Archangel's Consort - 1/2 27. kapitola

 V okamžiku, kdy Raphael skončil se svým vyprávěním, už Elena nemohla předstírat, že jí neběhal mráz po zádech, ale napadl jí jiný, důležitý úhel pohledu. „Dokázal ses z jejího vlivu vymanit,“ řekla, protože věděla, že to potřeboval slyšet.

„Nepodařilo se jí tě v tý vizi, nebo snu, nebo co to vlastně bylo udržet.“

Jeho tvář zahalily stíny půlnoci. „Bylo to obtížné – a kdybych neměl tebe, abys mne vtáhla zpět, tak pravděpodobně i nemožné. Je to moje matka a byla se mnou od doby, co jsem se narodil. Moc dobře ví, jak obelstít všechny mé štíty.“

„Kdysi to možná věděla,“ Elena si klekla na kolena a netrpělivě si odhrnula vlasy z obličeje, „ale posledních tisíc let Spala. Možná znala chlapce, kterým si býval, ale rozhodně nezná muže, kterým ses stal. Navíc nemá ponětí o poutech, který nás dva svazujou dohromady.“

Výraz Raphaelovy tváře se opět změnil a Elena poznala, že svými nelidskými myšlenkovými pochody, které u něho čas od času zahlédla, zvažoval všechny možnosti. „Ano.“ Pronesl nakonec. „To by mohla být její jediná slabina.“

Elena musela potlačit svou instinktivní negativní reakci na výraz jeho tváře i jeho slova. Raphael se nikdy nebude chovat jako člověk, a pokud by to od něho očekávala, lhala by tak sama sobě. „A ty potřebuješ znát její slabiny?“

„Vyhrožovala ti, Eleno.“

Nic dalšího už říkat nemusel, protože velmi dobře věděla, čeho všeho by byl schopen, aby ji ochránil – její lovecké instinkty tuto představu sice snášely přinejmenším nelibě, ale v samotném srdci chápala, že milovat tohoto muže, znamenalo umět přijmout jeho potřebu ji udržet v bezpečí.

„Hodně žen má problémy se svejma tchýněma.“

Raphaelův momentální výraz byl k nezaplacení. „Má matka je šílenstvím posedlý archanděl.“

Elena se téměř rozesmála – a nebo to možná měla na svědomí její vzrůstající hysterie. „Byla šílenstvím posedlej archanděl. Možná, že tyhle záchvaty násilí byly jenom důsledkem jejího napůl snícího stavu. Ještě pořád existuje možnost, že jí Spánek vyléčil – z toho, cos mi řekl, se v tom tvým snu chovala normálně, nebo alespoň tak normálně, jak se někdo v jejím věku a s její mocí může chovat.“

Ani nevíš, jak moc si přeji, aby to byla pravda.

„Dokážu si to představit až do posledního srdce rvoucího záchvěvu naděje,“ zašeptala a polkla skrz hrdlo stažené emocemi. „Každej den si přeju, aby se mi tenkrát podařilo se nějakým způsobem dostat skrz smutek, kterym moje matka trpěla a přesvědčit jí, že život stojí za to žít. Každej jednotlivej den.“

Raphal si ji přitáhl do náruče. „O těch událostech mluvíš velmi zřídka a přesto na ni voláš pokaždé, když tě trápí noční můry.“

V kuchyni, napadlo Elenu, její sen se pokaždé odehrával v kuchyni. A vždy doufala, pošetile věřila – dokud po zdech nezačala stékat krev, která nakonec stekla až na podlahu. Nezáleželo na tom, jak moc jí Elena prosila, aby s ní utekla, její matka v té místnosti pokaždé zůstala uvězněná.

„Já jí našla,“ řekla a začala mu odhalovat svoji noční můru, ze které se v nejchladnějších hlubinách noci celá roztřesená stále panicky probouzela.

„Přišla jsem ze školy a vešla jsem do našeho domu.“ A v tom okamžiku jí spatřila – tu osamocenou botu na vysokém podpatku, která ležela na boku na nablýskané šachovnicové podlaze.

V tu chvíli se měla otočit a odejít, ale ona byla tak šťastná. Maminka nenosila tyhle boty hrozně dlouhou dobu – to malé dítě, kterým byla, bylo přesvědčené, že se Marguerite už možná cítila lépe, a že bude mít svou matku zpět. Ta iluze ale trvala jen několik vzácných vteřin.

„Ten stín,“ řekla a její dech se zkrátil, „na zdi. Viděla jsem, jak se jemně pohupoval. Nechtěla jsem se podívat nahoru, nechtěla jsem to vidět.“ Dokonce i teď jí žilami proudila hrůza. „Cítila jsem, jak mi začalo pukat srdce a pak jsem vzhlídla a ono se… rozpadlo na kousíčky.“ Na ostré, kruté střípky. „Nemohla jsem uhnout pohledem, sledovala jsem, jak se…“ to správné slovo nepřicházelo, nechtělo se zformulovat. „Ten stín,“ řekla místo toho, „se tam jen tak pohupoval. Celou tu dobu, co mi tam pukalo srdce, se ten stín jen tak pohupoval.“

Raphael cítil, že to jeho lovkyně v jeho náruči protrpěla celé znovu a nedokázal to snést. „Zachovala se velice sobecky.“

„Ne, ona-„

„Ztratila dvě dcery,“ přerušil ji Raphael. „A trpěla. Ale to si ty trpěla také. Na vlastní oči si viděla, jak zavraždil tvé sestry a byla si svědkem i utrpení své matky.“

„To neni to samý.“

„Ne, to není. Protože tys byla jen dítě.“ Objal ji pevněji a přál si, aby byl schopen vrátit čas. Chtěl s Marguerite Deveraux pořádně zatřást, aby se vzpamatovala ze svého smutku a uvědomila si, že se chtěla připravit o velice drahocennou věc. „Je pochopitelné, že si na ni naštvaná, Eleno. To neznamená, že bys jí zradila.“

Elena se rozvzlykala, zaťala ruku v pěst a začala ho s ní bušit do hrudi. „Proč nás nemilovala stejně tak moc, jako milovala Ari s Belle?“ Byla to otázka, kterou by položilo malé dítě. „Proč nás opustila, když viděla, co se dělo s Jeffreym? Proč?“

Na hrudníku ucítil její slzy a její pěst se nejistě zastavila, „Proč?“

Později téhož dne, ho Elena požádala, aby si s ní zatrénoval. A on to udělal. Nechal ji, aby ze sebe tvrdou, fyzickou aktivitou dostala všechnu svou bolest i utrpení. Ale Elena byla rozptýlená a rozhodně ze sebe nedávala to nejlepší. Místo toho, aby jí to pro tentokrát nechal projít, na ni o to víc přitlačil.

„Jestli nechceš ochranu, kterou jsem ti přidělil,“ řekl, když ji během několika málo minut již podruhé složil na záda, „pak musíš být nejlepší z nejlepších.“

Elena na něho zavrčela, a to byl zvuk, který rozhodně upřednostňoval před bolestí, která jí do této chvíle halila pohled, a která zdrtila jejího ducha. „Tím, že mě budeš neustále pohazovat po zemi, tomu moc nepomůžeš.“ Zvedla se ze země a Raphael na ni okamžitě znovu zaútočil. Tentokrát se ale zuřivě bránila, její zármutek se přetransformoval v nejsmrtonosnější hněv.

Jejich boj připomínal divoký tanec, jejich ostří protínala vzduch jako ohnivě bílé blesky a Raphael nemohl potlačit hrdý úsměv, který se mu dral do tváře.

„Úchvatné,“ řekl ve chvíli, kdy ho svými krátkými meči téměř zasáhla do křídla.

Elena si pro sebe něco zasyčela a zaútočila na něho způsobem, který ji on neučil – musel uskočit stranou, nebo by přišel k ošklivé ráně na boku. Tohle už je opravdu mnohem lepší. Odzbrojil její levou ruku a uhnul z dosahu té pravé, ale než to udělal, ještě jí na tvář stačil vtisknout polibek.

Elena na něho přimhouřila oči a nohou si přizvedla krátký meč, o který jí připravil. Pak kolem něho začala kroužit, tak, jak to dělával Venom. Raphaela napadlo, že se učila velmi, velmi rychle. A pak na něho zaútočila způsobem, kterému se byl schopen vykrýt jen proto, že s Venomem tolikrát trénoval. A i přesto její ostří minulo jeho obličej jen o několik milimetrů.

Během svého výpadu, ale zůstala odkrytá. V mžiku stál za jejími zády a držel jí nůž pod krkem.

„To bylo pošetilé,“ vyprskl. Byl rozzuřený, že se nechala ovlivnit smutkem natolik, že se ocitla nekrytá a zranitelná. „Teď bys byla mrtvá.“

Elena zvedla ruku a chytila ho za zápěstí. „Tys mě naštval schválně.“

Odtáhl se od ní. „A ty ses tím nechala příliš ovlivnit.“

Elena se k němu otočila čelem. Stále ztěžka dýchala. „Jo, nechala.“

Hřbetem ruky siřbete setřela pot z čela. „Znovu už tu samou chybu neudělam.“

Raphael přikývl. „Dokončíme to později. Potřebují mne ve Věži.“

Když bok po boku odcházeli, jejich křídla se vzájemně dotýkala a Elena se dlouze nadechla, aby se uklidnila. „Nějaký nový informace, kde by mohla bejt tvoje matka?“ Zvedla telefon z místa, kde si ho během tréninku odložila a všimla si, že měla novou zprávu.

„Zatím ne.“ Odpověděl napjatě. „Pokud ji nevzbudíme dříve, než bude připravená, probudí se sama a bude v plné síle.“

Nebylo zapotřebí, aby vysvětloval, co by znamenalo, kdyby se probudila pohlcená stejným šílenstvím, které jí ovládalo, když ulehla ke Spánku.

„Řekneš mi o ní něco víc?“ Calianino zmizení ho poznamenalo stejně významným způsobem, jako Elenu poznamenala smrt její vlastní matky.

„Vzpomínky na ni jsou staré a vyplují na povrch teprve v okamžik, kdy bude jejich čas.“ Hřbetem ruky jí pohladil po tváři. „Co budeš dnes dělat?“

„Chystám se zajít do tý parfumerie, o který jsem ti říkala.“ Neměla v úmyslu nechat svého archanděla, aby se se svými vzpomínkami - až se vynoří - musel vypořádávat sám, ale dnes měli oba dramatické ráno, a tak se rozhodla to pro tuto chvíli nechat být. „Víš, jak je obtížný sehnat tenhle konkrétní druh černý orchideje? Chtěla jsem jí po něm hned, jak jsem se vrátila z Bostonu, ale podařilo se mu jí sehnat až teď.“

Elena mu ukázala svůj mobil.

„Ah. Pátráš po jejím vonném složení.“

„Chci znát všechny její tóny a ujistit se, že mi nic neuniklo,“ řekla mu, když čistili své zbraně a uložili je na své místo v zadní části domu.

„Archanděli?“

„Co bys chtěla, Lovkyně Spolku?“

„Polibek na rozloučenou.“