Archangel's Consort - 1/2 7. kapitola

O necelou hodinu později stála Elena v městské márnici a dívala se na srdce rvoucí důkazy toho, proč Ignatius prolil nevinnu krev. Dívka, která před ní ležela na stole, se jmenovala Betsy. Pro někoho tak mladého to bylo staromódní jméno, ale možná se jí líbilo. To se Elena už nikdy nedozví, protože Betsy měla rozervané hrdlo a její krev zbarvila postel, kde ležela do agresivně rubínové barvy.

Její tělo našli pohozené v lese nedaleko rybníka. Bylo to jen pouhých pár metrů od místa, kde Elena během stopování upíra zaváhala.

„Byla denní studentkou a na škole neměla přidělený pokoj,“ řekl jí Dmitri, který stál na druhé straně těla. „Po té, co si ztěžovala na bolest břicha, jí učitelka poslala na ošetřovnu. Betsyina nejlepší kamarádka byla na škole ubytovaná a vypadá to, že místo na ošetřovnu zamířila k ní na pokoj a v nastalém chaosu, byli všichni přesvědčeni, že ji ošetřovatelka poslala domů.“

„Evelyn,“ řekla Elena, když si všimla srdcového tvaru dívčina obličeje, orámovaného tak tmavě hnědými vlasy, že by mohly být snadno zaměnitelné za černé. Podle složky měly Betsyiny oči před smrtí tmavě šedou barvu, nyní byly už jen netečné. „Vypadá jako moje nejmladší sestra Evelyn.“ A postel poskvrněná Betsyinou životadárnou tekutinou patřila její sestře.

To byl důvod, proč byla Betsy mrtvá.

„Potřebuju si zavolat.“ Zaťala ruku v pěst, aby odolala touze se dotknout Betsyiny bledé kůže – už z ní necítila žádné teplo, žádný život. O ten byla nenávratně připravena. Zatímco se Dmitri natáhl pro prostěradlo, kterým něžně přikryl Betsyinu tvář, se na ni Elena stále dívala. Z jeho něžného chování se jí stáhlo hrdlo. „Nechám tvé sestry nenápadně sledovat,“ řekl vyrovnaným tónem hlasu, ze kterého poznala, že to byla maska.

Přikývla, vešla do chladného světla chodby a opřela se zády o zeď. Chvíli trvalo, než se přestala třást. „Promiň mi to,“ zašeptala dívce, která už se nikdy nebude smát, plakat nebo běhat… a také dívce, která se brzy dozví, že její nejlepší kamarádka byla po smrti. Pak se obrnila, vytáhla mobilní telefon a vyťukala číslo, kterému se vyhýbala od doby, kdy se probrala z kóma. Její otec přijal hovor hned po prvním zazvonění.

„Ano?“ ozvalo se stroze.

„Zdravim, Jeffrey.“

Jeho odmlčení bylo záměrné. Neměl rád, když mu říkala jménem – ale o právo na jiné pojmenování přišel toho dne, kdy ji nazval „ohavností“a černou ovcí neposkvrněné rodiny Deverauxových.

„Elieanoro,“ řekl chladně. „Mohu předpokládat, že ty nepříjemnosti, které se staly ve škole, mají něco společného s tebou?“

Eleně se vinou zkroutil žaludek. „Evelyn by mohla být terčem.“ Přitiskla dlaň na oloupanou barvu na stěně a řekla mu zbytek.

„Její nejlepší kamarádka Betsy, byla zavražděná. Musíš vědět, jak moc si byly… podobný.“

„Ano, vím.“

„Někdo to musí Evelyn říct. Ta informace za chvíli zaplaví média.“

„Řeknu její matce, aby si s ní promluvila.“ Další odmlčení. „Do doby, než vyřešíš nepořádek, který si napáchala, jim seženu domácího učitele.“

To byl od něho přímý zásah, ale Elena se nebránila. Protože měl pravdu. Dvě nejmladší Deverauxovy dívky se staly terčem kvůli ní. „Tak to bude asi nejlepší.“ Nevěděla, co dalšího by ještě mohla říct muži, který kdysi byl jejím otcem, ale nyní se stal cizincem, který jí chtěl podle všeho jen ubližovat.

Jakmile se probrala z kóma, začala si vybavovat zapomenuté kousky svého dětství. Vzpomněla si na otce, kterého před tolika lety milovala. Po té, co byly její dvě starší sestry zavražděny v krví zmáčené kuchyni, jí Jeffrey v nemocnici držel za ruku a přes hořké protesty ostatních, ji vedl do suterénu, aby se mohla naposledy podívat na Ari s Belle – potřebovala si být jistá, že její sestry skutečně odpočívaly v pokoji. Že je to monstrum nepřeměnilo k obrazu svému.

Toho dne také plakal. Její otec, muž se srdcem chladným jako kámen, plakal, protože tenkrát to byl jiný muž. Tak jako ona byla jinou dívkou.

„Podle tvého mlčení soudím,“ promluvil Jeffrey s řezavou netrpělivostí, „že ti Ředitelka Spolku nepředala mou zprávu.“

Jeffrey neměl Sáru nikdy rád, protože byla součástí Eleniny odporné profese. Elena stiskla telefon pevněji. Byla si jistá, že slyšela, jak se jí o sebe dřou jednotlivé kosti. „Dneska ráno jsem Sáru neviděla.“ Měly se sejít a probrat spolu všechno, co ještě nestihly a Elena se těšila, až uvidí svou kmotřenku Zoe a jak moc za tu dobu vyrostla.

„Samozřejmě. Byla si v té škole.“ Jeho hlas byl nesmlouvavý a tvrdý jako žula. „Potřebuju s tebou mluvit osobně. Buď tu zítra ráno, nebo přijdeš o právo se tohoto rozhodnutí účastnit.“

„Jakýho rozhodnutí?“ Posledních deset let – než Uram napadl město – si s Jeffreym neměli vůbec co říct. Dokonce i nyní byla veškerá slova, která si vyměnili, jako dobře nabroušené zbraně, určené ke způsobení maximálního zranění.

„Všechno, co potřebuješ vědět je, že se to týká rodiny.“ A pak zavěsil. Přestože byla Elena otrávená a naštvaná způsobem, že jí v očích začaly pálit slzy – hloupé a nechtěné slzy – věděla, že se do jeho kanceláře dostaví přesně tak, jak jí přikázal. Přestože rodina, o které mluvil, byla rozvrácená, stále zahrnovala nejen Amethyst s Evelyn, ale také Margueritinu nejmladší dceru Beth. A žádná z těch tří si nezasluhovala stát se terčem v nikdy nekončící válce, která mezi Elenou a Jeffreym panovala.