Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 4. kapitola

Kromě ledově bolestného pocitu, který ji zachvátil, se jí nedostalo žádné odpovědi.
Zuřivost.
Čirá, zlověstná a chladná. Tak chladná.
"Do háje." Znovu se rozeběhla a snad po milionté nadávala na skutečnost, že neuměla vzlétnout z místa.

Bylo jí řečeno, že než se to naučí, mohlo by to trvat léta – vzhledem k tomu, že neměla křídla od dětství, možná i déle. I kdyby musela požádat Galena, aby přiletěl do New Yorku a každý jednotlivý den následujícího roku ji opět mučil, se to ale hodlala naučit.


Byla udýchaná a než zdolala příkré stoupání, Raphael už přistál na kopci a držel Ignatia pod krkem. Archanděl New Yorku držel bez zjevných potíží vyděšené stvoření několik desítek centimetrů nad zemí. Upírovo oblečení bylo stále mokré a lepilo se mu k tělu. Měl vytřeštěné oči, ve kterých mu popraskaly žilky, rukama usilovně šátral po ruce, která ho svírala kolem krku a ve snaze utéct kolem sebe marně kopal nohama.

"Neovládá tě krvežíznivost," pronesl Raphael tak zřetelně, že jeho hlas zněl jako bez slitování řezající ostří nože. Její instinkty spolu s vědomostmi, které se o něm během doby, kterou spolu strávili dozvěděla, vyústili v nedobrý vnitřní pocit. Aniž by se starala o bláto, které jí zašpinilo džíny i křídla, se vyškrábala nahoru a podívala se do upírovy tváře. Mužovy krví podlité oči byly příčetné... kromě hrůzy, která se v nich nyní zračila. Jeho ústa už byla jiný případ. Byla lemovaná zaschlou krví, kterou se mu při jeho improvizované očistě nepodařilo smýt a celá jeho tvář tak vypadala jako groteskní maska.

"Proč?" zeptala se ho Elena. V rukou svírala nože, o kterých si vůbec neuvědomila, že je tasila z pouzder, která měla připevněná k pažím. "Proč si to udělal?" V mysli se jí neustále dokola zjevovaly obrazy dívčina zmasakrovaného těla. Mohla to být Evelyn. Mohla to být Amethyst. Její sestry. Znovu.
Myslí se jí stále dokola honily myšlenky na to, co se mohlo stát, až to bylo téměř to jediné, co dokázala vnímat.

Raphael zesílil svůj stisk. "Na tom nezáleží." Z upírova oka začala vytékat krev a vypadala jako děsivá slza.
"Počkej." Elena položila ruku na Raphaelovo silné, šlachovité předloktí. "Tví upíři si nedovolí se ti vzepřít. Ne takhle." Moc dobře si uvědomovali krutost jeho oprávněných trestů. Skutečnost, že navzdory tomu všemu Ignatius udělal, to co udělal...

Upír začal z posledních sil chňapat po Raphaelově ruce. Vypadalo to, že mu dochází, že po té, co mu Archanděl New Yorku rozdrtí hrdlo, zcela určitě mu také utrhne hlavu a celé jeho tělo spálí na popel. Raphael ze sebe s děsivě klidným výrazem tváře setřásl upírovy ruce, jako by se jednalo jen o obtížný hmyz.
Raphaeli. Elena to zkusila znovu, ale tentokrát za použití mysli. Doufala, že pronikne ledovou clonou jeho zuřivosti. Potřebujeme se dozvědět důvod.

Raphael se na ní podíval. "Dobře." A v tom okamžiku před jejíma zděšenýma očima začal upír krvácet... naprosto všude. Zdálo se, že všechny póry jeho těla pod extrémním tlakem naráz explodovaly. Věděla, co Raphael zrovna udělal. Věděla, že rozdrtil upírovu mysl na padrť. Jakmile se dozvěděl, co potřeboval, jedním efektivním škubnutím utrhl upírovi hlavu a obě části jeho těla spálil intenzivně modrým plamenem andělského ohně.

Čirá síla andělského ohně dokázala zabít archanděla – a upírovo tělo nedokázalo vzdorovat ani vteřinu. Všechno se to seběhlo s takovou rychlostí, že v okamžiku, kdy se k ní Raphael otočil, stále ještě zírala na místo, kde před pár okamžiky upír stál. Raphaelova křídla lehce zářila a to nevěstilo nic dobrého. Pravěká část jejího mozku, která se svou odhodlaností přežít přibližovala spíše zvířeti, než lidské bytosti, jí do těla vyslala vlnu strachem vyvolaného adrenalinu. Utíkej, zazněl příkaz, utíkej! Protože, když archanděl zářil, umírali lidé.

Ale Raphael nebyl jen ledajaký archanděl. Byl to její archanděl. Když k ní přistoupil blíž, neustoupila od něj. Pak se sklonil k jejímu uchu. "Někdo mu našeptával, že jsem mrtvý" – řekl chladným tónem. Byla to tichá slova, ze kterých byla nervózní – "že už nemusí své touhy držet na uzdě."

Pak od ní o kousek ustoupil a prstem jí zastrčil za ucho uvolněný pramen vlasů. Něžnost jeho gesta ji vůbec neuklidnila – ne když byl jeho hněv jako nůž, přitisknutý k jejímu hrdlu. "To nedává žádnej smysl." Stálo ji mnoho úsilí, aby její hlas zněl jistě – ano, sice byl její, ale ještě ho neznala pořádně. "I kdyby si to myslel, proč by chodil sem. Proč zrovna na tohle místo?" Nebyla natolik sebestředná, aby si myslela, že to mělo něco společného přímo s ní. Ne, cílem byl určitě Raphael, ale Ona byla jeho slabinou. "Na to, aby to byla náhoda, je to příliš daleko od města."

Raphaelovy oči měly nebezpečný, ledově kovový odstín a Elena nedokázala vyčíst, co se skrývá v jeho pohledu. Byl naživu více, než tisíc let a měl tolik stránek osobnosti, že si byla jistá, že by jí trvalo celou věčnost, než by je všechny spatřila. Právě teď bylo jasné, že pokoušet se o domluvu by bylo jako mlátit hlavou do zdi. Jediným výsledkem by bylo bolení hlavy.

Zhluboka se nadechla a ukázala směrem do lesa, kde potkala Jasona. "Potřebuju prohlídnout tělo a ujistit se, že na její smrti nebylo nic zvláštního."
Zdálo se, že se jednalo o krmení, které se vymklo kontrole, ale po posledním roce a půl, rozhodně nehodlala nic ponechat náhodě.
Raphael mávl křídly a v tlumeném světle pod zataženou oblohou, byla jejich záře na pohled téměř bolestná.

"Během dne mi podej své hlášení. Dmitri už je téměř na místě – míří do školy."
O vteřinu později se vznesl do vzduchu a nechal ji tam. Jeho rozkaz jí nevadil – byl sice její milenec, ale v tomto momentě tu byla jako lovec a on s ní podle toho jednal. Vzhledem k tomu, že neměla v úmyslu od Spolku odejít, jí to vyhovovalo. Co jí ovšem dělalo starosti, byla vzdálenost, kterou mezi ně postavil. Vzdálenost, díky které se znovu ocitla na střeše, kde se poprvé potkali a kde Raphael ještě nebyl mužem, kterého si nárokovala, ale jen nesmrtelným, který by ji dokázal zničit pouhou myšlenkou. Nesmrtelným, který jí přinutil sevřít dlaň kolem ostré čepele nože, dokud dlažbu pod jejíma nohama nepotřísnila její temně rudá krev.


"To už se znova opakovat nebude, Archanděli," zamumlala a při té vzpomínce sevřela ruku v pěst. "A pokud si myslíš, že jo, tak se šeredně pleteš." Otočila se na patě a po cestách, zapadaných listím, se vydala zpět za Jasonem. Celý les byl strašidelně tichý. Působilo to, jako by se ztrátou tak mladého života, projevovalo soustrast i zdejší ptactvo.

9 komentářů: