Archangel's Consort - 1/2 12. kapitola

Eleně pod Raphaelovým neochvějným pohledem vyschlo v hrdle a pokožka jejích ňader jí byla najednou příliš těsná. Toužila po něm způsobem, který byl jako hluboký, bolestný hlad, který ještě víc podpořily události dnešního dne. Rozrušila ji nová, bolestná tajemství i starý, na povrch se deroucí strach.

Chtěla na sobě cítit jeho rty i jeho ruce – ale dnes v noci se tvářil nebezpečně. Nebylo to stejné, jako zuřivost, díky které po událostech na dívčí škole chladně žhnul. Nebylo to nic, co by ji děsilo… možná jen určitým smyslným způsobem.

„Máš v plánu se ke mně přidat, Archanděli?“ zeptala se, když ji stále laskal jen tím nelidsky modrým pohledem. Bolestná touha uvnitř jejího těla se změnila v něco temnějšího, žhavějšího.

Raphael se opřel o zavřené dveře ložnice. „Nejprve si chci užít svůj výhled.“

Byla lovec a nikdy nebyla stydlivá, ale pod jeho pohledem se začervenala a její bradavky se napřímily do žádostivých bodů. „Tak si aspoň svlíkni tu košili,“ řekla a chodidlem přejela po přikrývce. „Ať je to fér.“

„Proč bych něco takového dělal, když mám v posteli nahou lovkyni, připravenou podvolit se každému mému rozmaru?“

Elena se zachvěla. Právě v tuto chvíli by jeho pohled přirovnala k pohledu dobyvatele – muže zvyklého na kapitulaci ostatních. To ale nebylo to jediné, co mu spatřila ve tváři. S jeho rty, které znaly každou její skrytou erotogenní zónu, si pohrával nepatrný úsměv. Jeho ramena byla v uvolněné poloze a ona poznala, že si s ní pohrával. Oh, to ale nebylo vše, co z jeho postoje vyčetla. S největší pravděpodobností skutečně pociťoval arogantní zadostiučinění dobyvatele, před kterým ležela žena, oděná jen ve své vlastní kůži. Žena, která neměla v úmyslu mu cokoli odepřít… ale tenhle konkrétní dobyvatel jí obdařil právem vznášet své vlastní požadavky.

Podívala se mu zpříma do očí, přejela si dlaněmi dolů po žebrech, pak zpět nahoru a uchopila do dlaní svá ňadra. V jeho pohledu spatřila tekutý žár, ale stále se nepohnul.

„Pokračuj, Eleno.“ Byl to rozkaz udělený tónem, který slýchávala pouze v posteli – sexuální, dožadující se a občas i bez slitování.

„Pořád tak rozkazovačnej,“ zašeptala a zatahala se za bradavky, které se sice dožadovaly tvrdšího a odvážnějšího doteku, ale přesto byly neskutečně citlivé. Obávala se, že kdyby se jich dotkly jeho silné ruce, mohla by se rozletět na kousky.

„Možná bych v posteli chtěla dávat rozkazy já.“

„A co bys mi přikázala?“ Zeptal se intimně. Pohledem, plným neskrývaného zájmu spočinul na jejích rtech a pak sledoval pohyb její ruky, kterou provokativně zajela pod přikrývku. Pod pokračujícím sexuálním laskáním jeho pohledu se jí zarděla ňadra. Pohledem hltala jeho úchvatné, silné tělo, stále opřené o dveře ložnice.

„Řekla bych, pojď sem“ – prsty si zajela mezi nohy, aby svým slovům dodala hříšný záměr – „abych ti mohla ukázat, jak moc jsem pro tebe připravená.“

Fyzické spojení… dnes v noci ho potřebovali oba dva – aby sežehli chlad i temná místa v duši, aby se spojili v odvěkém pohybu těl.

„Líbí se mi,“ řekl Raphael, „když mi provádíš hříšné věci,“ vrátil jí slova, která mu kdysi řekla ona sama.

Ze vzpomínek na hedvábný žár jeho ptáka, který jí klouzal po jazyku, zatnula stehna kolem své vlastní ruky. „Tak proč,“ zeptala se a druhou ruku zaťala do přikrývek, „už nejsi tady?“ Ještě se jí ani nedotkl a ona už byla neuvěřitelně vlhká.

„Protože dnes v noci, Lovkyně Spolku, mám v plánu pár hříšných věcí já.“

Eleně se zastavil dech. Pohledem sjel dolů, k přikrývkám, které jí ležely u pasu, a na nich se zastavil. To gesto mohlo klidně být vyřčeným rozkazem. Bylo velice přímočaré a tak mužské. Roztřeseně se nadechla, jednou rukou si odsunula přikrývku ke stehnům a tam zastavila. Nahromaděný materiál ji stále skrýval před jeho pohledem.

Eleno.  

Zavrtěla hlavou. „Teď tu košili.“ Pokud chtěla tančit s archandělem, musela se naučit hrát nečestně.

Odstrčil se od dveří a zvedl prsty ke knoflíkům černé košile. Rozepnul je takovou rychlostí, že se jí z toho zatajil dech. Ty prsty znaly její tělo do posledního milimetru a dotýkaly se jí jak s neuvěřitelnou něžností, tak i s temným majetnictvím.

Eleně bylo jasné, co z toho ji čeká dnes v noci.

Raphael ze sebe svlékl košili, nechal ji dopadnout na zem a pozvedl na ni jedno obočí. Bože, byl tak nádherný. Jeho ramena i hrudník byli neuvěřitelně svalnaté, jeho pokožka měla barvu zlata a vyzývala k pohlazení, k ochutnání. To ale nebyla dohoda, kterou uzavřeli. Odsunula prsty ze svého touhou zvlhlého středu těla a přitáhla si kolena k hrudníku. Teprve potom si nechala přikrývku sklouznout ke kotníkům. „Tady máš.“

Archanděl si založil paže na prsou. „Nohy dolu.“

Elena zavrtěla hlavou a pohledem zamířila k jeho hrdě se rýsující erekci, kterou skrývaly kalhoty stejné barvy, jakou měla jeho košile. V reakci na ten pohled se jí zaťala drobná vnitřní svalovina. „Něco za něco.“

„Ne.“

Chtěla proti jeho kategorickému odmítnutí protestovat, ale Raphael mezi tím přešel přes místnost a chytil jí za šíji. Jeho rty – ty nebezpečně zkušené rty – se o moment později přitiskly k těm jejím. Když se nad ní sklonil, zvedla ruce, aby ho mohla chytit za pas a když do druhé ruky, se sebevědomím, které prozrazovalo, že patřila pouze jemu a on si toho byl moc dobře vědom, uchopil její ňadro, zalapala po dechu. Jeho stisk byl pevný a zároveň něžný a jeho hrubá kůže jí slastně dráždila bradavky.

V tu chvíli si uvědomila, že dala nohy dolů. „Teď si musíš myslet, že si vyhrál.“ Zašeptala zastřeně. Archanděl zvedl hlavu a dlaní položenou mezi jejími ňadry jí přitiskl zpátky do postele. Možná měla vzdorovat, ale chtěla ho na sobě. Chtěla ho v sobě. Chtěla, aby jeho nelítostně se dožadující pták vnikl do jejího vlhkého, vášní zduřelého středu.

„Tuhle bitvu, ano.“

Raphael nad ní dlouhé vteřiny jen stál a vychutnával si pohled na svou družku. Měla tělo válečnice – silné, svalnaté a štíhlé - tělo, které těšilo všechny jeho smysly. Pohled, kterým ho pozorovala, byl zastřen touhou a s jejími rty si pohrával lehký úsměv ženy, která věděla, že jí její milenec dobře uspokojí. Jednu nohu měla pokrčenou v koleni a lenivě se rozvalovala v jejich posteli. Její tělo bylo vřelé a vzrušené. Když se přetočila na břicho a roztáhla svá výjimečná křídla, nebránil jí. Místo toho si vlezl na postel a obkročmo se na ní posadil. Potom jí ze zad odhrnul hedvábné prameny vlasů a začal jí prsty přejíždět po linii páteře.

Zachvěla se. „Archanděli.“