Archangel's Consort - 1/2 2. kapitola

Elena ze sebe setřásla chlad, který ji zasáhl do morku kostí a zeptala se, „Pradávní jsou ti, co Spí?“ Raphael jí v minulosti vyprávěl o jednotlivcích andělské rasy, kteří byli natolik staří, že je nesmrtelnost znudila a tak se rozhodli, že si lehnou, zavřou oči a upadnou do hlubokého spánku, ze kterého se proberou, jen pokud je něco donutí procitnout do vědomí.

„Ano.“ V tom jediném slově bylo ukryto tisíce nevyřčených věcí.

Elena se k němu přitiskla blíž a chytila se ho kolem pasu. Hřbety rukou se otřela o hedvábné peří jeho křídel. Byl to tichý projev intimity mezi archandělem a jeho lovkyní. „Takovej chaos se ale nemůže dít pokaždý, když se někdo z nich probouzí. Musí jich Spát celkem dost, ne?“

„Ano.“ Jeho hlas byl vzdálený. Byla to maska nesmrtelného, který žil tolik staletí, že to přesahovalo milenium. „To, čeho jsme svědky, může znamenat probuzení archanděla.“

Elena pochopila, co tím myslel, a zalapala po dechu. „Kolik Archandělů Spí?“

„To nikdo neví, ale během historie se jich neslyšně vytratilo hned několik. Antonicus, Qin, Zanaya. A…“

„A Caliane,“ doplnila ho Elena. Posunula se tak, aby mu viděla do tváře, aniž by se musela zaklánět. Její archanděl byl velice dobrý v maskování svých emocí, ale Elena se začínala učit číst vteřinové změny v jeho očích. V očích, které spatřily více úsvitů, než si ona vůbec dokázala představit, které spatřily zrození i pády civilizací.

Opřela se zády o hladké, chladné okno, a když se k ní naklonil a opřel se o sklo vedle její hlavy dlaní, vůbec neprotestovala. Místo toho mu prsty přejela po svalnaté hrudi a chytila ho za boky. Chtěla ho udržet v přítomnosti, u sebe. A pak se ho zeptala na jeho noční můru. „Poznal bys, kdyby se probouzela tvoje matka?“

„Když jsem byl ještě dítě“ –jeho kůže byla žhavá, ale jeho oči měly stále barvu nelidsky chladného ocelového odstínu- „měli jsme psychické pouto. Ale jak jsem rostl, a když pak ona propadala šílenství, tak začalo slábnout.“

Jeho pohled zamířil za ní, do černo černé temnoty noci.

Elena byla zvyklá bojovat za to, co potřebovala, co chtěla. Musela se to naučit, aby měla šanci přežít a posílilo ji to. Ale to, co cítila k tomuto muži, k tomuto archandělovi, bylo ještě silnější a mocnější a poskytlo jí to úhel pohledu, který by jako pouhá lovkyně nikdy neměla. „Přestaň.“

Jeho pohled byl mrazivý, tvořený spoustou temných ozvěn, které byly součástí archandělových vzpomínek.

„Pokud dovolíš vzpomínkám na ni, aby tohle zkazily,“ řekla, protože se odmítala vzdát, „aby zkazily to, co je mezi náma, pak nebude záležet na tom, jestli to je ona, kdo se probouzí. Ta škoda už bude napáchána a způsobíš jí ty.“

Následoval dlouhý, tichý okamžik, ale jeho pozornost byla stoprocentně její.

„Ty,“ odpověděl, roztáhl křídla a zablokoval jí výhled do zbytku místnosti, „se mnou manipuluješ.“

„Já se o tebe starám,“ opravila ho. „Přesně tak, jak ses postaral ty o mně, když si mě dneska nenechal zvednout hovor mýho otce.“ Když jí vyzváněl telefon, byla nevrlá – protože se bála. A Elena nesnášela, když se bála. A obzvláště nesnášela, když se bála bolesti, kterou jí tak snadno dokázal způsobit Jeffrey Deveraux.

„Tak to má správně fungovat, takže si na to budeš muset zvyknout.“ Raphael jí přejel palcem po lícní kosti. „A když ne?“ zeptal se odměřeně.

„Přestaň se snažit vyvolat hádku.“ Věděla, co ho pronásleduje – skutečnost, že šílenství, které pohltilo oba jeho rodiče, se jednoho dne zmocní i jeho mysli a promění ho v monstrum. Jenže Elena neměla v plánu dovolit, aby se to stalo. „Pokud spadneme, tak spadneme spolu.“ Připomněla mu něžně jejich vážně myšlený slib.

Eleno. Jednu ruku jí přesunul na žebra, těsně pod ňadro a palcem druhé ruky jí přejížděl po spodním rtu.

„Pokud se tvoje matka skutečně probudí,“ zamumlala a pocítila hrubost látky, jež se dotýkala jejích najednou citlivých bradavek, „co se s ní stane?“

„Říká se, že dlouhý Spánek dokáže vyléčit šílenství, takže by se opět mohla stát členem Kádru.“ Ale Raphaelův tón hlasu prozrazoval, že ničemu takovému nevěřil.

„Pokusí se jí ostatní členové Kádru najít? Zabít jí dřív, než se probudí?“

„Ti, co Spí, jsou posvátní,“ odpověděl jí. „Ublížit Spícímu by znamenalo porušit starý zákon, který se už stal součástí našich pamětí. Nicméně neexistuje žádný zákon, který by jim zabránil pátrat po místě, kde Spí.“

Aniž by se ho musela ptát, věděla, že po jejím místě odpočinku bude také pátrat a mohla jen doufat, že to, co objeví, nebude zosobněním noční můry.

„Promluvím si s Jasonem,“ dodal, „a uvidíme, zda nezaslechl fámy, vztahující se k tomuto tématu, které by se ke mně nedonesly.“

„Už se zotavil?“ Raphaelův šéf špionáže byl zraněn v té samé, násilné explozi síly, která srovnala se zemí celé město a která smetla k zemi i Elenu.

„A co Aodhan?“ Přestože byli oba andělé daleko silnější a rychlejší než ona, odmítli ji opustit a uletět do bezpečí. Dokonce i po pádu na neodpouštějící tvrdou zem, se ji oba muži pokusili chránit svými vlastními těly.

„Pokud ses zotavila ty,“ odpověděl jí Raphael, pohladil ji po boku a chytil ji za pas, „pak se samozřejmě zotavili i oni.“

Elena byla sotva Stvořeným nesmrtelným, zatímco Jason byl starý několik staletí. O věku Aodhana si nebyla jistá – byl tak moc jiný, že to bylo těžké posoudit – ale skutečnost, že byl členem Raphaelovy Sedmy, mluvil sám za sebe.

„A co Peking… jsou tam nějaký náznaky oživení?“

Město samotné v podstatě přestalo existovat. Po událostech té krvavé noci, se stalo pouhou vzpomínkou. Bylo tam tolik mrtvých, že nad tím Elena nedokázala přemýšlet, aniž by se jí pod těžkým a černým pocitem ze vší té smrti, bolestně nesevřel hrudník.

„Ne.“ Pronesl s absolutní jistotou. „Než se tam opět uchytí život, mohlo by to trvat i celá staletí.“ Obrovská a neodpouštějící síla moci, jež byla zapotřebí k likvidaci Pekingu a jíž byla svědkem, byla zarážející a Elena si podvědomě velice dobře uvědomovala sílu muže, který ji právě držel v náruči. V náruči, ze které by nikdy nedokázala uniknout, pokud by se rozhodl, že jí chce držet uvězněnou. Ale pokud si mohla být jistá jednou věcí, tak to byla skutečnost, že s Raphaelem by byl každý boj otevřený a přímý. Nemusela by se bát žádných nožů v zádech za temné noci, ani žádného přetvařování… na rozdíl od bolestivě zrazujících činů jiného muže, který kdysi tvrdil, že ji také miloval.

Elenu zabodlo u srdce. „Nemůžu se svýmu otci vyhýbat věčně,“ řekla a znovu se opřela o okno. Chlad okenní tabule byl pro její křídla téměř bolestivý. „Co si myslíš, že řekne, až mě uvidí?“ Jeffrey věděl pouze to, že Raphael zachránil její polámané, umírající tělo a Stvořil z ní upíra.

Raphael chytil svou lovkyni za bradu a druhou rukou se zapřel vedle její hlavy o okno. „Bude tě vnímat jako svou příležitost.“ Řekl upřímně, protože jí nehodlal lhát. „Jako cestu k andělské moci.“ Pokud by bylo po jeho, Jeffrey Deveraux už by dávno hnil někde v zapomenutém hrobě, ale Elena svého otce navzdory jeho krutosti milovala.

Elena se objala pažemi, a když promluvila, byla její slova proťatá bolestí. „Taky jsem si to myslela… ale pořád jsem doufala, že by mě třeba mohl zase milovat.“

„Stejně tak, jako si já nemohu pomoci a stále doufám, že se moje matka probudí a opět bude ženou, která mi zpívávala ukolébavky, při kterých se zastavil celý svět.“ Přitáhl si ji do pevného objetí a přitiskl jí rty k uchu. „Oba jsme bláhoví.“