Archangel's Consort - 1/2 14. kapitola

Raphaelův šéf špionáže se pootočil a tetování na jeho tváři, které vypovídalo o oddanosti, jdoucí za hranice bolesti, zasáhlo přímé sluneční světlo.

„Já sám tě budu varovat, Pane. A pak mne popravíš, přesně jak si mi slíbil, když jsem se stal členem tvé Sedmy.“

Raphael se mu zadíval do očí. „To jsem slíbil, a pokud to bude nezbytné, tak svému slibu dostojím, ale raději bych tě měl na živu. Jsi nejlepším šéfem špionáže v celém Kádru.“

Jason se neznatelně pousmál, což u něho bylo velmi vzácné. „Všichni se mne snažili naverbovat – obzvlášť pak Charisemnon s Favashi.“

„Nic jiného bych ani nečekal.“ Raphael si byl jistý, že by ho jeho šéf špionáže nezradil. Černě okřídlený anděl mu svou loajalitu odpřísáhl uprostřed pole, zalitého krví, a přestože ani kapka té krve nepatřila Jasonovi, jeho meč jí byl zmáčený. Kdyby ho tenkrát nezastavil, dalším terčem jeho černého ostří mělo být jeho vlastní tělo a pouta ukovaná v tak temném ohni se snadno nezlomí.

Raphael se vrátil zpět k aktuálnímu tématu a řekl, „Promluvím si s Elenou o té pachové stopě.“ Jedním z jeho základních instinktů bylo, chránit ji před nejkrutějšími aspekty jeho světa, ale ona byla rozenou lovkyní.

Opovaž se bránit mi být tím, kým jsem. Opovaž se.

Když mu tato slova řekla, byla slabá a ještě nebyla schopná létat, ale on nikdy nezapomene, jaký mu tenkrát věnovala pohled. Pokud by překročil tuto hranici, pokud by bránil téhle její části osobnosti, zničil by ji. Věděl, že by takové krutosti byl schopen, ale také věděl, že kdyby zničil ji, zničil by i sám sebe.

„Pane,“ řekl Jason a přerušil tak proud jeho myšlenek, „je tu ještě jeden důvod, proč jsem se vrátil zpět do města. Žádal si mne, abych měl oči otevřené, kdyby se objevily zvěsti o znepokojivém chování ostatních archandělů.“

Raphael si vybavil rudý závoj, který zahalil jeho mysl. Zuřivost, která ovládla jeho vůli. „Kdo?“

„Astaad.“ Pronesl Jason jméno Archanděla Pacifických Ostrovů. V ten moment se do nich zleva opřel těžký vítr. „Do jeho nejbližšího kruhu je obtížné dostat špehy. V jistém slova smyslu jsou mu jeho lidé stejně loajální, jako je tobě tvá Sedma.“

Aniž by nad tím přemýšlel, Raphael upravil úhel svých křídel, aby zůstal nad vrstvou mraků. „Vládne střídavě dobročinnou i krvavě tvrdou rukou.“

„A se svými ženami zachází jako s drahocenným pokladem.“

Astaadův harém tvořily ty nejdokonalejší upíří krásky z celého světa a své ženy rozmazloval a chránil. To byl velice dobře známý rys jeho charakteru. Ale důvod, že to Jason zmínil… „Něčeho se dopustil na svých ženách.“

Jason přikývl a jeho vlasy se ve sluneční záři černo modře zaleskly. „Špeh, kterého se mi podařilo dostat na jeho dvůr je jen podřadným sloužícím, ale podařilo se jí zaslechnout rozhovor žen, které obsluhují jeho harém, a říká se, že téměř ubil k smrti jednu ze svých nejoblíbenějších konkubín.“

„Astaad by takový čin považoval za poskvrnění své cti.“ Raphael si znovu vybavil způsob, jakým popravil Ignatia, a bylo mu jasné, že jestli Astaada ovládala stejná zuřivost, pak měla jeho konkubína štěstí, že vůbec přežila.

„Sleduj tu záležitost i nadále, a kdyby ses dozvěděl něco dalšího, ihned mne o tom informuj.“

Když opustil Jasona, zamířil Raphael zpět k Manhattanu. Letěl nízko nad lesknoucími se výškovými budovami ze skla a ocele a rozhlížel se po dalších andělech, kteří se věnovali svým vlastním úkolům. Slunce dnes zářilo velmi jasně a jeho město se pod vší tou září třpytilo jako hladce vybroušený drahokam – nebylo divu, že ho ostatní členové Kádru sledovali lačnými pohledy. Čemu ale nemohli porozumět, bylo, že aby si město udržel, nesměl opovrhovat jeho lidskými obyvateli.

Archanděli.

Otočil hlavu za hlasem s příchutí jara a oceli a spatřil osobitou záři Eleniných světlých vlasů. Zrovna prolétala kolem Věže. Sledoval svou družku, která k němu přilétala pomalými, ale mocnými pohyby křídel – probrala se před pouhými měsíci, a přesto už létala s takovou elegancí. Poleť, Lovkyně Spolku.

Změnila úhel a následovala dráhu jeho letu. Raphael zamířil nad mrakodrapy a přes koryto řeky East River a nakonec ke střeše malého obytného domu. Přistál vedle průzračně modrého bazénu, který byl uprostřed. Otočil se a sledoval, jak přibrzdila křídly a hladce přistála nedaleko místa, kde stál on. Špičky jejích křídel, které nesly barvu úsvitu, se zlatě blýskaly.

„Trénovala si přistávání.“

„Illium mi včera odpoledne nedal pokoj, dokud se mi to nepovedlo devětkrát z deseti pokusů. A Montgomery mi za odměnu přinesl čerstvej broskvovej koláč.“

Její pokus o žertování nedokázal skrýt bolest, která se jí zračila v pohledu. Žíly mu zaplavil chladný, nemilosrdný hněv. Byl to stav, ve kterém neshledával na bolesti a smrti nic špatného. „Co ti řekl tvůj otec?“

Zajela si rukou do vlasů a vykročila kolem velkých okrasných květináčů, směrem k okraji bazénu. Sedla si na bobek a ledabyle ponořila prsty do vody. „Nic. Jenom… obvyklý kecy.“

A pak mu pověděla o své nejmladší nevlastní sestře. Tón jejího hlasu byl ostrý jako břitva.

„Sakra, tak trochu to podkopává jeho morální postoj, ne?“

„Tvůj otec na mě nepůsobí jako člověk, který by přiznal svou chybu.“

Ne, Jeffrey Deveraux byl příliš zanícený za každou cenu vyhrát. Elena vstala a setřásla z prstů zbylé kapky vody. „To máš pravdu.“

A pak udělala něco, co by od ní nikdy nečekal. Došla k němu a zabořila mu tvář do hrudníku. Důvěra, pomyslel si, když jí ochranitelsky objal pažemi i křídly. V tom, co zrovna udělala, se zračila obrovská důvěra.