Archangel's Consort - 2/2 14. kapitola

„Mám pro tebe úkol, Lovkyně Spolku,“ řekl, zajel jí prsty do hedvábných vlasů a začal jí rozplétat cop.

„To je dobře.“ Odpověděla stále pobouřeným tónem.

„Upír, který včerejší noci prolil krev, by měl být v této budově. Musíš ho vystopovat.“

Ucítil, jak se jí v těle pod jeho dlaněmi rozlila energie a pak se od něho odtáhla a zamířila ke střešnímu vstupu do budovy.

„Jeho pach byl intenzivní a osobitej a jednotlivý tóny byly neobvyklý. Pokud je – nebo byl – někde v okolí, měla bych ho najít docela rychle.“

Ona, Eleno, opravil ji. Vzpomněl si na test, kterému ji kdysi podrobil. Na dva zrovna Stvořené upíry, kteří ji svým téměř zvířecím vzezřením šokovali, ale přesto v testu ani na vteřinu nezaváhala. Nehy vražedkyně je žena.

„To mě mohlo napadnout.“ Elena otevřela dveře a zaváhala. „Tohle místo je pro křídla moc úzký. Nebylo by zrovna moc taktický tu uvíznout – a není to nutný. Ta vůně rozkvetlejch oleandrů… skoro se jí můžu dotknout. Je to moc silný na to, aby tu nebyla.“

„Vylákat ji ven nebude složité,“ odpověděl, když se k němu vrátila zpátky. Ale když sletěl dolů, k oknu, které vedlo do pokoje upírky, to co spatřil, ho přinutilo celé stopování odvolat. Je mrtvá. Kolem hrdla má omotanou smyčku – a jsem si celkem jistý, že zjistíme, že je to had.

Elena slétla za ním. Neha se rozhodla po sobě uklidit.

Už to tak vypadá. Dmitri zorganizuje vyzvednutí těla.

Až jí vynesou ven, chci pro jistotu ještě jednou překontrolovat její pach. Elena slétla o kousek níž a pak s nemotorným půvabem, který ovšem nedokázal skrýt potenciál toho, čím se jednoho dne stane, opět vylétla vzhůru. Odhrnula si z očí hedvábné prameny vlasů. Máš čas si se mnou zatrénovat?

Chybí ti Galen?

Temná slova. Parchant byl dobrej. Ale když máš správnou náladu, tak dokážeš bejt podlejší. Raphael si nebyl jistý, zda se mu její vyjádření líbilo. Nikdy bych ti neublížil, Eleno.

Samozřejmě, že ne. Elena zamávala mladému blond andělovi, který seděl s nohama visícíma přes okraj jednoho z balkónů na Věži. Muž se na ni usmál a zamával jí zpět. Ale taky se nemusíš obávat žádnýho archanděla, kterej by tě na dálku oddělal, kdybys mi udělal modřinu. Můžem to zkusit na plno. Potřebovala bych pár lekcí, kdy se můj sparing partner nebude držet zpátky.

Jen ona s ním mohla mluvit tímto způsobem. Jen ona dokázala, že se po tisíci letech opět cítil mladě. Budeme trénovat u našeho domu. Obletěli skupinku andělů, kteří přistávali na střeše Věže a zamířili k řece Hudson. A potom, řekl, když doletěli do prostoru nad řekou, můžeš svému trenérovi poděkovat tím nejstarším možným způsobem.

Při jeho smyslném rozkazu se jí v těle rozvinulo teplo, chtěla ho poškádlit, ale z ničeho nic ji zasáhl prudký náraz větru. Pomačkal jí křídla a hrozilo, že ji smete do náhle zdivočelých vod řeky pod ní. Raphaeli!

Její výkřik o pomoc byl instinktivní a vydral se z ní i přes zvláštní, exotickou vůni, která se jako dusivá přikrývka omotala kolem jejích smyslů. 
Pak jí silou vydatné bouře prostoupil mysl déšť s větrem, který ty jiné pocity vytlačil pryč. Omlouvám se, Eleno. Převzal nad její myslí kontrolu a vstoupil do ní svou vlastní. Pak převrátil její tělo způsobem, kterým by ona sama nikdy nedokázala. Způsobem, díky kterému mohla opět roztáhnout křídla a pár vteřin před tím, než by narazila do vodní hladiny, nad svým tělem znovu získala kontrolu.

O pouhý zlomek momentu později byla její mysl opět její vlastní. Celé se to událo s takovou rychlostí, že neměla čas cítit nic jiného, než adrenalin pumpující celým jejím tělem, ale v tuhle chvíli, když konečně získala zpět rovnováhu, si mohla oddechnout. Když se poprvé potkali, Raphael jí tenkrát řekl, mohl bych tě přimět se plazit, Eleno. Opravdu chceš, abych tě přinutil jít na všechny čtyři?

„Myslela jsem si, že tohle už mi udělat nemůžeš,“ zašeptala nahlas, přestože věděla, že s ní byl stále spojený. „Měla jsem za to, že sem si proti tomu vyvinula štíty.“

Vyvinula, ale musíš se soustředit na to, abys je udržela. A panika tě rozhodí.

„Sakra.“ Věděla, že měl pravdu. Zpanikařila. Létání pro ni bylo stále nové – a hrůza z pádu pro ni byla tak hluboce zakořeněná, že bylo těžké tváří v tvář něčemu takovému logicky uvažovat.

Raphael slétl níž a letěl vedle ní v nižší nadmořské výšce, ve které se byla schopná udržet. Její svaly byly stále ještě ztuhlé šokem, ale přesto se rozletěla směrem k domovu.

Připadalo jí, že to trvalo celou věčnost, ale nakonec přeci jen přistála na zemi pod okny jejich ložnice. O okamžik později vedle ní přistál i Raphael, a protože se stále ještě třásla, chytil ji za paže.

„Díky,“ řekla, a když ji pustil, zapřela se dlaněmi o stehna. „Nejen za tohle teď.“ Vzhlédla k němu. „I za to nad řekou.“

Zahlédla v jeho očích překvapení. „Očekával jsem, že budeš naštvaná.“

„Nejsem pitomá. Jsem tvrdohlavá, ale ne pitomá.“ Narovnala se a povzdechla si. „Nejsem ráda, že jsem vůči tobě pořád tak zranitelná, ale faktem je, že to se nemůže změnit za jednu noc.“ Jako svého milence si zvolila archanděla a už tenkrát znala rozdíl mezi jejich silou. „Moc dobře víš, že kdyby ses mě za normální situace pokusil k něčemu nutit, tak bych s tebou bojovala do posledního dechu. Ale to, co se stalo nad řekou“ –jakmile si vybavila svůj šok, srdce jí začalo být rychleji- „rozhodně nebyla normální situace.“

Přesně v tu chvíli se do nich opřel další poryv větru, sebral jí ze rtů poslední slova a zaútočil na její křídla, jako by jí je chtěl odervat od těla. Když do nich silný vítr narážel znovu a znovu, Raphael si ji ochranitelsky přitáhl k tělu a objal ji pažemi i křídly. Cítíš to?

Při jeho otázce se zarazila. Vítr s sebou nesl… nějakou vůni. Slabou. Strašně slabou. A tak neobvyklou, že ji nedokázala pojmenovat – až na to, že věděla, že šlo o stejnou vůni, kterou ucítila v okamžiku, kdy se jí nad řekou pomačkala křídla.

Co to je?

Vzácná černá orchidej, která roste jen v dešťových pralesích v Amazonii.

Elena se zachvěla. „Takže je to skutečně ona?“

Už to tak vypadá.

Když nárazy větru s posledním řezavým šlehnutím nakonec přeci jen utichly, vzhlédla k Raphaelovi a odhrnula mu z tváře několik pramenů vlasů barvy půlnoci. Pod nimi se skrývala neuvěřitelně mužná krása jeho tváře, z níž ronili slzy nejen smrtelníci.

„Ještě není tak silná.“ Celá věc netrvala déle, než minutu.

„Ne.“ Ale zdá se, že už si všimla mé družky.

 „Bože, dneska mi to fakt moc nemyslí.“ Poryv větru, který ji zasáhl nad řekou Hudson, nebyl způsobený změnou směru foukání. Byl to šíp, který jí měl srazit  na vodní hladinu, o kterou by si při dopadu zlámala kosti. „Takže už je při vědomí?“

Raphael zavrtěl hlavou. „Pověřil jsem Jessamy, aby zapátrala,“ řekl a zmínil se o ženě, která byla studnicí vědomostí celé andělské rasy. Byla opatrovnicí jejich historie… a jedním z nejlaskavějších andělů, kterého kdy Elena potkala. „Pojď, promluvíme si o tom uvnitř.“

Došli do jejich domu a zamířili do knihovny. Tato místnost lákala její zvědavou povahu. Když se tu ocitla poprvé, všimla si knih, které byly v prvním patře místnosti, vyskládané od země až do stropu, ohniště, umístěného po její levici a neuvěřitelně nádherného setu dřevěného stolu s židlemi, umístěného vedle okna.

Ale jako všechny hlavní místnosti v domech andělů, měla i tato vysoký strop – a tento strop byl uměleckým dílem. Dřevěné nosníky byly vyřezávané s detailní, bezchybnou pozorností a vykládané tmavšími kousky dřeva, které je perfektně doplňovaly. „To je Aodhanova práce?“

Ne,“ odpověděl Raphael a následoval směr jejího pohledu. „Tohle udělal člověk, skutečný mistr svého řemesla.“

„Je to nádherný.“ Napadlo ji, jak hrdý se ten člověk musel cítit, když pro archanděla odvedl takhle dobrou práci.

Raphael ji pohladil po vlasech a jeho dotek byl zvláštně něžný.

„Archanděli?“

„Jsem daleko mocnější, než jsem byl v době, kdy Caliane zmizela.“ Z jeho slov zaznívala bolest, způsobená vzpomínkami. „Ale to nic nemění na věci, že jsem její syn, Eleno. Jsem o tisíce a tisíce let mladší.“

Elena zavrtěla hlavou. „Byl jsi mladší, než Uram a přesto si ho porazil.“

„Má matka je daleko mocnější, než Uram, mocnější než Lijuan.“ Z jeho slov jí zamrazilo.

„Byla archandělem desítky tisíc let a nikdo nemá tušení, čím se vlastně stala.“

Při vzpomínce, co Lijuan udělala s Pekingem – na zápach kouře a smrti, který se prý vznášel nad kráterem, který kdysi býval městem, ve kterém pulsoval život, pocítila Elena strach. Odmítla se tomu poddat, protože její láska k tomuto archandělovi byla daleko silnější, než jakýkoli nepřítel.

„Ona taky netuší, čím ses stal ty, Raphaeli.“

Výraz tváře jejího archanděla se nezměnil, ale ona přesto věděla, že ji slyšel. „Jessamy,“ pokračoval, „mi řekla, že Caliane je pravděpodobně ve stavu, kdy napůl sní. Už mohla nabýt nějaké částečné vědomí, ale skutky, kterých se dopustila, si možná plně neuvědomuje.“

„Chceš říct, že si může myslet, že tohle všechno je jenom sen?“

Sklouzl jí dlaní na šíji a přitáhl si jí k sobě blíž. „Ano.“

Jeho polibek byl víc, než nebezpečný. Ale my sem nepřišli, abychom se bavili o Caliane.  Přitiskla mu rty na čelist a očekávání, které náhle ucítila, odehnalo pryč poslední zbytky strachu, který ji pohltil během pádu nad řekou. „Hmm, tak se pojďme zapotit.“