Archangel's Consort - 1/2 10. kapitola

Ve chvíli, kdy Elena procházela po trávníku za Raphaelovým – za jejich – domem a mířila k útesu, ležícímu za nedalekým stromořadím, horizont už zahalily stíny večera.

Po té, co odpoledne opustila Věž a později, s hřejivým pocitem i intimitu momentu na balkóně, zavolala přes internetové připojení v knihovně nadšenému Samovi.

„Ellie!“ Jeho úsměv sahal od ucha k uchu. „Ty si na mě nezapomněla!“

„Samozřejmě, že ne.“ Sam nadšeně nadskakoval v židli a mával nahoru a dolů svými, na jeho tělo příliš velikými křídly. Do čela mu spadaly volné kudrlinky černých vlasů. Elena se ho zeptala, jaký měl den.

„Táta mě zase vzal létat!“

Vzhledem k tomu, že měl Sam zakázáno ještě další měsíc létat, začal ho jeho otec brát s sebou a létal s ním v náruči. Navzdory skutečnosti, že to byl muž mála slov, si nikdo nemohl nevšimnout jeho obrovské lásky, kterou k Samovi choval.

„A bavil ses?“

Sam nadšeně přikývl. „Umí létat strašně rychle.“

Jejich konverzace trvala přes půl hodiny a Elena prohodila pár slov i se Samovou matkou. Drobná žena anděl, se stejně černo modrými vlasy, jako měl Sam a s křídly prachově hnědé barvy s bílým žíhováním, se svého syna neustále ochranitelsky dotýkala. Ale stejně tak často se i smála – a Elena poprvé skutečně věřila, že jejich malá rodina bude v pořádku.

Zbylý čas strávila za dohledu zvláštně zamlklého Illia trénováním létání. Veškerý trénink byl určen k posílení svalů, protože po rozhovoru s Keirem jí Raphael vysvětlil, že nebude schopna vzlétnout z místa, aniž by neměla potřebnou svalovou hmotu. A tu zatím prostě neměla.

„Tvá nesmrtelnost,“ zašeptal, když spolu stáli na balkóně, „ještě nedosáhla dost hluboko, aby se dostala do samotných buněk. Ale,“ dodal, „vzhledem k tvé síle rozeného lovce, bys mohla být schopná naučit se napodobující verzi, která tolik nezávisí na síle křídel, ale na ostatních svalech.“

Bude to daleko složitější a každé vzlétnutí jí bude bolet jako svině i po té, co se to naučí, ale Elena nehodlala být snadným terčem. Ne, pokud tomu mohla nějak zabránit. Možná je nově-Stvořeným nesmrtelným, řekla si a snažila se rozhlédnout skrz poletující mraky, to ale neznamená, že bude snadnou kořistí.

Tam.

Když začal klesat, aby u ní přistál na okraji útesu, konečně zahlédla úchvatné rozpětí Raphaelových křídel. Jejich zlaté špičky ohnivě plápolaly. Odrážely se od nich poslední paprsky slunce, které nakonec v pozdním odpoledni přeci jen vykouklo zpoza mraků. „Chystáš se navštívit Ředitelku Spolku s rodinou?“

Odhrnula si z tváře prameny vlasů, které se jí uvolnily z copu a odpověděla, „Poleť se mnou.“

Raphael pomalu mrknul. „Jsou to tví blízcí přátelé, Eleno. Chtějí tě mít pro sebe.“

„Stávam se součástí tvýho světa – tak poleť se mnou a buď taky součástí toho mýho.“

Spatřila v jeho tváři překvapení a uvědomila si, že takové pozvání nečekal. Přitáhl si ji k sobě blíž, až se ňadry přitiskla k jeho hrudi. Celé jeho tělo bylo jako pevná stěna ze svalů. „Co by tomu řekli Sára s Deaconem?“

Přejela mu daněmi po křídlech, která pro ni rozevřel a vychutnávala si skutečnost, že se ho mohla dotýkat dle libosti. „Snad by ses nebál párečku lovců, co Archanděli?“

Když se jí zadíval do očí, jeho pohled zazářil absolutně modrou barvou. Raději, než mě přivítat ve svém domě, by s tebou mohli ukončit veškeré vztahy a přátelství. Nesmíš zapomínat na to, co jsem udělal v období Ticha.

„Ne, to by neudělali.“ Elena si byla absolutně jistá ještě něčím dalším. „Ty máš svojí Sedmu a já mám svoje přátele. Radši by si uřízli vlastní ruku, než by mě nechali ve štychu.“

Taková oddanost, pomyslel si Raphael. Nikdy by nevěřil, že jsou smrtelníci něčeho takového schopni, až no to, že znal Dmitriho, když byl ještě člověkem… a také znal Elenu. „Jsem za tvé pozvání vděčný,“ řek. „Ale budu ho muset přijmout někdy jindy. Dnes v noci musím zůstat tady.“

V jejích světle šedých očích zazářila inteligence. „Co se děje?“

„Musím se setkat s Aodhanem.“

„Tady? V New Yorku?“

„Také jsem překvapený.“ Aodhan preferoval ústraní Útočiště. „Setkám se s ním ve Věži.“

Jeho družka si zastrčila za ucho další zbloudilý pramen vlasů a zpříma se na něho podívala. „Taky s tebou chci o něčem mluvit.“

„Co bys po mně chtěla, Lovkyně Spolku?“

„Už nepotřebuju žádný bodyguardy – Illiovo dnešní představení s tou helikoptérou úspěšně vyslalo zamejšlenou zprávu do všech médií.“

Jsi moje srdce, Eleno. Nikdy by nedovolil, aby se jí něco stalo. O krok od něho poodstoupila. „Žádný omezování, Raphaeli.“

Nechtěl, aby se od něho vzdalovala, a proto jí chytil rukou za šíji. „Dovolil jsem ti spousty volnosti, ale v tomhle ti neustoupím.“

A pak se ukázala její výbušná povaha. „Ty mi nemáš co dovolovat. Jsem tvoje družka, tak se podle toho ke mně chovej!“

Byla stále tak smrtelná – dokonce i rození andělé byli prvních sto let zranitelní a Elena byla na samém začátku smrtelnicí. Nesmrtelnost ještě neměla skutečnou příležitost se jí usadit v krvi a v buňkách. Tenhle spor nevyhraješ, Lovkyně.

„Fajn, tak v něm budem pokračovat každej další den, dokud se nezačneš chovat rozumně.“

Dokud nepoznal Elenu, nikdo ho nikdy takhle nevyzýval. A dokud nepoznal Elenu, nikdo ho nikdy nemiloval se vší silou její duše lovkyně. „Podle Dmitriho, by bylo nejrozumnější, kdybych tě zabil v okamžiku, kdy jsme se potkali.“

Přimhouřila na něho oči. „Přestaň se snažit mně rozptylovat.“ Vymanila se z jeho sevření pohybem, který opravdu nečekal a zvedla malou tašku, která jí ležela u nohou. „Raphaeli?“

Postřehl chmurný tón jejího hlasu. Zvedl zrak a setkal se s pohledem jejích očí barevně proměnlivého mlžného závoje. „Lovkyně?“

„Neomezuj mě, nebo nás to oba zničí.“

S těmito zneklidňujícími slovy se rozletěla dolů přes řeku Hudson. Když ji sledoval, jak mizí směrem k Manhattanu, věděl, že měla pravdu. Ale také věděl, že ji Illium bude následovat, až k domovu Ředitelky Spolku – kde bude na hlídce další člen Sedmy, který se ujistí, že nenastanou žádná nevítaná překvapení. Elena by nikdy nemohla být šťastná v kleci, jenže po událostech, které mu ji málem vzaly ne jednou, ale hned dvakrát, si nebyl jistý, zda ji bude schopen potřebnou svobodu dát.