Archangel's Consort - 1/2 6. kapitola

Elena se zachvěla a chtěla se od něho odtáhnout. Raphael ji nenechal a rukou, kterou jí držel za vlasy, si ji přitáhl zpět ke svým rtům. Mělo ji to vyděsit, ale místo toho byla ještě více odhodlaná tuto bitvu vyhrát. Přivézt Raphaela zpět z okraje propasti, která se zračila v zimní černi jeho očí. Jeho oči už měly spousty barevných tónů, ale nikdy neměly barvu tak rozlehlé a pusté temnoty.

Archanděli, zašeptala mu v mysli, a když jí prsty, které znaly všechna citlivá místa jejího těla, stiskl ztuhlou bradavku, snažila se zachovat si příčetnost. Raphaeli.

Nedostalo se jí žádné odpovědi. Ledová záře jeho moci už byla natolik silná, že nevydržela mít otevřené oči. Jakmile je zavřela a svět kolem ní potemněl, zajela mu rukama do vlasů a ve stejnou chvíli ho stiskla stehny. Něco bylo velice, velice špatně. Někde na pozadí mysli ucítila svůj vlastní strach, který umocňoval hladovou touhu, jež ovládala její tělo. Elena se ale nehodlala nechat zastrašit.

Přestože byl smrtící, byl stále její. Její tělo ho znalo, znalo rozkoš, kterou mu uměl dopřát. Nicméně dnes by tato rozkoš mohla být okořeněná trochou smyslné krutosti. Bylo lákavé se tomu poddat, dovolit mu, aby si s jejím tělem zkušeně pohrál, ale instinkt jí napovídal, že by to byla nejrychlejší cesta, jak tuto bitvu prohrát. Prohrát jeho – a zanechat ho s démony, kteří přeměnili trýznivou modř jeho očí do kruté a neodpouštějící barvy půlnoci.

Mé milenky byly vždy válečnice.

Tato slova jí řekl brzy po té, co se poznali.

Silou od něho odtrhla rty, otočila hlavu do strany a zalapala po dechu. Raphael ji opět pevně chytil za vlasy, chtěl jí tím pohrozit, že si jí může přitáhnout zpět. Jedním pohybem ruky mu v tom zabránila. Kolem nich vzplál arkticky bílý žár, který byl tak silný a oslepující, že si připadala, jako by měla oči otevřené dokořán. „Raphaeli,“ řekla, zatímco se snažila dýchat skrz tlak žáru, který byl tak čirý, že téměř řezal. „Přestaň, nebo mi dej moje zbraně.“

Chvíli bylo ticho.

Proč bych ti měl dávat tvoje zbraně? Ozvalo se jí v mysli jeho šeptání.

„Protože,“ odpověděla, zatímco se jí zdálo, že její plíce jsou tím tlakem rozdrcené do nicoty, „tě nevzrušujou ženy, který se nemůžou bránit. Máš rád válečnice, pamatuješ?“ V hlavě se jí ozval smích s nádechem bezohlednosti, který jen podpořil její strach.

Právě jsem zjistil, že mít pod sebou bezbrannou válečnici je nesmírně vzrušující.

Její strach se začal šířit. Právě teď v něm nebyl ani náznak milence, kterého znala. Nic, čeho by se mohla chytit, nebo alespoň dotknout. „Ale to pro tebe není žádná výzva, že?“ zamumlala a bojovala s loveckými instinkty, které jí nabádaly, aby mu vydrápala ty nádherné oči a rozervala křídla. Zkrátka cokoli, co by ji odsud dostalo pryč. „Sama jsem ti vešla do náruče.“

Na krku ucítila jeho rty a pěstí, kterou jí svíral vlasy, jí naklonil hlavu víc do strany. Ucítila jeho zuby… a níž, pevný tlak jeho erekce. Téhle řeči ale rozuměla, protože byla skutečná, světská a divoká. Učinila náhlé rozhodnutí a zašeptala, „Vem si mě, Raphaeli. Vem si svojí válečnici.“ Její slova byla úmyslná. Měla být připomínkou pouta, které je k sobě svazovalo.

Raphael ztuhl. Nakonec se přeci jen vzdáváš?

Rukama zabořenýma v jeho vlasech, mu zvedla obličej a políbila ho po svém. Její polibek byl plný vlhkého žáru, divoké vášně… a lásky, která si čím dál víc proplétala cestu jejím srdcem.

Tyhle hrátky s mocí jsou sice děsně sexy, ale já tě chci v sobě. Chci cítit, jak si velkej a tvrdej a chci ho hned.

Raphael jí stiskl stehno. Eleno.

Její srdce vynechalo úder. Protože tenhle hlas, tenhle tón, znala. Raphaeli. Potřebuju tě. Byl jediným mužem, kterému ve svém dospělém životě tato slova řekla. Byl jediným mužem, který vyhrál její důvěru.

„Potřebuju tě.“

Jeho velké, silné tělo, kterým ji držel přišpendlenou ke zdi, se zachvělo. Kousavá mrazivost jeho moci se změnila do roztaveného doteku tisíců lehoučkých polibků, které ucítila po celém těle, a pak už se oblý vrchol jeho erekce dožadoval vstupu do jejího těla. Než si znovu vzal její rty, zalapala po dechu. Ve chvíli, kdy do ní pomalu a rozvážně vnikal, se ho pevně držela. Nezastavil se, dokud v ní nebyl celý, až po kořen.

Pod téměř násilným šokem rozkoše, se prohnula v zádech. Raphael využil její momentální pozice, aby si mohl pohrát s jejími ňadry. Kousal jí, lízal a sál, dokud naléhavě nehýbala boky a nehty se mu nezarývala do ramen. „Přestaň mě škádlit, Archanděli.“

Následoval další moment ticha a pak se v něm z ničeho nic vznítila čirá mužská žádostivost. Jeho tělo bylo pod jejíma rukama hladké a tvrdé a velmi, velmi reálné. Otevřela oči, podívala se do těch jeho… a spatřila nekonečnou, neústupnou modř. Přesně v ten okamžik se v ní začal pohybovat se sexuálními zkušenostmi bytosti, která prožila staletí a staletí existence, aby jí vzápětí vynesl až ke hvězdám. Vykřikla, majetnicky ho svírala uvnitř svého těla a vzala ho s sebou.

Ležela na břiše a Raphael ležel na boku vedle ní. Jeho soustředění se začalo vytrácet. „Hej.“ Natáhla ruku a dotkla se jeho stehna. „Neutíkej mi zas.“ Ta slova z ní vyšla zastřeněji, než zamýšlela a proplétala se se strachem mladé dívky, která byla opuštěna dlouho před tím, než byla vyhozena z elegantního, ale prázdného Velkého Domu.

Jeho stehno se pod jejím dotekem zaťalo. „Ublížil jsem ti nějak?“

Pamatovala si, co jí kdysi řekl. O tom, že by ji mohl zlomit a věděla, že ona měla v rukou moc ho zdrtit – to ale nebyla podstata její osobnosti. A nebyla to ani podstata jejich vztahu.

„Ne. Jenom si mě trochu vystrašil.“

Přijmi mou omluvu, Eleno. Pohladil ji po křivce křídla. Nebyl jsem… sám sebou. Takové přiznání by od něho nikdy nečekala. Přestože spolu už nějakou dobu byli, stále jeden druhého poznávali. Navíc, Archanděl New Yorku se už před dlouhým časem naučil nechávat si tajemství pro sebe – jeho vlastní, jeho rasy i jeho Sedmy.

A nyní i ta, která patřila jeho družce.

„Já vim.“ Podepřela se loktem a stiskla mu rameno. Potřebovala s ním mít fyzický kontakt. „Něco se děje, Raphaeli. Ten upír se mohl zdát příčetnej, ale když napadl tu školu, tak se v žadnym případě příčetně nechoval. A tys to měl poznat, ale nepoznal.“

„Z té doby si toho moc nepamatuji.“ Byla to otázka, aniž by ji zamýšlel položit. Přetočil ji na záda a položil jí velkou, hřejivou dlaň na břicho.

Eleně bylo jasné, že ztráta kontroly ho musela trhat na kusy a proto se snažila znovu si vybavit události předešlých hodin.

„Pamatuješ si, že si popravil Ignatia?“

„Ano.“ Raphael mírně sklonil hlavu, Elena toho využila a zajela mu prsty do vlasů. „Když o těch událostech mluvíš, tak si je vybavím – ale všechno je to zahalené v rudém oparu.“

Husté a hedvábně svěží prameny jeho černých vlasů působily na její kůži jako chladivý polibek. „Pokud bych měla pojmenovat to, co jsem ti viděla v obličeji, nazvala bych to zuřivostí.“