Vzhledem k Favashiným slovům existovala pouze jedna odpověď. Raphael
se spojil s Nazarachem a požádal ho, aby druhého archanděla na cestě
zastavil a pozval ho do svého domova v Atlantě.
„Připojím se k vám.“
Sice by takovou vzdálenost snadno zvládl uletět sám a v minulosti už
ji nesčetněkrát překonal, ale pro případ, že by Elijah neměl v plánu pouhý
rozhovor, se Raphael rozhodl zachovat si, co největší množství sil.
„Vzkaž Venomovi, ať připraví letadlo,“ řekl Dmitrimu, hned po té, co
ukončil hovor s Nazarachem.
„Pane.“
„Dmitri.“ Raphael počkal, než se upír otočil k odchodu a teprve poté
pokračoval, „budeš ji hlídat.“
„Přísahal jsem. A svůj slib neporuším.“ Ale výraz Dmitriho tváře
prozrazoval, že s tím stále nesouhlasil – ne po té, co se v Pekingu
jednoznačně potvrdilo, že Raphaelovo pouto s Elenou ho nějakým způsobem
oslabilo.
Hojil se pomaleji a bylo snadnější ho zranit. Taková slabina by mohla být
pro archanděla smrtící.
„Možná,“ řekl Raphael vůdci své Sedmy, „že by i archanděl měl mít slabinu.“
Dmitri zavrtěl hlavou. „Ne v případě, že má přežít moc a sílu Kádru.“
V okamžiku, kdy Elena s flakónkem, obsahujícím esenci černých
orchidejí, který si nesla s sebou, nakoukla do otevřených dveří kanceláře
Ředitelky Spolku, si tam Sára povídala s další lovkyní. „Ash!“
Tmavooká lovkyně vzhlédla a její tvář, která by se hodila na stříbrná
plátna, rozzářil široký úsměv. „Ahoj, Ellie.“
„Takže už je bezpečný, abys vylezla ze Sklepení?“
Ashwininy dlouhé, v džínech oděné nohy vykročily směrem k ní a
druhá lovkyně si začala leštit nehty o tričko. „Bez komentáře.“
Z druhé strany stolu, kde seděla Sára, se ozval neelegantní zvuk.
„Flirtujou spolu.“
Elena otevřela pusu dokořán. „Tomu nevěřim.“ Otočila se směrem
k Ashwini. „Ty a Janvier? To není možný.“
„Jakej Janvier?“ Ash se na ni zahleděla s naprosto andělským výrazem ve
tváři, který byl tak falešný, že Elena vybuchla smíchy.
„Fakt si mu udělala to, co si myslim, žes mu udělala?“ zeptala se a
v ten moment si uvědomila, že všechny pozůstatky jejího předešlého trápení
odpluly pryč – protože tohle místo a tihle lidé, byli také její.
Na Ashwinině obličeji se objevil divoký úsměv. „Všechno, co ti řeknu je, že
si ten zpropadenej upír příště rozmyslí, jestli si se mnou bude zahrávat.“
V tu chvíli Sáře začal zvonit telefon. Když ho zvedla, Ashwini začala
šeptat, „ty tvoje křídla jsou fakt úchvatný.“ Pak zavrtěla prsty. „Můžu si
sáhnout, nebo by to bylo divný?“
Elena věděla, že kdyby odmítla, Ashwini by se neurazila – druhá lovkyně
měla své vlastní ‘dary’ a pronásledovaly ji její vlastní noční můry. „Když si sáhneš na spodní peří, tak to bude
v pohodě.“
Ashwini jí prsty jemně přejela přes velká pírka zlato bílé barvy, která
byla na spodním okraji jejích křídel.
„Vau. Jsou vážně jak živí – jsou na dotek teplý. Asi jsem o tom nikdy moc
nepřemejšlela.“
„Nevěřila bys, co všechno se kvůli nim musim naučit,“ odpověděla jí Elena.
Sára položila telefon. „Ash,“ oslovila jí. „Mám pro tebe novou práci.“ Pak
se usmála.
Ashwini na ni přimhouřila oči. „Do hajzlu, to snad ne.“
„Slovník, Ash.“ Sáře zajiskřily oči. „Vypadá to, že Janvier se zase dostal
do problémů. Tentokrát na Floridě – někde v Everglades.“
„Tam jsou bažiny.“ Ashwini zatnula zuby. „Nesnášim bažiny. A on ví, že je
nesnášim. Tak a dost – tentokrát ho zabiju. A je mi srdečně jedno, jestli kvůli
tomu přijdu o bonusy.“ Popadla kus papíru, který Sára držela v ruce a
vypochodovala z místnosti.
Elena se zakřenila. „Tohle je přesně to, co jsem po dnešním ránu
potřebovala.“ Po té, Sáře vylíčila, co se jí stalo v Bronxu. Její nejlepší
kamarádka jen mávla rukou. „Jejich uchvácení nebude trvat dlouho, Ellie. Zas
tak hezká nejsi.“
„Ježíš, díky moc.“
„Hej, to, že se poflakuješ s nádhernym kusem chlapa, není moje vina.“
Pak Sára nasadila daleko vážnější výraz. „Nezáleží na tom, o co půjde, víš, že
ti krejou záda všichni lovci Spolku. Tak na to nezapomeň.“
„Nezapomenu.“ Raphael byl sice její skálopevná opora, ale Sára a Spolek,
pomyslela si Elena, byly základem, na kterém si vybudovala svůj dospělý život.
„Jak je možný, že seš tak chytrá a máš vždycky pravdu?“
„Doufám, že až bude Zoe v pubertě a bude chtít randit s nějakym
idiotskym čtvrťákem, bude si o mně myslet to samý.“
Sára na ni pozvedla obočí. „Vim, že si chtěla mluvit ještě o něčem jinym,
tak ven s tim.“
„Máš nějakou Vivekovu krev?“ Spolek takové věci pro své lovce dělal. Bylo
to pro urgentní zdravotní případy – ale Vivek nebyl aktivním lovcem.
Sára na ni upřela pronikavý pohled. „Ne, ale začátkem příštího měsíce má
podstoupit pravidelnou prohlídku.“ Odmlčela se. „Kolik jí potřebuješ?“
„Jednu zkumavku.“
„Máš jí mít.“
O deset minut později, když úspěšně zvládla cestu přes všechny kontrolní
body podzemních Sklepení, které se nacházely pod budovou Spolku – i Vivekovo
rozhořčení nad tím, že ho nepřišla navštívit častěji – vešla do pachu vzdorné
komory. Nebyl tu žádný nábytek a celá místnost byla vymalovaná jednotvárnou
bílou barvou. A byla velikosti krabice od bot.
Elena zaťala zuby, aby potlačila narůstající pocit klaustrofobie a zhluboka
se nadechla, aby se přesvědčila, že v místnosti opravdu nebyly žádné pachy
zvenčí – kromě těch, které cítila sama na sobě – pak otevřela flakónek
s temnou tekutinou, který ji stál nemalé jmění.
Svěží, smyslná, výrazná… návyková.
Zamrkala, vrátila se o krok zpět a celé to zopakovala ještě jednou.
Temné, skryté tóny slunečního svitu… a velmi ženského
nátlaku. Ale pro ženu neškodné.
Komplikovaná vůně, napadlo Elenu. A velmi vhodná pro archanděla. Už si byla
jistá, že přesně tuhle kombinaci tónů zachytila na pohupujících se tělech,
která visela na mostě, i na dívce s šaty těžko-se-zapamatovatelného
puntíkovaného vzoru. Ale nebylo to tak docela to, co ji zasáhlo nad vodami řeky
Hudson, nebo to, co cítila v ložnici, když Caliane šeptala jméno svého
syna.
Zamračila se a připustila si, že na vině byla pravděpodobně její paměť a
vnímání, protože výše jejího adrenalinu se v obou situacích musela
pohybovat mimo měřitelné stupnice. Další možností mohla být skutečnost, že
dívčino zohavené tělo i upíři na mostě, byli vystaveni venkovním vlivům – a než
Elena dorazila na obě místa činu, základní tóny té vůně se mohly vytratit.
Ale i přesto…
Když Raphael dorazil, Elijah stál u řeky, tekoucí za plantážovým domem, ze
kterého Nazarach ovládal Atlantu. Jeho letadlo přistálo nedaleko.
Prošel stíny, které házely bohatě olistěné stromy, lemující břeh, a zamířil
k tiše protékajícím vodám. Cestou ho doprovázelo volání ptactva, skrytého
vysoko v listoví stromů. Z protilehlého břehu se průzračné hladiny jemně
dotýkaly větývky sklánějící se vrby.
Bylo to překrásné místo, které bylo v rozporu s násilnostmi,
kterých se tu Nazarach dopouštěl. Ale každý anděl měl své vlastní způsoby vládnutí
a Nazarach využíval strach. Raphael sem ale nepřišel za andělem
s jantarově zbarvenými křídly. „Proč jsi na mém území, Elijahu?“
Archanděl, který vládl Jižní Americe, vzhlédl. Jeho zlato hnědý pohled byl
ztrápený a jeho vlasy rozcuchané z častého projíždění prsty. „Přišel jsem
tě požádat o útočiště, Raphaeli.“
„Předpokládám, že ne pro sebe.“ Elijah byl starší, než Raphael a velmi
mocný. Druhý muž se nepřítomně zahleděl do tekoucích vod řeky a svěsil křídla
na mechem zarostlou zem. „Pro Hannah.“
„Věříš, že bys jí mohl ublížit?“ Po té, co popravil Ignatia a velice drsně
si vzal Elenu, čelil Raphael stejnému strachu.
„Nikdy bych jí neublížil,“ pronesl Elijah prázdným hlasem, „ale nejsem vždy
sám sebou.“
„Zmocňuje se tě zuřivost, která halí tvou mysl do ruda?“
Elijah trhl hlavou směrem k Raphaelovi. „Tys to také pocítil?“
Raphael svou odpověď chvíli zvažoval. Mezi tím protínal všudypřítomné ticho
jen lehký vánek, který se proháněl listím zarostlými větvemi, které byly všude
nad nimi i kolem nich. Mohlo se jednat o klam – Elijah mohl zjišťovat jeho
slabiny. Ale archanděl Jižní Ameriky byl jediným členem Kádru, který se za Raphaela
vždy postavil. Jediným, který mu řekl, že v něm vidí potenciál celý Kádr
vézt.
„Ano, ale ne v uplynulém týdnu.“ Prozkoumal Elijahovu ztrápenou tvář.
„Ovládalo tě to v téhle době?“
Druhý archanděl místo odpovědi jen zavrtěl hlavou se zlato hnědými vlasy,
která inspirovala mnohé sochaře a stala se múzou nejednoho básníka.
„Ale jedenkrát mi to stačilo. Už sám sobě nemohu věřit – jednal jsem
s krutostí, která mne bude pronásledovat mnoho následujících staletí. Upír,
kterého se to týkalo, přežil jen díky tomu, že Hannah včas zakročila.“
Elijah zatnul ruce do pěstí. „Mohl jsem stejně krutě ublížit i jí.“
Raphael se už před dlouhým časem naučil všímat si a následně využít trhlin
v obraně svých oponentů. Pokud chtěl přežít mezi členy Kádru, bylo to
nezbytné. Ale na druhou stranu dokázal chápat i pouta přátelství, a to díky
Dmitrimu, kterého znal již více, než tisíc let. „A přesto si to neudělal,
Elijahu. To je hranice, kterou jsi nepřekročil.“
Elijah se na dlouhou dobu odmlčel a zatímco oba nehnutě postávali na břehu
řeky, voda pod nimi s nevzrušenou trpělivostí protékala přes oblázky i
kameny lemující říční koryto. Naproti nim, si s ohýbajícími se větévkami vrby
pohrával jemný vánek... ale pak všechno ptactvo utichlo a svět se z ničeho
nic změnil v daleko temnější místo.
„Raphaeli, pokud nám tohle dokáže udělat během Spánku,“ pronesl nakonec
Elijah, „čeho všeho bude schopná, až se probere?“
Děkuji mnohokrát za další pokračování ! ! !
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji za další pokračování.
OdpovědětVymazatDíky za pokračování
OdpovědětVymazatDanke, už se těším na pokračování.
OdpovědětVymazatďakujem za kapitolu
OdpovědětVymazatMoc děkuji za nový překlad. Katka
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatĎakujem pekne :)
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatďakujem :) lil
OdpovědětVymazat