Archangel's Consort - 1/2 13. kapitola

Té noci na ní nezaútočily žádné noční můry, pociťovala jen rozkoš. Ale ani to nezměnilo skutečnost, že příštího rána neměla náladu vidět se s Jeffreym. „A kdy jsem tu náladu měla?“ zamumlala si pro sebe, když přistávala ve východní části Central Parku, před městským domkem, chráněným kovovou bránou.

Očekávala, že jejich setkání proběhne v kanceláři v Deveraux Enterprises, ale hodinu před tím obdržela zprávu, že se vše přesouvá na tuto adresu.

Byl to krásný dům, stejně noblesní a elegantní jako Jeffreyho druhá manželka. Malá zahrada, která ho obklopovala – což byl uprostřed Manhattanu neuvěřitelný přepych – byla upravená s ladnou elegancí, které se dařilo nepůsobit stroze. Elena nemohla Gwendolyinu vkusu nic vytýkat, ale za to, že zaujala Margueritino místo po Jeffreyho boku, jí někde na pozadí mysli přesto opovrhovala. Na druhou stranu, Marguerite by muže, kterým se její manžel stal, nepoznala, takže na tom stejně nezáleželo.

S těmito smysl postrádajícími myšlenkami vystoupala po třech mramorových schodech a zazvonila na zvonek domu, patřícího jejímu otci. Domu, do kterého nebyla nikdy pozvaná, kde až do této chvíle nebyla nikdy vítaná. Zvonění se uvnitř domu rozléhalo, jako by byl prázdný. Uplynula celá minuta, pak dvě, ale nikdo nepřišel otevřít. Elena byla schopná uvěřit tomu, že se Jeffrey rozhodl nechat ji stát na prahu dveří a už se otáčela k odchodu. V ten moment se ale dveře otevřely.

Ohlédla se přes rameno a už chtěla vypustit jedovatou poznámku, když se střetla s vyrovnaným, modrým pohledem krásky, která byla o dvacet let mladší, než Elenin otec. Oženil se s ní jednoho podzimu, zatímco byla Elena v internátní škole.

„Gwendolyn,“ pozdravila se zdvořilostí, kterou jí Marguerite naučila. Během let na Jeffreyho druhou ženu párkrát narazila, ale ani jedna z nich neprojevila snahu prohloubit jejich vztah nad chladnou formalitu.

„Eleno. Pojď dál.“

Byla vděčná, že Gwendolyn netrvala na použití celého jejího jména a vešla dovnitř. Hned po té si uvědomila, že se druhá žena snaží nevšímat si jejích křídel. „Očekávala jsem služebnou,“ řekla a pohledem sklouzla k dlouhé chodbě, lemované tlumeně osvětlenými výklenky, ve kterých byly vystavené umělecké kousky, bezpochyby nevyčíslitelné hodnoty.

„Tohle je rodinná záležitost,“ odpověděla Gwendolyn, zatímco si upravovala rukáv smaragdově zelené, hedvábné halenky. Elena se zamračila, ne nad jejími slovy, ale nad jejím nervózním chováním – Gwendolyn byla jednou z nejvyrovnanějších osob, se kterou se kdy potkala. Nyní, když jí věnovala plnou pozornost, si všimla, že její oči byly podbarvené fialovými stíny, které kazily její bezchybně krémovou pokožku. „Co se děje?“ zeptala se, když si uvědomila, že tentokrát se možná nejednalo o Jeffreyho mocenské hry.

Gwendolyn zkontrolovala, zda je chodba stále prázdná a přistoupila k ní blíž. „Vím, že o nich nesmýšlíš jako o svých sestrách,“ řekla tichým, ale důrazným tónem, „ale potřebuju, aby ses mojí holčičky zastala.“ Elena se zrovna chtěla zeptat, co se sakra děje, když se kousek od nich v chodbě otevřely dveře a o chvíli později se v nich objevila Jeffreyho vysoká postava. Byl oblečený v šedých kalhotách, se sotva patrnými námořnicky modrými proužky a v bílé košili. Knoflíky u límečku měl rozepnuté a působil nejvíc neformálně, jak ho kdy ve svém dospělém životě viděla.

V minulosti… pamatovala si sny, pamatovala si smějícího se, barvou zacákaného muže, který jí za slunečného dne, provoněného vůněmi čerstvě posekané trávy, zmrzliny a grilovaných hamburgerů, vyhazoval do vzduchu. To se ale stalo před vší tou krví, před vší tou smrtí. Před tím nesnesitelným tichem… a před pohupujícím se stínem na zdi.

Obrnila se před devastujícím dopadem svých vzpomínek a setkala se s jeho pohledem, který byl jako vždy zastíněn čirým sklem jeho brýlí s kovovými obroučkami. „Proč jsem tady, Jeffrey?“ Věděla, že teď už jí Gwendolyn nic neřekne. V minulosti je spolu viděla na veřejnosti a velmi dobře pochopila, kdo v tomhle vztahu svíral otěže.

Jejich soužití nebylo vůbec podobné manželství Jeffreyho s Eleninou matkou – s ženou, která si svého manžela stejně často dobírala, jako ho zahrnovala polibky. S ženou, jejíž tělo sice přežilo, ale její duch se pod rukama sériového vraha, který byl kvůli Eleně přitahován k jejich malému rodinnému domku, zlomil.

Kvůli pocitu viny si připadala, že se jí nohy změnily v olovo, a v tváří v tvář situaci, která se zcela určitě vyvine v další hádku, zůstala bezbranná. Její setkání s otcem nikdy nedopadla jinak.

„Rád vidím, že přeci jen máš nějaký smysl pro rodinnou povinnost,“ řekl Jeffrey tónem, který řezal jako ostří žiletky. „Předpokládám, že od chvíle, kdy ses vrátila do města, ses musela setkat s daleko důležitějšími lidmi.“ Její pocit viny převálcoval divoký a bodavý hněv. „Oni se o mě postarali ve chvíli, kdy ty si mě vyhodil na ulici,“ odpověděla a když s sebou škubl, přineslo jí to uspokojení. „Nečekám, že zrovna ty bys takovej druh oddanosti pochopil.“

Nevěděla, co čekala, že se stane – že by byl její otec udiven jejími křídly takovým způsobem, že by odsunul stranou svůj nepřátelský postoj? Že by na ní hleděl s úctou a obdivem? Pokud si to myslela, tak byla bláhová.

„Jeffrey.“ Ozval se Gwendolyin melodický hlas.

Jeffrey zatnul čelist a jeho oči se za tenkými, kovovými obroučkami zaleskly, ale přesto trhaně přikývl a řekl, „půjdeme do pracovny. Kde jsou holky?“ Druhá věta byla adresovaná jeho manželce.

„V Amyině pokoji, s instrukcemi, aby tam zůstaly.“

Šlachy na Jeffreyho krku napětím zbělaly, ale nic neodpověděl a vešel do pracovny. Elena ho pomalu následovala a podivovala se nad skrytými motivy její přítomnosti, které kolem sebe cítila. Možná se v Gwendolyn zmýlila, protože to vypadalo, jakoby druhá žena vystrkovala drápky.

Přemílala tuto myšlenku v hlavě a mezi tím se ocitla v rozlehlé místnosti s mahagonovou knihovnou, zaplněnou v kůži vázanými knihami. Ve středu pokoje stál masivní stůl ze stejného materiálu, a přesto tu zůstávalo spoustu místa, kam se vešla velká křesla, která stála poblíž Francouzského okna. Nebyla to jen mužem zařízená místnost, byla to místnost, která postrádala jakýkoli dotek ženské ruky.

Cvak.

Zvuk zámku, když Gwendolyn zamknula dveře, byl v nastalém tichu velice hlasitý. Elena potřebovala pocit prostoru, došla k Francouzským dveřím a otevřela je, pak se opřela o jejich rám. Jedno křídlo vystavila venkovnímu čerstvému, jarnímu vzduchu, zatímco to druhé emocionálnímu chladu uvnitř pracovny.

Jeffrey stál na druhé straně místnosti, se založenýma rukama opřený o knihovnu. „Takže, teď jsi anděl.“

„Obávám se, že žádat mě, abych se pro tebe kurvila, nebude fungovat o nic líp, než to fungovalo minule,“ vyštěkla na něho. Pod jeho odsuzujícím pohledem se její rozvážnost okamžitě vytratila. Jeffreyho rty zkrabatily vrásky. „Jsi moje dcera. Neměl bych se muset potýkat s tvým Spolkem, abych zjistil, jestli si naživu.“

„Prosim tě.“ Elena se hořce zasmála. „Kdy ses zajímal, jestli sem živá nebo mrtvá?“ Během posledních deseti let jejich odcizení se ani jednou neobtěžoval ji zkontrolovat. Dokonce ani v době, kdy byla během lovu těžce zraněná a několik týdnů hospitalizovaná. „Prostě mi řekni, proč sem tady a já se pak zase vrátim ke svýmu životu.“

Byla to Gwendolyn, kdo ze svého místa u dveří promluvil a způsob, jakým držela své tělo, by Elena od Jeffreyho bezchybné manželky nikdy nečekala.

„Jde o Evelyn,“ řekla tichým, odhodlaným tónem. „Je jako ty.“

„Ne.“ Vycedil mezi zuby Jeffrey.

„Přestaň s tím.“ Utrhla se Gwendolyn na svého manžela. „Zapíráním nic nezměníš!“

Jeffreyho odpověď splynula s hlukem, který v Elenině hlavě vyvolalo Gwendolyino doznání, které na ni právě vychrlila. „Jako já? Jak to myslíš?“ Nehodlala dělat žádné unáhlené závěry. Ne ohledně tohoto téma.

Gwendolyn stiskla rty, zaťala ruce do pěstí a nespouštěla pohled ze svého manžela. Když Jeffrey nepromluvil, žena s černými vlasy se otočila směrem k Eleně. „Rozená lovkyně,“ řekla. „Moje holčička je rozená lovkyně.“