Archangel's Consort - 1/2 9. kapitola

„Co tady děláš?“ Vycedila skrz zaťaté zuby, zatímco se snažila potlačit žhavou, sexuální touhu, kterou v ní vznítila Dmitriova záludná vůně – vůně, která byla nutkáním, převlečeným za svádění. Přivedlo ji to na myšlenku, kolik rozených lovkyň se už stalo obětí této nástrahy. A co s nimi Dmitri udělal.

„Měl jsem tu nějaké vyřizování s jiným rezidentem.“ Upír s rukama zastrčenýma v kapsách kalhot šedého obleku vykročil směrem k ní. Někde odložil sako a rozepnutý límeček jeho košile odhalil trojúhelník zlatavé, sluncem políbené kůže barvy medu.

Setkala se s pohledem jeho výrazných, temných očí… a ve stejný okamžik jí smysly zaplavila další vlna jeho vůně – svůdná a divoká svým erotickým příslibem. Hrozilo, že se jí podlomí kolena. „Takže,“ podařilo se jí vymáčknout skrz hrdlo zastřené sílící hladovou touhou, „příměří skončilo?“

„Nerad bych, aby sis myslela, že se z nás stali přátelé.“ Taková slova byla od Dmitriho zvyklá slýchat, ale dnes se v tónu jeho hlasu ukrýval vřící hněv. Stejný hněv, který z něho cítila, když stáli nad Betsyiným mrtvým tělem.

Nebrala si to osobně. Během svého života už stála nad mnoha zavražděnými a zohavenými těly a moc dobře znala touhu zaútočit zpět a přinutit někoho zaplatit.

Touha po pomstě byla tichou, nepolevující zuřivostí, která by dokázala jednoho i zničit. Pokud by ji v minulosti, ve chvíli, kdy se dostala emocionálně příliš blízko, její přátelé ze Spolku nepřivedli zpět a nenaučili ji, jak si udržet krutý, ale nezbytný emocionální odstup, už dávno by do této propasti spadla. Takže ano, rozuměla, jak se Dmitri cítil, to ale neznamenalo, že mu dovolí, aby si z ní dělal boxovací pytel.

Už u ní stál tak blízko, že ji dlouhými, pomalými doteky začal hladit žár jeho těla a jeho vůně se kolem ní omotávala jako tisíce hedvábných vláken.

Nadýchla se ústy, položila mu dlaň na svalnaté rameno, naklonila se k němu, jako by mu chtěla něco pošeptat do ucha… a kousla ho do ušního lalůčku. POŘÁDNĚ.

„Do hajzlu!“ Upír se od ní nadpřirozenou rychlostí odtrhl pryč.

„Už jsme skončili?“ zeptala se ho s přehnanou roztomilostí, zatímco se snažila popadnout dech. „Nebo chceš stejnou značku i na druhym uchu?“

„Mrcho.“ Dmitri se smyslně pousmál a v jeho úsměvu už nebylo ani památky po dřívějším hněvu. „To jsem na tobě měl vždycky rád.“

Elena zasunula zpět do pouzdra dýku, kterou tasila ve stejný okamžik, kdy ho kousla a řekla, „dokud si tady, nemůžu dělat svojí práci.“ Dokonce i tlumená, jako byla v tuto chvíli, ji jeho vůně oslepovala vůči všemu ostatnímu v jejím nejbližším okolí. Jeho vůně byla drogou, byla návyková a toxická. „Vypadni, nebo tě jednoduše zabiju.“

Dmitri po jejím troufalém vyjádření zamrkal a zhoupl se na patách. „To znělo, jako bys to myslela vážně.“

Právě teď to tak opravdu myslela. Nechala své přesvědčení proniknout do výrazu svého obličeje a zpříma se zadívala do jeho sebejistých očí, plných mocné sexuality. Slater se jí dotkl svou vůní a téměř zničil mysl dítěte, kterým tenkrát byla – mysl dítěte, které nechápalo, proč se jeho tělu líbilo, co mu to monstrum dělalo. Její odpor k upíří nutkavé vůni byl tak hluboce zakořeněný, že by ji to kvůli přežití dokázalo přinutit i k nejprimitivnějšímu barbarství.

Dmitri lehce naklonil hlavu do strany a až na poslední, lehoučký a vysmívající se pramínek, svou vůni stáhl zpět. „Myslím, že bys mohla potřebovat tohle.“ Na prstu se mu kýval úzký kovový klíč.

Elena ukročila stranou a k jejímu překvapení Dmitri vykročil ke dveřím a bez dalšího provokování zasunul klíč do zámku. Její pohled přitáhly kapky krve na jeho rameni. „Probouzíš ve mně to nejhorší.“

Upír otevřel dveře a otočil se k ní čelem. Na jeho tváři, patřící mezi hedvábné přikrývky ložnic i na krví prosáklá bojiště, se rozlil slabý úsměv. „Díky za kompliment.“

„Byl si už vevnitř?“

„Ne.“ Zatímco Elena vstoupila do bytu a procházela se obývacím pokojem, se Dmitri opřel o rám vchodových dveří. „Zaslechl jsem, že se vrátil tvůj Bluebell.“

Pak se na dlouho odmlčel. Elenu varovně zamrazilo a otočila se tak, aby ho měla stále na očích. „A co?“

„Buď s Illiem opatrná, Eleno.“ Zaznělo jeho tiché varování. „Je zranitelný vůči lidskosti, kterou v sobě máš.“ A v dalším okamžiku byl pryč.

Dopad jeho nečekaných slov ji na místě zmrazil, a když zaslechla šelest andělských křídel, nadskočila. „Zůstaň venku.“ Když k němu promluvila, zůstávala k Illiovy zády. „ Chci si to tu nejdřív projít.“

„Tvoje přání je mým rozkazem.“

Jeho nevzrušený souhlas proťal napětí, které jí svazovalo. Podívala se na něho přes rameno a všimla si, že si pohrává se zakřiveným, stříbrným nožem. Každá otočka nože byla neuvěřitelně rychlá. Byl její přítel, napadlo ji. Stejně jako Ransom, nebo Sára, byl i Illium jejím přítelem a ona neměla v úmyslu to přátelství zničit nepodloženým strachováním.

Je fascinován smrtelníky.

To jí Raphael řekl ještě předtím, než se probudila s křídly barvy půlnoci a svítání.

„Proč na mě tak zíráš, Eliie?“ zeptal se jí, aniž by spustil pohled z nože, tančícího mezi jeho prsty. Nad svou odpovědí nepřemýšlela. Řekla to, co by stejně dobře řekla Ransomovi, kdyby si ho chtěla dobírat. „Seš tak hezkej, že je těžký ti odolat.“ Illium se na ní zazubil a v jeho odpovědi byl znát jeho aristokratický Britský přízvuk. „Jo, já vim nejlíp, jak těžký je bejt mnou.“

Elena si nad jeho odpovědí odfrkla. Její vyrovnanost už se vrátila a tak začala prozkoumávat byt. Vypadal přesně tak, jak předpokládala. Ignatius byl sice pořádný, ale nebyl úklidem posedlý. Ve dřezu byla špinavá sklenička, přes sedačku byl přehozený svetr a postel byla sice ustlaná, ale bylo znát, že mu záleželo více na pohodlí, než na čemkoli jiném. Na nočním stolku byla dokonce květina ve váze – na její vkus krapet exotická, ale upíři tíhli k temnému a okázalému.

Vrátila se zpět do obývacího pokoje a kývla na Illia, že už může dovnitř. „Neni tu nic zvláštního. Žádný pachy, který by sem nezapadaly, ani žádný známky toho, že by ztrácel zdravej rozum.“ Upíři pohlcení krvežíznivostí během prvního záchvatu velmi často nejdříve zničili svůj vlastní domov. „Což podporuje to, co jsme zjistili na místě činu – že byl při smyslech, když-„

„Eleno.“ Illiův tón hlasu byl stejně smrtící jako ostří meče, který nosil na zádech. Zbystřila a došla za ním ke dveřím od ložnice. Následovala směr jeho pohledu k atraktivní černé orchideji, stojící na nočním stolku. „Řekni mi, co to znamená.“

Anděl jí neodpověděl, protože své myšlenky soustředil jinam.

O vteřinu později jí mysl naplnila čistá a svěží vůně větru s deštěm.

Illium mi řekl, že je to pouhá kopie originálu, ale bez pochyby je to její symbol. Raphaelův hlas v její mysli byl tak silný a jasný, že musel být ve Věži.

Má matka se probouzí.

Elena zalapala po dechu a zírala na bohatou čerň okvětních lístků. Jejich barva byla tak hluboká a výrazná, že si byla naprosto jistá, že nic takového nikdy dříve neviděla. To ona ovládala Ignatia?

Je to možné. Pravděpodobnější ovšem je, že jednoduše vynesla na povrch jeho nutkání, které by jinak udržel pod kontrolou.

Elena si povzdychla a skousla si spodní ret. Takže jsme se ocitli na mrtvym bodě, Archanděli?

Po krátké pauze, jí odpověděl. Nikam neodcházej, jsem na cestě.

Otočila se k Illiovi a vyklenula jedno obočí. „Jak si věděl o tý orchideji? Narodil ses až staletí po tom, co Caliane zmizela.“

„Ve škole jsem přečetl pár dějepisných knih.“ V jeho tváři se objevil rozladěný výraz. „Jessamy mi vyhrožovala, že jestli si neudělám domácí úkoly, přiváže mě za nohu ke stolu.“

Dokázala si ho živě představit… modře okřídlený chlapec se zlatýma očima a s uličnickým úsměvem. Bylo lákavé nechat se těmi představami unášet dál, ale Elena se musela soustředit na smrt, která, jak se zdálo, pronásledovala její nejbližší. Zatímco nebyla zcela přesvědčená, že s odehrávajícími se událostmi měla co do činění přímo Caliane, o jedné věci rozhodně nepochybovala.

„Hlavním cílem je Raphael.“

Všichni ostatní byli jen vedlejšími ztrátami.

Právě ve chvíli, kdy do místnosti vstoupil Raphael, zatínala pěsti nad chladnokrevným úmyslem, který se za jejím odhalením skrýval. Otřel se o ni křídlem a přešel přímo k orchideji. „Illium,“ řekl, „nech nás.“

„Pane.“

Teprve když Illium odletěl, došla k Raphaelovi a položila mu ruku na paži. Pohledem sledovala květinu, která se před pouhými minutami jevila jako nevinná dekorace. „I kdyby se tvoje matka probouzela,“ řekla po chvíli, když si vše urovnala v hlavě, „chaos, kterej se ve světě rozpoutal, vypovídá o tom, že její probuzení je stěží klidnou a spořádanou záležitostí. Ale mít spadeno na moje nevlastní sestry? To bylo rozhodně velmi promyšlený chování – vědomý chování.“

Raphael odhodil orchidej na čiré sklo nočního stolku. „Zapomínáš na moji zuřivost.“

„Ne, nezapomínam. Ta se objevila z ničeho nic, stejně jako ledový bouře a ostatní katastrofy. Kdo říká, že ostatní členové Kádru nezažívaj to samý?“

Raphael znehybněl. „Máš pravdu, Eleno. Promluvím si se svými lidmi a zjistím, zda se ostatní archandělé v poslední době také nechovali zvláštně.“

Zvedl ruku a prsty ji pohladil po citlivém oblouku křídla. Zachvěla se. „Podle mě někdo využívá chaos způsobenej probouzením Pradávnýho ve svůj vlastní prospěch. Každej ví, že by to mohla bejt tvoje matka.“ A každý si také mohl domyslet, že dokonce i archanděl mohl být zaslepen dopadem temných vzpomínek.

„Snažej se tě rozhodit.“

„Tím, že ublížili osobám, které miluješ,“ zamumlal Raphael, „ublížili tobě a ty patříš mně.“ Zaťal jí ruku ve vlasech. „Takové hry hrají jen zbabělci.“

Elena zachytila chladné odsouzení, které se skrývalo v jeho slovech, a věděla, že strůjce – nebo strůjci – této kruté hry se brzy ocitnou v hledáčku samotného Archanděla New Yorku.