Archangel's Consort - 2/2 9. kapitola

O pár minut později, když stáli na střeše budovy, kde byl Ignatiův byt, se Elena zmínila, že má namířeno zpět do Spolku. Chtěla se podívat, jestli se už Sára nevrátila do kanceláře.

„Illium tě doprovodí.“

Elena si povzdychla, byla připravená mu vzdorovat. „Raphaeli.“

„Na tohle nemám čas, Lovkyně Spolku.“

Chtěla mu odseknout a požadovat, aby si čas udělal, ale stačil jí jeden pohled na výraz jeho tváře a všechna otrávenost byla odsunuta stranou daleko intenzivnější emocí. „Raphaeli, tváříš se…“ Krutě. Bezcitně. „Kam máš namířeno ty?“

Jeho odpověď byla strohá. „Jeden upír si myslel, že mě může zradit. A já ho nyní musím potrestat.“

Elenu zamrazilo. Popošla k němu, položila mu dlaň na křídlo a přitáhla si ho k sobě. Pohled, který jí věnoval, byl pohled nesmrtelného, kterým byl – někoho, pro koho byl soucit slabinou. „Chtěla bys mi v tom zabránit, Eleno?“ V jeho intonaci nebyly znát žádné emoce. Otočila se k němu čelem, roztáhla křídla, aby si lépe udržela rovnováhu na okraji střechy a přimhouřila na něho oči.

„Taky nejsem nevinná a ty to sakra dobře víš.“

Do tváře mu spadalo několik pramenů barvy půlnoci. Jako žárlivý milenec si s nimi pohrával okolní mírný vánek. „A přesto mi stojíš v cestě.“

„Vim, že svoje upíry musíš mít pod kontrolou.“ Všichni lovci znali pravdu – že téměř-nesmrtelní byli hluboko pod povrchem predátory. A pokud by měli naprostou volnost, Manhattan by se utopil v potocích krve. Stala by se z něho jatka bez známek života. „A abys předešel dalšímu opakování, musíš proti prohřeškům zakročit rychle a tvrdě.“

Raphael ji sledoval s tichou, odtažitou trpělivostí. Otráveně zavrčela, popadla ho za bílý límeček jeho košile a přitáhla si ho k sobě. Věděla, že ho překvapila, ale přesto ji okamžitě pevně chytil za boky, aby se ujistil, že neztratí rovnováhu a nepřepadne přes římsu střechy.

„Ty,“ řekla proti jeho bezchybně tvarovaným rtům, které se bez varování mohly změnit v kruté.

„Ty jsi pro mě na prvním místě. Potrestej, koho musíš potrestat, ale hlavně neudělej nic tak hroznýho, aby tě ovládlo Ticho.“

V tom nelidském stavu bez emocí ho vůbec nepoznávala a dokonce i v tento okamžik byla vyděšená, že by ho mohla opět ztratit. „Znovu ne. Už nikdy, Raphaeli.“

Jeho tělem projelo zachvění, a když si ji přitáhnul blíž k tělu, sevřel její boky pevněji. „Ty mě držíš při zemi, Eleno.“

Na břiše ucítila jeho vzrušenou tuhost a skousla mu spodní ret. Jejích smyslů se dotkla vůně deště.

„Tak na to nezapomínej.“ Sklouzla rukou dolů k jantaru, který nosil na prsteníčku levé ruky, a pak ho kousla do čelisti. „Ty patříš mně, Archanděli. A o toho, kdo je můj, se postarám.“

Hodinu po té, co sledoval Elenina křídla barvy půlnoci a úsvitu, odlétat směrem ke Spolku, obrátil Raphael svou pozornost k upírovi, který se choulil v židli vedle černého, granitového stolu v jeho pracovně. Bylo to slabé, skuhrající stvoření, které si myslelo, že může okrást samotného archanděla. Stupiditu aktu samotného stranou, skutečnost, že byl přesvědčen, že mu to mohlo projít, svědčila o zkaženosti jeho osobnosti. Raphael měl v úmyslu tu zkaženost utnout u samotného jádra ještě dnes.

„Máš ponětí, co se s tebou chystám udělat?“ zeptal se potichu z místa u obrovského okna, směřujícího k Manhattanu, kde zrovna stál. Během staletí, po která vládl, už potrestal a popravil mnoho upírů, ale nikdy by nečekal zradu přímo v srdci svého území. Jeho hněv byl smrtící jako lesklé ostří nože.

„Pane, já nechtěl… já-„ jeho fňukavá slova se spojila do nesrozumitelného huhlání. Raphael ho nechal mluvit, dokud mu nedošla řeč. „Řekni mi proč,“ pronesl a otočil se k oknu, aby se rozhlédl, zda na nebi nezahlédne svou lovkyni. Stalo se to jeho zvykem.

Upír popotáhl a zalapal po dechu. „Řekla, že se to nikdy nedozvíš.“

Archanděl se k němu v mžiku otočil. „Kdo to řekl?“

Upír si nevědomě třel ruce o sebe a odpověděl, „jedna z hlavních účetních.“

„Řekni mi jméno.“ Jak hluboko tahle zrada sahala?

„Oleander Graves.“

Raphael znal všechny vyšší zaměstnance a tohle jméno k nim rozhodně nepatřilo.

„Řekla, že se to nikdy nedozvíš,“ zahuhlal znovu a přivedl tím Raphaela zpět k nepříjemnému úkolu, který musel udělat. „Byla tak krásná.“

Slaboch, pomyslel si znechuceně. Ten muž byl takový slaboch, že se nikdy neměl dostat do Věže, ale dokonce i nesmrtelní dělali občas chyby.

Raphael bez dalšího oddalování použil svoji moc a rozdrtil upírův hrudní koš, čímž poškodil i jeho vnitřní orgány.

Mužovi začala z úst vytékat krev a Raphael si uvědomil, že světu mimo Věž, by se tento trest zdál barbarský. Nevěděli o krvežíznivosti, která číhala těsně pod povrchem mysli tolika upírů. Ani jak jednoduché by pro ta monstra bylo se volně potulovat. „Příštích deset let strávíš pod zemí.“

V upírových očích se objevila panika a žádost o milost, ale pokud Raphael nechtěl, aby se řeka Hudson zbarvila do temně rudé, nemohl mu vyhovět. Byl archandělem – a to znamenalo, že i kdyby všechny upíry ve městě najednou pohltila krvežíznivost, musel by během několika hodin získat kontrolu nad Manhattanem zpět a to by znamenalo pozabíjet stovky Stvořených. „Jdi.“

Upír se zvedl, držel se za zlomená žebra a snažil se nepošpinit svou vlastní krví dokonale bílý koberec. Jakmile odešel, otočil se Raphael zpět k oknu. Jeho rozsudek byl opodstatněný, ale tak slabou mysl, jako byla ta, která se právě odšourala z jeho kanceláře, to pravděpodobně zlomí.

Jakýkoli jiný trest by jen povzbudil ostatní, kteří by mne chtěli zradit. Nevědomě promluvil k Eleně.

Raphaeli?

Odsoudil jsem ho k pohřbení zaživa v krabici o velikosti rakve, přiznal své lovkyni se srdcem smrtelnice. Bude dostávat jídlo a bude udržován při životě, ale v té krabici zůstane deset let.

Šok, obavy a bolest. Vodopád jejích emocí pro něho byl jako rány pěstí.

To mě mrzí, Raphaeli. Mrzí mě, že tě postavil do pozice, kde ses takhle musel rozhodnut.

Navzdory jejím dřívějším slovům, počítal s tím, že bude jeho rozhodnutím zděšená. Nejednalo se o lidský druh trestu, a proto něco takového nemohla očekávat. Raphael ale zapomněl, že to byla žena, která přežila útok monstra. Žena, která chápala, že občas neexistovala jednoduchá rozhodnutí.

Až si promluvíš se Sárou, vrať se ke mně. Chci tě obejmout.

O patnáct minut později, zahlédl na horizontu záblesk barvy půlnoci a úsvitu. Jeho družka nedaleko Věže slétávala dolů z oblohy. Illiova osobitě modrá křídla zůstávala zahalená ve stínech. Modře okřídlený anděl choval k Raphaelově lovkyni otevřené city a on mu to nechal projít – a nechá mu to procházet i nadále… tak dlouho, dokud bude mít Illium na paměti, že Elena byla družkou archanděla. Je moje.

Pane.  Anděl se otočil k odletu.

Počkej. Dnes jsem pro tebe obdržel zprávu.

Následovalo tázavé ticho.

Hummingbird (*Kolibřík) si přeje vidět svého syna.

Ticho, takové ticho. Vypravím se za ní.

Ne. Už je na cestě do New Yorku.

Ucítil Illiovo překvapení. Hummingbird málokdy opouštěla svůj v ústraní ležící horský domov, a když to udělala, tak jen proto, aby se přesunula do Útočiště. Dohlédneme na ni, Illium. Ničeho se neboj.

Hummingbird Raphaela zachránila od nesnesitelné bolesti. Našla ho na opuštěné louce, kde ho zanechala Caliane. Jeho tělo bylo roztříštěné, jako by bylo z pouhého skla. A za to si Hummingbird vysloužila jeho oddanost. Illiova matka ale udělala ještě daleko víc – v době, kdy se celý jeho svět rozpadl na kusy, ukázala zlomenému mladému chlapci neuvěřitelnou laskavost. Existovalo jen málo, co by pro ni Raphael neudělal.

Pane, já musím-

Běž, řekl Raphael. Věděl, že anděl potřebuje čas, aby se s touto novinkou srovnal. Dorazí za týden. Během rozhovoru s Illiem, zamířil na soukromý balkón a pak změnil adresáta svých myšlenek. Poleť, Eleno.

Tam nemůžu přistát, dyť se rozplácnu.

Téměř se rozesmál. A to si byl jistý, že po rozsudku, který právě udělil, něčeho takového nemohl být schopen. Já tě chytím.

Fakt, že se na nic dalšího neptala a jednoduše změnila úhel sestupu tak, aby mu mohla vletět do náruče… ho dostal do kolen. A pak ho znovu postavil pevně na zem. „Eleno,“ zašeptal do jejích vlasů a pevně si ji přitáhl do náruče.

Také ho objala, jeho křehká družka s neuvěřitelnou vůlí a odmítavým postojem k porážce. „Pověz mi o tom,“ zašeptala.

A on, archanděl, zvyklý nechávat si pro sebe tisíce tajemství, to udělal.