kým se
jednoho dne stane. „Ze začátku byl Eitriel mým mentorem. Učil mne, co bylo
potřeba, aby znal anděl, který měl jednoho dne vládnout. Tenkrát jsem si to ale
neuvědomovala.“
Teprve později pochopila, že Raphael u ní už od
začátku odhalil rostoucí moc a sílu a učinil patřičné kroky k tomu, aby
měla potřebné znalosti a trénink.
Noelova teplá a drsná dlaň jí sklouzla na šíji. „Ty ses
zamilovala do svého učitele.“
V ten moment hrozilo, že jí její vzpomínky opět
zdrtí svou neskutečnou silou. Hruď se jí svírala bolestí, kterou by neměla nikdy
prožít žádná smrtelná či nesmrtelná žena a nezpůsobovaly ji ozvěny, které by za
sebou zanechal její dřívější milenec. „Ano, ale to bylo až později. Až když
mezi námi byl takový vztah možný. A to mi bylo čtyři sta devadesát let. Po nějakou
dobu jsme byli skutečně šťastní.“ Ale přesto byl jejich vztah vždy vztahem
učitele a jeho studentky. „Po třech dekádách našeho vztahu začala má moc a síla
exponenciálně narůstat a bylo mi přiděleno území Louisiany. Trvalo dalších
deset let, než se moje síla ustálila a tou dobou už jsem byla daleko silnější a
mocnější, než Eitriel a on byl… nespokojený.“
Noel ji stále hladil na šíji, ale najednou si odfrknul.
„Jeden můj smrtelný přítel je psycholog. Řekl by, že Eitriel měl nedořešené
otázky osobnosti – a já bych vsadil vlastní špičáky, že měl malýho ptáka.“
Nimra se překvapeně rozesmála, ale její smích brzy
utichl. „Jeho nespokojenost zničila náš vztah,“ pokračovala a vybavila si
nekonečné tiché momenty, které jí tenkrát lámaly srdce a které později
identifikovala jako nevrlé záchvaty vzteku muže, který nevěděl, jak se
vypořádat se ženou, která již déle neuctívala každý jeho pohyb a zbožně k němu nevzhlížela.
„Nakonec pro mne nebylo žádným překvapením, když mi oznámil,
že si našel jinou milenku.“ Slabší a mladší. „Řekl mi, že jsem se stala
stvořením, kterého se již nemohl ani dotknout.“
Noelův výraz tváře potemněl. „Bastard.“
„Ano, to byl.“ Tuto skutečnost Nimra přijala již před
dlouhou dobou. „Pak se naše cesty rozdělily a jsem přesvědčená, že ve chvíli,
kdy by ta počáteční bolest odezněla, bych se přes všechno přenesla. Ale“ -krev
v jejích žilách se přeměnila v led- „osud se rozhodl, že se mi
vysměje do tváře. Tři dny po té, co odešel, jsem zjistila, že čekám dítě.“
Nimra v Noelově pohledu spatřila uvědomění si
skutečnosti, o jak jedinečný dar se jednalo. Narození andělů byla vzácná,
příliš vzácná. Každé dítě bylo opečovávané a ochraňované – dokonce i těmi, kteří
by jinak byli nepřáteli. „O takovou radost bych Eitriela nepřipravila, ale
potřebovala jsem čas, abych si to všechno urovnala, než bych mu to řekla.
K tomu ale nikdy nedošlo. Mé děťátko,“ zašeptala a přitiskla si dlaň na
ploché břicho, „nebylo dostatečně silné. Během prvního měsíce se mnou byl velmi
často Keir.“ Tento léčitel byl mezi andělským druhem nejváženějším. „Ale té
noci, kdy jsem začala krvácet, byl zrovna odvolán pryč. Byla to jen trocha
krve… ale přesto jsem věděla, co se stalo.“
Noel si sám pro sebe něco ostře, ale potichu zamumlal, na
místě se k ní otočil zády a zajel si rukama do vlasů. Pak se nečekaně a
prudce otočil zpět k ní a přitáhl si ji do náruče. „Řekni mi, že si
tenkrát nebyla sama.“
„Fen,“ odpověděla a bodlo jí u srdce vědomím, že její
starý přítel byl tak slabý, že světlo jeho života už dohořívalo. „Byl se mnou
Fen. Během celé té hrůzné noci, dokud se nemohl Keir vrátit, mne držel. Kdybych
mohla Fena Stvořit, ve vteřině bych to udělala, ale nemohu.“ Hlas jí zastřely
slzy. „Je mým nejdražším přítelem.“
Noel na místě ztuhl. „Má Fen neomezený přístup do této
místnosti?“
„Samozřejmě.“ Po událostech té noci, kdy udeřila silná
bouře, a kdy Nimra přišla o své dítě, už její vztah s Fenem nikdy nebyl
vztah Lady a sloužícího.
„Když si chceme promluvit, aniž by nás někdo vyrušoval,
jdeme sem.“
Noel ji stiskl rukama ramena. Nimra se zamračila a
chtěla, aby jí osvětlil své myšlenky, ale v ten moment ji zasáhla
důležitost jeho otázky. „Fen ne.“ Vytrhla se z jeho sevření. „Neublížil by
mi, stejně tak, jako by nikdy neublížil Amariyahe.“
„Já,“ začal Noel, „nemám absolutně žádnou představu o
tom, jak tvůj trezor funguje a už vůbec netuším, jaká by mohla být jeho
kombinace. Nevěděl bych ani kde začít. Ale Fen… o tobě ví tolik věcí. Jako
třeba datum, kdy jsi přišla o dítě, nebo den, kdy se mělo narodit.“
Jeho něžně vyřčená slova, byla jako dýka, která se jí zabodla
přímo do duše. Noel měl pravdu. Před pěti desetiletími změnila kombinaci
trezoru na datum, kdy mělo mít její dítě narozeniny. Neudělala to úmyslně – to
datum bylo první věcí, která ji napadla, jako kdyby bylo vtištěné do jejího
podvědomí. „Tomu neuvěřím.“ Její hlas byl ledově chladný a Nimra bojovala
s přívalem utrpení, které ji zachvátilo. „A nedovolím, aby sem chodil
někdo z technické laboratoře.“
„Nimro.“ Když chtěl Noel pokračovat, Nimra ho zastavila.
„Promluvím si s Fenem, ale sama.“
Pokud to její starý přítel udělal, musela se dozvědět
proč. Pokud byl nevinný – a Nimra stále nemohla uvěřit, že by se takové zrady
mohl dopustit – pak nebyl důvod, aby ho toto ošklivé podezření zranilo. „Pokud
si tedy nemyslíš, že by mne během našeho rozhovoru mohl bodnout do srdce?“
Noel se nepokusil skrýt své podráždění, ale ani ji
nezastavil, když zamířila ke dveřím.
Na spodním konci schodiště na ni čekal Exeter s Asirani.
Oba s ní potřebovali mluvit, ale Nimra jen ostře zakroutila hlavou,
protože si nevěřila, že by v tuto chvíli byla schopna promluvit. Dokud se
nedozví pravdu, jakkoli hrozná by se mohla tato pravda ukázat, nic v jejím
světě nebude tak jak mělo být.
Fen nebyl doma, ale stejně tak, jako on znal její
oblíbená místa, znala ona ta jeho.
„Ah,“ řekl ve chvíli, kdy ho objevila na sluncem zalité,
kamenné lavičce na břehu malého jezírka, u něhož kvetly nádherné lilie. Výraz
jeho tváře byl vážný. „Opět si smutná, má Lady. Myslel jsem si, že tě ten upír
dělá šťastnou.“
Jakmile našli Fena, Noel se vzdálil a poskytl jí
soukromí, které potřebovala. Nimra se s bolestí v srdci posadila
vedle svého starého přítele a špičky jejích křídel se za jejich zády dotýkaly
země.
„Měla jsem před tebou tajemství, Fene,“ řekla, zatímco
sledovala vážky, kroužící kolem květů lilií. „Královna nezemřela na selhání
srdce, ale proto, že vypila jed, který byl určen pro mne.“
Dlouhou dobu, kterou nenarušil žádný vítr a hladina
jezera byla hladká jako sklo, Fen nepromluvil.
„Byla jsi tak smutná,“ řekl nakonec. „Tak strašně moc
smutná. Ale skrývala si to hluboko uvnitř sebe, kde to nemohl nikdo vidět. Já
jsem to ale věděl. Dokonce, i když ses smála, když si vládla, ve skutečnosti si
truchlila. Truchlila si tolik let.“ Když svou vrásčitou rukou sevřel tu její,
ucítila Nimra v očích slzy. „Bál jsem se, kdo by na tebe dohlédl, až tu
nebudu.“ Jeho hlas byl opotřebovaný vysokým věkem, jeho prsty se bez přestání
třásly a Nimře se z toho sevřelo srdce. „Bál jsem se, že tě ten smutek
přemůže a že se staneš snadnou kořistí pro ty, co prahnou po tvém území.“ Po
tváři se jí skutálela slza. „Chtěl jsem tvé duši dát klid a mír.“ Fen se pokusil
stisknout jí ruku, ale jeho síla už nebyla taková, jako když poprvé vkročil do
jejího dvora. Tenkrát byl mužem s nekonečným elánem. „Bolelo mne u srdce
sledovat tě brouzdat zahradami, zatímco všichni ostatní spali. Potlačovala si
v sobě tolik bolesti. Bylo ode mne sobecké učinit takové rozhodnutí, ale…
považuji tě za svou dceru, stejně tak, jako Amariyahu.“
Nimra otočila ruku dlaní vzhůru a sevřela prsty kolem
Fenovy ruky. „To mne považuješ za tak křehkou, Fene?“
Fen si povzdychl. „Myslím, že jsem se díky své druhé
dceři poučil. Oba víme, že není silná.“
„Kdybych byla pryč, už by tu nezbyl nikdo další, kdo by
se o ni mohl postarat.“
„Ne. Ale i přesto jsem nedokázal snést pohled na to, jak
ses trápila.“ Fen potřásl hlavou a zadíval se jí do očí. „Hned dalšího dne jsem
pochopil, jak obrovskou chybu jsem udělal. Opět si čelila světu s bezmeznou
silou a kuráží, ale tou dobou už byla Královna mrtvá.“ V každém jeho slově
se odrážela lítost. „Je mi to líto, moje Lady a přijmu jakýkoli trest, jaký
shledáš příhodný.“
Nimra stiskla jeho ruku a hrdlo se jí stáhlo silnými
emocemi. „Jak bych tě mohla potrestat za to, že mne miluješ, Fene?“ Představa,
že by mu měla ublížit, pro ni byla nesnesitelná. Fen nebyl žádným vrahem. Byl
to pouze starý muž, který se bál o dcery, které tu zanechá. „Neopustím Amariyahu.
Dokud budu dýchat, budu na ní dohlížet.“
„Tvé srdce bylo na ženu, která má tolik moci a síly, vždy
příliš laskavé.“ Fen mlaskl jazykem a zavrtěl artrózou postiženým prstem. „Je
moc dobře, že ten tvůj upír je tesaný z tvrdšího dřeva.“ Tentokrát to byla
Nimra, kdo zavrtěl hlavou. „Tak lidské uvažování,“ řekla a při pomyšlení nad
ztrátou svého drahého přítele, která byla každým okamžikem blíž a blíž ji bodlo
u srdce. „Já žádného muže nepotřebuji.“
„Ne, ale možná bys měla.“ Nimra hleděla na jeho známě se usmívající
tvář a věděla, že ji to zničí, až Fena déle nebude moci vídat.
„Nemohla sis nevšimnout, že ti andělé, kteří si skrz
staletí udržují svou … lidskost, jsou ti, kteří mají druhy nebo milence, kteří
stojí celou tu dobu po jejich boku.“ To od něho bylo prozíravé prohlášení.
„Neumírej mi, Fene,“ zašeptala a už nebyla schopná zadržet svůj smutek. „Měl
bys žít na věčnost.“
Tři roky po té, co se připojil k jejímu dvoru,
nechala Nimra jeho krev otestovat, protože už tenkrát věděla, že to byl muž,
kterému by si mohla dovolit důvěřovat. Výsledky se ale vrátily negativní –
Fenovo tělo by proces přeměny ze smrtelníka v upíra odmítlo s takovou
silou, že by buďto zemřel, nebo by měl nenávratně poškozený mozek.
Fen se zasmál a Nimra si všimla, že jeho pokožka byla
téměř papírově tenká. „Já se na smrt vlastně těším,“ řekl s úsměvem, který
rozzářil jeho oči. „Nakonec budu přeci jen vědět něco, co ty nevíš a možná se
ani nikdy nedozvíš.“ Nimra se jeho úvaze pousmála.
Slunce nad jejich hlavami pomalu klouzalo skrz lenivě
modrou oblohu a ve vzduchu byla cítit sladká vůně jasmínu. Přestože seděla
vedle muže, který se mohl stát jejím vrahem, oplakávala Nimra den, kdy
s ní Fen vedle jezírka, obrostlého liliemi a za bzukotu vážek, už déle
sedět nebude moci.
Děkuji za perfektní překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatďakujem :D
OdpovědětVymazatDěkuji za krásný překlad
OdpovědětVymazatĎakujem :) lil
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad,aké prekvapivé rozuzlenie.:) Lenka
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat