Archangel's Consort - 1/2 16. kapitola

Po cestě do Bostonu se Elena spojila s Ransomem, který je požádal, aby přistáli poblíž opuštěného, betonového mola, kde na ně čekal. Jakmile k němu došla, zvedl ji do náruče a její usmívající se rty obdařil mlaskavým polibkem.

„Ellie, ty tvoje křídla jsou fakt sexy.“

Bože, bylo skvělé ho zase vidět. „Postav mě na zem, krasavče.“

„Je snad Archanděl žárlivej?“ Stále ji držel, což vypovídalo o jeho značné síle – její nově získaná svalová hmota nebyla zrovna lehká a její křídla tomu ještě přidávala.

Odstrčila se od jeho ramen a osvobodila se z jeho náruče. „Myslela jsem, že tu máme na chycení nějakýho upíra?“

„Jo, tak pojďte.“ Jeho tvář – úchvatný mix kůže a rysů domorodého Američana s očima barvy Irské zeleně – byla najednou velmi seriózní.

„Všechny stopy vedou do jedný části skladišť. Je to odtud asi pět minut chůze. Proto jsem chtěl, abyste přistáli zrovna tady.“

„Když si byl takhle blízko,“ řekla, „proč si čekal na mě?“ Přestože to byl hezounek, byl Ransom zároveň jedním z nejlepších lovců, které měl Spolek k dispozici. Byl to někdo, od koho by chtěla, aby jí kdykoli kryl záda.

„Není tam sám, Ellie.“ Vedl ji kolem obrovského hausbótu a pak směrem k velkému počtu skladišť, která už předtím z dálky zahlédla. „A vzájemně si pomáhaj.“

„Do hajzlu.“ Aby upíři lovili ve smečce, bylo vzácné, velmi vzácné – ale když už to dělali…

„Kolik jich je?“

„Co jsem slyšel naposledy, tak dvacet dva.“ Ransomovy dlouhé vlasy mu splývaly po zádech a během doby, co ji informoval o situaci, si s nimi pohrával lehký vánek.

„To ale bylo před půl hodinou.“

„Jestliže jsou v pohybu, tak se u toho nemůžou stíhat krmit.“ Což znamenalo, že zabíjeli čistě pro zábavu a byli považovaní za epidemii. „Řikals, že si navzájem pomáhaj – chovaj se jako by uvažovali rozumně?“

„Ne tak docela, ale tam nahoře je určitě ještě někdo doma. Divný, co?“

Elena si vzpomněla na Ignatia a přemýšlela nad tím, jestli Raphaelovy výhružky Neze opravdu došly.

Železo linoucí se vzduchem. Hutné a čerstvé.

Ve stejnou chvíli, kdy ona zachytila pach železa, zvedl Ransom ruku do vzduchu.

Elena přizvedla křídla a pevně je přitiskla k páteři – konečně se to naučila udělat na povel – pak se zhluboka, potichu nadechla.

Motorový olej a ryby.

Krev, zkažený tuk, splašky.

Borůvky za květu a jejich šťáva vsakující se do země.

Každý z těch pachů, a nebo také všechny dohromady, mohly patřit přítomným upírům, ale Ransom dnes nepotřeboval její nos. Potřeboval starou dobrou zálohu. Vytáhla zbraň, kterou pro ni Deacon navrhl, tu které se rozhodla říkat ‘kotoučo-kuše’ a vydala se za ním. Druhý lovec vedl ji i Venoma labyrintem uliček, které se klikatěly mezi skladišti.

Asi před hodinou se nebe začalo zatahovat a po obloze uháněly mraky, které chtěly zakrýt slunce. Nyní zasáhly Eleninu tvář první obrovské kapky. Spolkla pár nadávek. Pokud se upíři rozhodnou pro útěk, déšť by se stal jejich přejícím komplicem a smazal by jejich stopy. Což znamenalo, že s jejich řáděním musejí skoncovat přímo tady – jejich odchycení prostě nebylo možné, ne pokud lovili ve smečce.

Křídlem zavadila o něco ostrého, o nějaký háček. Skousla si spodní ret, aby nezalapala po dechu a zastavila se, aby si z něho vytáhla zrezivělý hřebík. V blízkosti středu pravého křídla, jí půlnoční modř peří zbarvila rudá krev. Větší strach jí ale dělal tetanus. O vteřinu později jí došlo, že už nemohla trpět na nemoci – to ale neznamenalo, že by si v blízké době chtěla zarážet do těla další zrezivělé hřebíky.

Stále se plížila podél jedné strany uličky, zatímco Ransom šel po té druhé. Elena se ohlédla na Venoma. Upír jí byl v patách, ale přesto si udržoval takovou vzdálenost, aby ji nepřekážel v boji – vzhledem k tomu, co o něm věděla, bude ve skutečnosti obrovským přínosem.

Dozrálé borůvky. Baculaťoučké borůvky.

Zasyčela na Ransoma. Jakmile se na ni otočil, ukázala směrem ke skladišti, které od nich bylo třetí v řadě. Viděla, že na ni kývl a přesně v tom okamžiku se nebesa otevřela a spustil se takový liják, že to vypadalo, jako by někdo v nebi naplno otevřel obrovský kohoutek.

„Sakra,“ zamumlala. Odsunula stranou všechny detailní plány útoku a rozeběhla se směrem k zadní části skladiště. Ransom se vydal k přednímu vstupu. Byla jen pár metrů od dřevěných dveří, když ve vzduchu zachytila náznak ostré, trpké máty, ale ve stejný okamžik byla sražena na mokrý asfaltový chodník.

Odřela si tvář a špatně dopadla na pravou ruku. V okamžiku, kdy začala padat k zemi, se stočila bokem, aby si nezlomila zápěstí. Takhle si pod sebou pomačkala křídlo a ucítila v něm bodající bolest. Mohla jen doufat, že si v něm nezlomila nějakou kůstku.

V další vteřině byla váha z jejích zad pryč a ona se nemusela ohlížet, aby věděla, že si s upírem, který ji napadl, poradil Venom. Nakonec se jejich směrem přeci jen podívala, chtěla se ujistit, že to měl Venom pod kontrolou – oh, ano, měl. Nechala ho tam a zamířila ke dveřím. Zaslechla zevnitř nelítostné dunící zvuky boje, které doprovázely vlny strašidelného smíchu. Což znamenalo, že Ransoma také přepadli.

Sevřela svou kotoučo-kuši pevněji.

„Počkej.“ Na uchu ucítila Venomův dech a na paži jeho ruku. „Běž nahoru a dostaň se dovnitř skrz střechu – vzhledem k tomu, jak to skladiště vypadá, je s největší pravděpodobností stejně prohnilá.“

To by pro ně znamenalo obrovskou výhodu, ale- „Neumim vzlítnout z místa.“

Venom si klekl na jedno koleno. Při boji přišel o své sluneční brýle a jeho oči se v dešti mimořádně jasně leskly. Když si propletl prsty obou rukou, pochopila, co měl v plánu a přehodila si kotoučo-kuši přes rameno. „Připravenej?“

Položila si chodidlo do jeho spojených rukou a přidržela se jeho svalnatých ramen. Po jeho přikývnutí, řekla. „Můžem.“

Nejprve dal ruce dolů a pak jí prudce nadzvedl. Upíři byli rychlí a silní, ale sílu s jakou jí vymrštil do vzduchu, by Elena nikdy nečekala. V letu se překroutila a podařilo se jí zachytit se okraje střechy. Ucítila, jak se jí kov zařezává do dlaní tak hluboko, že jí po nich začaly stékat teplé potůčky krve. Ale vzhledem k tomu, že byl tam dole Ransom úplně sám, si toho nevšímala.

Zapojila svalstvo, které z ní dělalo rozeného lovce a podařilo se jí překulit se přes okraj střechy – ačkoli jedno z jejích křídel lehce protestovalo, nezdálo se, že by bylo zlomené. Už při prvním zběžném pohledu jí bylo jasné, že měl Venom o stavu střechy pravdu. Uvědomovala si, že Ransom neměl moc času, uchopila do ruky svou kuši a rozeběhla se po polorozpadlé hnijící střešní konstrukci. Jakmile se dostala k části, která byla propadlá dovnitř, skočila dolů.

Ve chvíli, kdy ji obklopil teplejší vzduch vnitřku skladiště, roztáhla křídla, aby zpomalila svůj pád. Překvapeně k ní vzhlédly mužské i ženské krví potřísněné tváře. V jejich očích zahlédla vířící rudou barvu. Krvežíznivost. S tímto ujištěním jim nedala žádné varování a rovnou střílela. Malá rotující ostří se začala prořezávat jejich hrdly, razila si cestu skrz jejich mozky a zasekávala se jim do srdcí… Ježíši, pomyslela si. Deacon je opravdu jednička.

Jakmile se chodidly dotkla podlahy, zařvala, „Ransome!“

„Ještě žiju!“ ozvala se jeho odpověď odněkud ze změti upířích těl. Ve stejnou chvíli si všimla očí, které lemovaly zdi. Na římse kolem skladiště seděli v podřepu další upíři a byli připraveni na ně skočit. Otočila se zrovna včas, aby mohla zlikvidovat dva, kteří byli těsně za ní.

Pro Krista, kolik jich tu sakra bylo? A pak už na přemýšlení nebyl čas – její křídla jí na zemi dělala příliš zranitelnou. Nemohla si dovolit, aby se k ní upíři přiblížili příliš blízko. Začala z kotoučo-kuše střílet jen jednou rukou a tou druhou sáhla pro mini plamenomet. Za letu by nebyl zrovna moc užitečný, ale na boj z blízka to byla sakra dobrá zbraň.

Skladištěm se ozývaly hlasité a pronikavé výkřiky. Upíří těla se škvířila a měnila na uhel. Pach, který se z nich linul, nechutně připomínal zahradní grilování. A nebyla to jen ona s Ransomem, kdo se činil. Zahlédla Venoma s jeho oblíbenými zakřivenými noži –odkud je sakra vytáhnul?- svou hadí rychlostí a obratností, která ji zároveň odpuzovala i fascinovala, odsekával upírům hlavu za hlavou. Zrovna setnul hlavu blond upírovi, který se mu chtěl drápy sápat po obličeji, a z gejzíru krve mu na skořicově zbarvené kůži ulpěly rubínově rudé kapky.

„Ransome, za tebou!“ zařvala, když si všimla, že jeden z upírů, který seděl v podřepu na rampě, se chystal skočit po jejím příteli. Ransom pozvedl pistoli, a ve stejný okamžik, kdy Elena prohnala upírovi lebkou jedno ze svých kotoučovitých ostří, po něm Ransom vystřelil. Muž padl k zemi, ale přestože mu po spáncích z hlavy vytékal mozek, se začal zmítat, jako kdyby se pokoušel znovu vstát. Byl ale natolik zraněný, že si s ním na nějakou dobu nemuseli dělat starosti.

Na špičce křídla ucítila chladné, kluzké prsty.

Ne. Její křídla byla velice citlivá a ona se nedokázala přenést přes skutečnost, že by se jich mělo dotknout zlo. Nutkání se otočit a bezmyšlenkovitě zareagovat bylo ohromné, ale Elena ho potlačila a místo toho za sebe namířila Deaconovu kotoučo-kuši. Podle vůně medu a afrikánů, které tak výrazně zasáhly její nos, si spočítala upírovu polohu… a bublající zvuky s křečovitým zatínáním prstů, které po té sklouzly z jejího křídla pryč, jí ujistily, že zasáhla zamýšlený cíl.

Zamířila plamenometem na upíra, řítícího se jejím směrem po všech čtyřech, a sežehla drobnou upíří brunetku v okamžiku, kdy se na ni chystala skočit. Pak se otočila, aby dostala i upíra, který se dotkl jejího křídla… a který se zrovna snažil zanořit své krví potřísněné špičáky do jejího peří.

Když se jejich pohledy setkaly, upír se usmál. „Probouzí se.“ Zasyčel potichu. Díky jejímu vystřelenému kotouči měl téměř odříznuté hrdlo – ale v jeho očích se přesto zračilo zvrácené potěšení. „Probouzí se.“

Elena ze sebe setřásla mrazivý pocit, který se jí plížil po páteři a odpověděla, „To je možný, ale tobě přeju dobrou noc.“ S těmito slovy na toho pitomce namířila svůj plamenomet.