Archangel's Consort - 2/2 10. kapitola

Elena odsunula stranou hádku, i důvod, kvůli kterému vznikla a hladce přistála před domem z hnědých cihel, který patřil Sáře s Deaconem. O vteřinu později ji už její nejlepší kamarádka táhla dovnitř, kde ji čekalo … uvítací překvapení.

„Vy jste koupili sousední dům!“

Nechali zbourat sousedící stěny obou domů a zastavěli malý prostor, který se mezi nimi nacházel, aby oba domy spojili dohromady.

Vzhledem k tomu, že si zvenku Elena ničeho nevšimla, museli zrecyklovat všechno, co bylo odstraněno během demolice stěn a pak ze stejných materiálů vystavět spojovací část. Dokonalost, s jakou to působilo zvenku, se ale nedala srovnávat s vnitřkem – celé přízemí byl jeden obrovský prostor, který zahrnoval i kuchyň.

„Jo.“ Přikývla Sára. Její pokožka barvy kávy přímo zářila. „Vzhledem k tomu, jak dobře se daří Deaconově podnikání, jsme si to mohli dovolit a tak jsme si řekli, proč ne.“

Po krátké pauze Sára pokračovala. „Co je ale důležitější, chtěla jsem, aby se u nás doma moje nejlepší kamarádka cítila vítaná.“

Elena polkla přes hrdlo stažené emocemi, položila na zem svou tašku a začala se procházet po zářivě nablýskané dřevěné podlaze, pokryté Navažskými koberci, které barevně ladily s vřelými, zemitými tóny celého domu. „Je to úchvatný, Sáro.“

„Deacon udělal většinu renovace sám – já se Zoe jsme mu jen radily, příležitostně podaly nějakej hřebík a zastaly celkovej dohled.“ Sára se divoce usmívala.

„Vim, že ty si vybírala všechny barvy.“ Elena se cítila uvolněně a roztáhla křídla. „Je to-„

„Oh, Bože, Ellie,“ zalapala po dechu Sára a pevně se chytila opěrky sedačky. „Pokaždý, když tohle uděláš, mám pocit, že omdlim.“

Elena se nad výrazem tváře své nejlepší kamarádky nedokázala ubránit smíchu. Právě v tu chvíli do místnosti vstoupil obrovský, drsně vypadající muž, s temně zelenýma očima, zlatou pokožkou a tmavými vlasy a v náruči nesl malou holčičku.

„Deacone.“ Usmála se Elena a přistoupila k němu tak blízko, aby ji mohl volnou rukou obejmout. Držel jí několik dlouhých vteřin. „Rád tě vidim, Ellie.“ Byla to tichá, ale mocná slova.

Elena vzhlédla a setkala se s pohledem dítěte, které se stydlivě tulilo k otcově krku.

„Ahoj, Zoe,“ zašeptala překvapená skutečností, jak moc Sářina holčička za rok a půl, co ji neviděla, vyrostla.

Sára se k nim přidala, zvedla jednu droboučkou ručičku a vtiskla Zoe do dlaně polibek. „Zoe, tohle je teta Ellie.“

V tu chvíli se zpoza rohu vyřítil obrovský pekelný pes a mířil přímo k Eleně.

„Slayere!“ Když na ní začal skákat s úmyslem jí oblízat k smrti, musela se Elena smát. Pak vzhlédla a spatřila chichotající se Zoe.

Chtěla si ji vzít do náruče a zasypat její obličejíček polibky, jenže v tomto okamžiku byla pro Zoe naprostým cizincem. Cizincem s úplatky.

„Mám pro tebe dárky, Zoe,“ řekla, když od ní Deacon jednou rukou odtáhl Slayera.

Oči stejně tmavé barvy, jako byly ty Sářiny, se překvapeně vykulily. Elena naposledy podrbala Slayera, který zrovna vrtěl ocasem trojnásobnou rychlostí a zamířila zpátky ke své tašce. Jako první vyndala ručně vyráběnou panenku, kterou koupila od jedné umělkyně v Útočišti. Zoe si ji od Eleny opatrně vzala a odtáhla se od krku svého otce, aby ji mohla pohladit po bohatých kudrlinách.

„Jak se říká, holčičko?“ pobízel jí Deacon.

Zoeino „Děkuju“ bylo nesmělé.

Elena odpověděla, „Nemáš zač,“ a pak vytáhla sbírku andělského peří, kterou dávala dohromady od té doby, co se probrala z komatu. Začínala zlato bílým a pokračovala modrým se stříbrným lemováním, další bylo barvy půlnoci a úsvitu. Následovalo třpytivě šedé, krásně sladce hnědé a neuvěřitelně křišťálově bílé. Zoe se zatajil dech. Když Elena ruku s peřím zvedla, její kmotřenka na něj nejdřív nevěřícně zírala…  a pak kolem něho opatrně sevřela dlaň. „Dolu, tati.“

Deacon její rozkaz okamžitě uposlechl a sehnul se k zemi. S peřím v ruce se Zoe odbatolila ke konferenčnímu stolku a svůj poklad si vyskládala na jeho skleněnou desku. Pak s panenkou v ruce obdivovala jedno pírko po druhém. Slayer, který byl odvolán na své místo vedle krbu, se nenápadně přesunul, aby mohl sedět vedle své nejoblíbenější lidské bytosti.

Kdy Deacon chytil svou svalnatou paží Sáru kolem ramen, položila mu dlaň na srdce a řekla, „neměl si náhodou něco pro Ellie?“

„Hned pro to dojdu.“ Políbil svou ženu na špičku nosu a po té, co pocuchal Zoeiny drobounké kudrlinky, dřívější strašák Spolku odkráčel z pokoje.

„Taky pro tebe s Deaconem něco mám,“ řekla Elena. „Je to z Útočiště a taky jsem tam natrefila na božskej obojek pro to vaše monstr psisko.“

Sára ji chytila za ruce a stiskla. „Nejlepším dárkem je, že si tady s náma. Tolik si mi chyběla.“ Elena musela sklopit zrak, aby zahnala vlnu emocí. Sára sice nebyla její krev, ale v každém dalším ohledu, na kterém záleželo, byla její sestrou.

„Pohádala jsem se s Jeffreym.“ Vypadlo z ní najednou. Dříve, když se viděli, o tom nebyla schopná mluvit, protože to ještě bylo příliš čerstvé a bolestivé. „Zuří, protože se holky kvůli mně staly terčem útoku a já ho za to nemůžu vinit.“

Sára zaťala čelist. „To je-„

„Tentokrát má pravdu, Sáro.“ Jako hrubý provaz ji začala svazovat vina. „Alespoň je to něco, co dokážu pochopit. Co nechápu je, proč se se mnou chce zejtra sejít.“

„Chceš, abych šla s tebou?“

„Ne, já-„ V tu chvíli ucítila dětsky jemnou ručku, která jí s neskrývaným obdivem hladila po peří křídel. „Zlatíčko.“ Podívala se dolů, na roztomilou Zoeinu tvářičku a rozhodla se odsunout Jeffreyho, vraždy i frustraci, kterou způsobovala Raphaelova přílišná starostlivost stranou a prostě si užívat čas, který mohla strávit s rodinou své kamarádky, která jí v době, kdy byla vystrašenou dívkou bez domova či naděje, otevřela své srdce.

Budu na tebe dohlížet, slíbila v duchu Zoe, ačkoli pouhá myšlenka na to, že přežije svou nejlepší přítelkyni, bolestně tížila její srdce. Na tebe, i na všechny další, kteří přijdou po tobě. Na Sářinu krevní linii.

Jakmile Raphael obdržel zprávu o andělově přítomnosti, přeletěl nad třpytícím se nočním Manhattanem a přistál na širokém balkónu Věže, který patřil k jeho kanceláři – kde na něho už čekal Aodhan. Na rozdíl od Illia, který navzdory nevšedním křídlům a zlatým očím, zvládl existovat mezi smrtelníky, Aodhan by do tohoto světa nikdy nemohl snadno zapadnout. Působil jako vyřezaný z blyštivého ledu. Jeho křídla byla tak jasně zářivá, že by mohla lidskému zraku způsobit bolest. Jeho tvář i jeho kůže vypadaly jako mramor se zlato-bílým žilkováním. Michaela, velká obdivovatelka mužské rasy kdysi o Aodhanovi řekla, „Nádherný – ale tak chladný… a přesto bych si ho nechala, stejně jako každý jiný vzácný drahokam, protože v celém světě neexistuje nikdo jemu podobný.“ Ale Michaela spatřovala pouze zevnějšek.

Raphael došel na okraj prostoru bez zábradlí a pohledem přejel přes své město.

„Co si zjistil?“

Aodhan přitáhl křídla blíž k tělu, aby se vyhnul jakémukoli kontaktu a stoupl si po Raphaelově levici. „Nerozumím tomu,“ řekl místo odpovědi, „jak můžeš žít mezi tolika dalšími bytostmi.“ Každé jeho slovo doprovázela strohá zvědavost.

„Mnoho jiných by nechápalo tvoji preferenci osamělosti.“ Sledoval několik andělů, kteří přistávali na nižších balkónech pod nimi. Jejich křídla byla proti noční obloze pouhými obrysy. „Tvá návštěva mne překvapila, Aodhane.“ Anděl nebyl členem Raphaelovy Sedmy bezdůvodně, ale také byl vnitřně zraněný.

„Není to… lehké.“ Výraz Aodhanovy tváře byl ztrápený způsobem, kterému by většina nerozuměla. „Ale tvá lovkyně… Je tak slabá a přesto proti znovuzrozeným bojovala s neochvějnou odvahou.“

„Až se Elena dozví, že může být inspirací, pobaví ji to.“ Ale jeho lovkyně se srdcem smrtelnice by také dokázala pochopit, co pro Aodhana znamenalo tento krok podniknout. Aodhan se na dlouhý moment odmlčel. „Východ,“ řekl nakonec. „S Naasirem oba věříme, že Pradávný Spí na Dálném Východě.“

Galen měl na starost Útočiště a Raphael se rozhodl přidělit Aodhanovi s Naasirem pátrání po vodítkách k místu, kde by se mohl ukrývat Spící, jímž mohla být jeho matka. Nicméně takhle brzo žádné odpovědi nečekal. „Proč si to myslíte?“

„Jessamy mi řekla, že když se probouzí Pradávný, není to proces, který by trval dny, ani týdny, ale může to trvat i rok.“

Když anděl mluvil, jeho křišťálové oči, směrem od zorniček ven roztříštěné na tisíce kousíčků lámavě odrážely světlo. „A přesto to nevycítil žádný člen Kádru.“

Raphael najednou vše pochopil. „Protože ten region leží ve stínu Lijuanina území.“ A všechno kolísání síly z té oblasti bylo přisuzování Lijuaninu vyvinutí. „Pátrejte dál.“ Pokušení přidat se k nim bylo silné, ale vzhledem k dlouhé nepřítomnosti ve Věži, ji nemohl opustit na dobu, která by se ve finále mohla protáhnout v týdny – směrem k jeho teritoriu bylo otočeno příliš mnoho lačných pohledů.

Aodhan se poklonil. „Pane.“

Když anděl začal rozevírat křídla a připravoval se k odletu, Raphael ho zastavil jediným dotekem namířeným na jeho rameno. Aodhan ztuhl.

„Promluv si se Samem.“ Raphael si byl vědom démonů, kteří anděla mučili a stáhl ruku zpět. „Elena mu darovala dýku. Legenda říká, že rubíny v té dýce byly darem od spícího draka. Nemusí to nic znamenat-„

„Ale také to může naznačovat povědomí o Pradávném.“

Aodhan na moment zaváhal a jeho křídla se zatřpytila ve svitu měsíce. „Pane, chtěl bych se do tohoto města vrátit.“

„Jsi si jistý?“

„Celá staletí jsem se choval jako zbabělec. A to už stačilo.“

Raphael byl přítomen okamžiku, kdy byl Aodhan nalezen a než se dostali do Mediky a ke Keirovi, nesl ho celé hodiny v náruči. „Nejsi žádný zbabělec, Aodhane. Jsi členem mé Sedmy.“

Aodhan se podíval směrem k Raphaelově kanceláři a k širokým policím z tmavého ebenového dřeva, které lemovaly zeď. „Proč nemáš vystavené moje peří? Má křídla jsou stejně neobvyklá jako ta Bluebellova.“

Raphael pozvedl jedno obočí. „Illium se rád předvádí.“ Zatímco Aodhan, stejně jako Jason, preferoval existenci ve stínu.

Raphael sledoval, jak si Aodhan vytrhl jedno dokonalé, blyštivé pírko, vešel do jeho kanceláře a umístil ho vedle nebesky modrého Illiova. Když se anděl vrátil na balkón, archanděl mírně uklonil hlavu do strany.

„Až bude tento úkol splněn, přestěhuješ se sem.“

Manhattan byl stále ještě v šoku z Elenina návratu – ale přítomnost Aodhana by mohla život celého města zcela zastavit. To ale nebyl problém pro dnešní den.

„Pokud se vám s Naasirem podaří zúžit pátrání na konkrétní lokalitu, tak mne zavolejte, počkejte na mne a víc se nepřibližujte.“

„Pokud je to ona… jsi přesvědčen, že by mohla zabíjet.“

„Má matka je přízrakem temnoty, Aodhane. Je noční můrou, která našeptává do podvědomí ostatních.“ A on je její syn… syn dvou archandělů, které pohltilo šílenství.