Archangel's Consort - 2/2 2. kapitola

V tom momentě zaburácel hrom a svět za okny, ponořený do temnoty noci, proťal zářivý blesk. Eleniny vlasy se v tom záblesku stříbrně zatřpytily a její oči se změnily do barvy rtuti. 

Oči jeho lovkyně, pomyslel si Raphael, když sklonil hlavu a vzal si její rty, se během staletí budou měnit. A jednoho dne budou mít možná stejnou barvu, kterou měly, když je osvítily blesky.

Pojď, Lovkyně Spolku. Už je pozdě.

„Raphaeli.“ Zamumlala intimně proti jeho rtům. „Je mi zima.“

Znovu ji políbil a do dlaně uchopil její ňadro. Pak je vzal do samého srdce bouře, která byla silou svého toužebného hladu daleko intenzivnější, než ta, která řádila za okny.

Té noci se její noční můra opět vrátila. Měla to tušit, ale přesto ji nečekaně pohltila takovou silou, že neměla příležitost se bránit. Vtáhla ji do zakrvavených ruin toho, co kdysi bývalo rodinným domovem.

„Ne, ne, ne.“ Se zarputilostí malého dítěte pevně zavřela oči. Ale její sen jí přinutil je opět otevřít. Z toho, co spatřila, ztuhla a dokázala vnímat jen bušící tlukot svého srdce.

Tentokrát tu na zemi, zalité temně, temnou krví, neležela žádná polámaná těla. Krev. Všude, kam se podívala, byla krev. Více krve, než do té doby kdy spatřila. V tu chvíli si uvědomila, že nestála v kuchyni, kde byly Ari s Belle zavražděny. Stála v kuchyni Velkého Domu. Domu, který její otec koupil po té, co její sestry… prostě poté. Nad dlouhým kamenným pultíkem viseli nablýskané pánve a hrnce a v rohu místnosti stála obrovská, tiše vibrující lednice. Nablýskaná nerezová trouba ji vždy děsila způsobem, že si od ní raději držela odstup.

Dnes v noci byla všechna ta nerez potřísněna zaschlou rezavě rudou barvou, ze které se jí zvedal žaludek, a její pohled sklouzl jinam. Na nože. Ležely všude. Na podlaze, na kuchyňské lince, zaražené ve zdech. A ze všech odkapávaly hutné kapky nejtemnější rudé barvy… a další věci, podobající se kusům masa. „Ne, ne, ne.“ Objala pažemi své drobné tělo. Křehké, dětské tělo a přejížděla místnost pohledem. Hledala bezpečné místo k úkrytu.

Všechna ta krev i nože se najednou vypařili a kuchyň byla opět čistě naklizená. A chladná, tak chladná. Ve Velkém Domě byla vždy chladná a nezáleželo na tom, na jakou teplotu nastavila topení.

V jejím snu nastala další změna – mýlila se, napadlo ji. Tohle chladné místo nakonec nebylo tak čistě naklizené. Na zářivě bílé podlaze, ležela jedna bota na vysokém podpatku. A pak spatřila na zdi pohupující se stín.

„Ne!“

„Eleno.“ Její paže sevřely velké ruce a do mysli jí pronikla čistá a svěží vůně moře.

„Lovkyně Spolku.“

Ta pevně řečená slova se prodrala skrz zbytky snu a vytrhla ji z něj zpět do přítomnosti.

„Jsem v pohodě. Jsem v pohodě.“ Řekla roztřeseně a nepřítomně. „Jsem v pohodě.“

Když chtěla vyskočit z postele, přitáhl si jí Raphael do náruče. Nevěděla proč chtěla vstát, ale po té, co ji vzpomínky zasáhly svou brutální silou, pro ni nikdy nebylo snadné opět usnout. „Potřebuju-„

Raphael se posunul, aby částečně ležela pod ním a roztáhl křídla, kterými je oba zahalil do příjemného, temného soukromí.

„Huš, hbeebti.“ Jeho tělo bylo těžké, ale proti pomalu se pohupujícímu stínu, který jí pronásledoval časem, vytvořilo neproniknutelný štít.

Když k ní sklonil hlavu a šeptal jí další tichá, vášnivá slova v jazyce, který byl součástí odkazu její matky, zvedla ruce, chytila ho kolem krku a přitáhla si ho blíž. Chtěla se v něm ztratit. Raphael ji ale stiskl stehno, zapřel se na lokti jedné ruky a podíval se na ni. „Pověz mi o tom.“

Ode dne, kdy se jejich rodina rozpadla, Elena objímala Beth každý den. Chtěla se ujistit, že její mladší sestra nikdy nepocítí osamělost. Ona sama ale nikdy neměla nikoho, kdo by ji objal. Nikdy neměla nikoho, kdo by rozbil ledovou stěnu, která ji vždy po nočních můrách několik dalších hodin obklopovala. A proto jí nyní trvalo tak dlouho, než mohla cokoli vyslovit. Raphael byl ale nesmrtelná bytost a trpělivost byla ctnost, které se naučil již před mnoha staletími.

„Nedávalo to vůbec žádnej smysl,“ řekla nakonec zhrublým hlasem – jako kdyby před tím křičela. „Nic z toho nedávalo žádnej smysl.“

Její matka neudělala to, co udělala v kuchyni. Ne, Marquerite Deveraux velmi pečlivě přivázala provaz k mohutnému zábradlí, které rámovalo druhé patro domu. Její krásně nablýskané podpatky dopadly na naleštěnou šachovnicovou podlahu haly, jež byla vstupem do Velkého Domu.

Lesklá, višňově červená. Ta bota tenkrát na kratičký okamžik naplnila Elenino srdce nadějí. Myslela si, že se k nim matka konečně vrátila, že konečně přestala plakat… konečně přestala křičet. A pak vzhlédla a spatřila něco, co se jí nikdy nepodaří ze své mysli vymazat. „Byla to obrovská směsice všeho dohromady.“

Raphael nic neříkal, ale Elena neměla nejmenší pochybnosti o tom, že byla kompletním a jediným centrem jeho pozornosti.

„Myslela jsem si,“ řekla a sevřela ruce kolem jeho ramen, „že když jsem zabila Slatera, tak ty noční můry přestanou. Už nikdy nebude moct ublížit nikomu, koho miluju. Tak proč nepřestanou?“ Vyšlo z ní roztřeseně. Ne ze strachu, ale z bezmocného vzteku.

„Naše vzpomínky nás utvářejí, Eleno,“ odpověděl jí podobně, jako jednou odpověděla ona jemu. „Dokonce i ty nejtemnější z nich.“

Elena mu položila dlaň na hrudník a poslouchala silný, pravidelný tlukot jeho srdce, kterému chtěla naslouchat navždy.

„Nikdy na to nezapomenu,“ zašeptala. „Ale přála bych si, aby mě přestaly pronásledovat.“ Jakmile to vyslovila nahlas, cítila se jako zrádce. Zrádce, který si přál, aby ho přestaly pronásledovat noční můry, které si Ari s Belle musely prožít. Kterým její matka nebyla schopna uniknout.

„Přestanou.“ V jeho hlase zaznívala jistota. „To ti můžu slíbit.“

A protože Raphael nikdy své sliby neporušil, nechala ho, aby ji po zbytek noci držel v náruči. Když ji nakonec pohltila sladká nicota, do místnosti se už svými zlatavými a růžovými prsty vkrádal úsvit nového dne.

Její klid a mír trval jen kratičký okamžik.

Eleno. V mysli ucítila zdrcující vlnu čerstvé bouře. Stále ještě omámená spánkem, rozevřela oči a všimla si, že je ve sluncem zalité posteli sama. Déšť během noci ustal a obloha za okny byla bez mráčku. „Raphaeli.“ Podívala se na hodiny vedle postele a zjistila, že už bylo pozdní dopoledne. Protřela si oči a posadila se.

„Co se děje?“

Stalo se něco, co si vyžaduje tvé schopnosti.  

Její smysly se s očekáváním probudily k životu a ve chvíli, kdy zvedla paže, aby si protáhla tělo, se její psychické svaly protáhly se stejně bolestnou rozkoší, jako ty fyzické.

Kam se mam dostat?

Do školy v severní části města. Jmenuje se škola Eleanory Vand-

Elena na místě ztuhla a vnitřnosti se jí stáhly strachem. Vim, jak se jmenuje. Choděj tam moje nevlastní sestry.