Archangel's Consort - 2/2 1. kapitola

„Proč si to myslíš?“ zeptala se, když nakonec popadla dech a bok po boku se blížili ke vstupním dveřím.

„Je celkem jisté, že tvé oblečení bude neustále špinavé a zničené.“ Odpověděl Raphael se suchým humorem. Jeho hlas na ni působil jako pohlazení. „Bude rád ze stejného důvodu, proč je potěšen, když tu příležitostně zůstane Illium. Oba dva ho dokážete zaměstnat.“

Elena se na něho zašklebila, ale neubránila se úsměvu. „Illium se tu taky ukáže?“ Modrokřídlý anděl byl členem Raphaelovy Sedmy – skupiny upírů a andělů, kteří odpřísahali svou loajalitu samotnému Archandělovi New Yorku a položili by za něho i svůj vlastní život. Illium byl jediný ze všech členů Sedmy, kdo její lidské srdce vnímal namísto slabiny, jako dar. A Elena v něm spatřovala nevinnost, kterou ostatní nesmrtelní postrádali.

V tu chvíli se vstupní dveře otevřely a před nimi se objevila rozzářená tvář Raphaelova majordoma. „Pane,“ řekl typicky Britským přízvukem, o kterém si byla jistá, že by se v mžiku mohl stát chladným a děsivým. „Je hezké mít tě opět doma.“

„Montgomery.“ Když okolo něho Raphael procházel, položil mu ruku na rameno. Elena se na majordoma usmála a znovu si užívala vědomí, že někoho takového skutečně poznala. „Zdravím.“

„Paní.“

Elena zamrkala. „Řikej mi Eleno,“ opravila ho. „Nejsem ničí paní, jen svoje vlastní.“ A navíc, Montgomery sice dobrovolně pracoval pro archanděla, ale stále to byl silný, několik staletí starý upír.

Majordomus ztuhl, jako by měl místo páteře pravítko a pohledem střelil k Raphaelovi – který se jeho reakci pousmál. „Nesmíš Montgomeryho tak šokovat, Eleno.“ Chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. „Možná bys mu mohla dovolit, aby tě oslovoval Lovkyně Spolku?“

Elena k němu vzhlédla, byla si jistá, že se archanděl musel smát. Výraz jeho tváře byl smíchem nedotčený, jeho rty sevřené se známou, smyslnou elegancí.

„Um, jo, to by šlo.“ Přikývla směrem k Montgomerymu a pak pocítila nutkání se ho zeptat, „Jestli ti to taky vyhovuje?“

„Samozřejmě, Lovkyně Spolku.“ Upír mírně poklonil hlavou.

„Nebyl jsem si jist, zda si budeš přát večeři, Pane, ale nechal jsem pro vás nahoru, do vašich pokojů poslat tác s jídlem.“

„To bude pro dnešní večer vše, Montgomery.“

Jakmile jí majordomus zmizel z dohledu, zadívala se Elena se vzrůstajícím podezřením na vysokou Čínskou vázu, která stála v rohu vstupní haly. Byla umístěná vedle dveří, které byly naproti mozaikovému oknu, a byla zdobená velmi povědomým slunečnicovým vzorem. Pustila Raphaelovu ruku a vydala se blíž… a blíž a pak vykulila oči. „Tohle je moje!“ Dostala ji darem od Čínského anděla, pro kterého zdárně dokončila velmi nebezpečný lov, při kterém se dostala až do samých útrob Šanghajského podsvětí.

Raphael se dotkl prsty její páteře. Jeho dotek byl jako spalující cejch. „Jsou tu všechny tvé věci.“ Než opět promluvil, počkal si, až se k němu otočí čelem, „do doby, než ses měla vrátit, sem byly přestěhovány do úschovy. Nicméně,“ pokračoval, když zůstávala zticha, s hrdlem sevřeným emocemi, „se zdá, že co se týče této vázy, si Montgomery nemohl pomoci. Obávám se, že má slabost pro krásné věci a je známý tím, že čas od času přemístí předměty, kterým se podle jeho názoru na jejich stávajícím místě nedostávalo řádného uznání. Jednou dokonce ‘přemístil’ antickou sochu, která se nacházela v domě jiného archanděla.“

Elena oněměle zírala do chodby, kterou před chvílí majordomus odešel. „To ti nevěřim. Na to je příliš upjatej a korektní.“ Bylo snazší se soustředit na humor, než přijmout stísněnost, která jí svírala hruď a pocity, které jí sevřely hrdlo.

„Byla bys překvapená.“ Opět se dotkl jejích zad a popostrčil ji dál do chodby a směrem ke schodům. „Pojď, na svoje věci se můžeš podívat ráno.“

Na konci schodiště se Elena zastavila. „Ne.“

Raphael svým pohledem, který by nikdy nemohl patřit žádnému smrtelníkovi, zhodnotil výraz její tváře. Jeho oči byly tichou připomínkou skutečnosti, že nikdy nebyl člověkem a nikdy k němu nebude mít blízko. „Takové odhodlání.“

Zavedl ji směrem k místnosti, která byla daleko od té, o které věděla, že byla hlavní ložnicí a otevřel dveře. Veškeré věci z jejího apartmánu tu byly pečlivě uskladněny. Nábytek byl přikrytý, aby se na něm neusazoval prach a drobnosti byly zabaleny v krabicích.

Elena na prahu dveří ztuhla, nebyla si jistá, co v tuto chvíli cítila – mísila se v ní úleva, hněv i radost. Věděla, že do apartmánu, který se stal jejím osobním nebem, se už nikdy nebude moci vrátit. Po té, co jí otec vyhodil, se pro ni její byt stal symbolem domova. Ale nebyl postaven pro bytost s křídly – a ta ztráta ji bolela. Hodně bolela.

V tuto chvíli… „Proč?“

Když ji Raphael chytil za šíji, nesnažil se skrýt majetnictví, které s sebou tento akt přinášel. „Jsi moje, Eleno. Pokud se rozhodneš spát v jiné posteli, jednoduše tě vezmu a odnesu tě zpátky domů.“

Arogantní slova. Ale byl to archanděl. A ona si ho také přivlastnila. „Dokud si budeš pamatovat, že to platí na obě strany…“

Beru na vědomí, Lovkyně Spolku. Pak ji na rameno vtiskl polibek a nepatrně zesílil stisk na její šíji. Pojď do postele.  

Vznítila se v ní vlna vzrušení. Její tělo velmi dobře vědělo, jakou rozkoš mu uměly jeho silné, smrtící ruce poskytnout. „A budem zase mluvit o zbraních a pochvách?“

Ozval se smyslný mužský smích a následoval další polibek, tentokrát s provokativním dotykem zubů. Pak ji pustil a tiše sledoval, jak vstoupila do místnosti, nadzvedla přehoz a prsty přejížděla po delikátně vyšívané přikrývce na posteli, která kdysi bývala její. Pak popošla o kousek dál a prohlížela si toaletní stolek, na kterém byly vyskládány krásné skleněné lahvičky a malá krabička s líčidly. Cítila se jako malé dítě, chtěla se ujistit, že tu skutečně bylo všechno. Ta touha byla natolik hluboká, že to téměř bolelo.

Jakmile se poddala svému emocionálnímu hladu, mysl jí zahltily vzpomínky na jiný návrat domů. Na šok a ponížení, které pocítila, když našla své věci odhozené na ulici, jako by to byly odpadky. Tuhle bolest nikdy nic nevymaže - bolest vědomí z toho, čím se stala pro svého otce. Ale dnešního večera se Raphaelovi podařilo tyto vzpomínky rozdrtit pod tíhou daleko významnějšího jednání.

Elena o svém archandělovi neměla žádné iluze. Moc dobře věděla, že částečně to vše udělal přesně z důvodu, který jí řekl – aby se nemohla pokusit využít svého apartmánu k úniku. Ale pokud by to bylo jeho jediným důvodem, mohl její věci jednoduše poslat do skladiště. Místo toho byla každá jednotlivá věc s péčí zabalena a přesunuta sem. Té noci, kdy bylo okno jejího apartmánu rozbité, byly některé z těch věcí vystaveny nepřízni počasí, a přesto v tuto chvíli všechno vypadalo nedotčeně, pečlivě zrestaurované.

Srdce se jí stáhlo údivem, jak moc pro něho znamenala a řekla, „Už můžeme jít.“ Vrátí se sem později a pak se rozhodne, co se svými věcmi udělá. „Děkuju, Raphaeli.“

Když vstoupili do ložnice, Raphael se s tichou něžností otřel křídlem o její. Napadlo ji, že tuto část jeho osobnosti nikdy nikdo jiný nespatřil. Sledovala svého archanděla, který se přesunul k posteli a aniž by rozsvítil světla, se začal svlékat. Jeho košile přistála na podlaze a Eleně se odhalil pohled na jeho úchvatnou hruď, přes kterou si více než jednou prolíbávala cestu. Najednou byla všechna tíha jejích zdrcujících emocí pryč, pohřbena pod lavinou dech beroucího vzrušení.

Raphael se k ní otočil a jeho pohled se třpytil toužebným hladem, který prozrazoval, že její vzrušení vycítil. Rozhodla se, že si promluví později a začala si svlékat tričko, když ji z ničeho nic vyděsil déšť – ne, krupobití – které udeřilo do oken silou vystřelených kulek. Chtěla to ignorovat, ale ty malé, tvrdé kousky ledu stále hlučně narážely do okenních tabulí. „Že by bouřka?“

Stáhla si tričko zpátky a po té, co se ujistila, že dveře francouzského okna byly bezpečně zavřeny, se vydala k oknu. Venku zlověstně burácely hromy, lítaly ostré blesky a do domu se s nepolevující zuřivostí opíral prudký vítr. Krupobití ve vteřině zesílilo do prudkého přívalového deště. „Nikdy jsem nezažila, že by se něco přihnalo takhle rychle a s takovou silou.“

Raphael si stoupl vedle ní a na jeho nahém hrudníku se odrážel vzor dešťových kapek, které stékaly po okně. Když nic neodpověděl, Elena vzhlédla a spatřila stíny, kterými potemněl jeho pohled do nečekaného odrazu venku řádící bouře.

„Co se děje? Co mi uniklo?“

Protože jeho pohled…

„Co víš o nedávných meteorologických jevech ve světě?“

Elena sledovala dráhu dešťové kapky, stékající po okně. „Když jsme byli ve Věži, zaslechla jsem zprávy o počasí. Ten reportér říkal, že východní pobřeží Novýho Zélandu zrovna zasáhla tsunami a že hladiny řek v Číně pořád stoupaj.“ Srí Lanka a Maledivy byly evakuovány, ale už se nedostávalo místa, kam evakuované lidi umístit.

„Elijahovo území sužují zemětřesení,“ pokračoval Raphael zmíňkou o jihoamerickém Archanělovi, „a obává se, že se začala probouzet minimálně jedna velká sopka. A to není zdaleka vše. Michaela mi řekla, že většinu Evropy zachvátila pro toto roční období neobvyklá ledová bouře, která je natolik krutá, že si patrně vyžádá tisíce životů.“

Při zmíňce nejkrásnější – a nejzákeřnější – ženy archanděla, Elena ztuhla. „Zdá se, že alespoň střední východ,“ pronesla a snažila se uvolnit, “zatim nepostihla žádná významnější katastrofa. Alespoň z toho, co sem zaslechla.“

„To je pravda. Favashi pomáhá Neze s katastrofami, které zasáhly její region.“

Elena věděla, že žena Archanděl Persie s ženou Archandělem Indie už spolupracovali i v minulosti. A nyní, když Neha nenáviděla téměř každého člena Kádru, se zdálo, že je stále schopná tolerovat alespoň Favashi – možná z toho důvodu, že byla Favashi o tolik mladší.

„Všechno to má nějakej důvod, mám pravdu?“ řekla, otočila se a položila dlaň na divoký žár Raphaelovy hrudi. Stíny dešťových kapek se teď odrážely i na její kůži. „Takhle extrémní počasí?“

„Existuje legenda, která vypráví o tom,“ zamumlal Raphael, roztáhl křídla a přitáhl si ji k boku – jako by ji chtěl před něčím chránit. „že zatímco se světem přežene led a přetečou řeky, se pole utopí pod přívaly vody a začnou se třást hory.“ Pak se na ní podíval a jeho oči měly opět neuvěřitelně, nelidsky chromovou barvu. „A všechno to pomine v okamžiku… kdy se probudí Pradávný.“

Z chladu, který v sobě nesl jeho hlas, se zachvěla.