Ležely tam malé
skupinky žen. Jejich těla byla uložená v poklidně působících pozicích a vypadaly,
jakoby se jim zdály ty nejkrásnější sny, protože jejich tváře zdobily drobné
úsměvy.
„Pane Bože.“
Elena byla tím pohledem šokovaná. Sledovala Raphaela, který zrovna procházel po
kamenné podlaze, prokládané drahými kameny, které zářily stejně oslnivě jako plameny
ohně. Z křídel mu stále ještě odkapávaly krůpěje vody, jež za ním tvořily mokrou brázdu.
Sklonil se,
aby se prsty dotkl hrdla jedné dívky, která ležela v ladné póze na
hedvábných polštářích v barvě zlatavé slonoviny. Vzhledem k průsvitné
pokožce, vzdušné róbě té nejjemnější broskvové barvy a vodopádu loken,
svázaných saténovou stužkou, jí tohle označení sedělo lépe, než jakékoli jiné. Elena se vydala za ním. „Jsme přímo pod podstavcem,“
zamumlala.
Podstavec byl
vyvýšený asi metr nad zbytkem místnosti a sahal jí těsně pod prsa. Prohlédla si
celou jeho šíři a všimla si, že ten kamenný čtverec měl jinou barvu, než
všechen ostatní kámen. Aniž by jí to někdo musel říkat, věděla, že tam kdysi
stála socha bohyně – ne boha, protože tohle místo vyzařovalo ženskost.
„Má teplou
kůži.“ Raphael se narovnal. „Kádr, vládnoucí v čase mé matky neměl pravdu –
svůj lid nezabila, ale uložila ho ke Spánku.“
Elena si prsty
projela skrz zacuchané, mokré vlasy. „Raphaeli, takhle obrovská moc…“
„Ano.“ Raphael
vystoupal po schodech, vytesaných do boku podstavce, postavil se na prázdné
místo, kterého si chvíli předtím všimla a prohlížel si vyvýšený čtverec kamene.
„Obyvatelstvo Amanatu mělo kdysi své vlastní bohy a bohyně, ale jakmile ho
Caliane prohlásila za svůj domov, vzdali svou úctu a oddanost pouze jí.“
„Dovedla je k tý
oddanosti svým zpěvem?“ zeptala se Elena. Teď, když se soustředila, slyšela
tiché oddechování spících žen. Běhal jí z toho mráz po zádech a nic ho
nebylo schopné odehnat – ne, dokud se nedostanou pryč z dosahu nepřirozeného
objetí tohoto města zmrazeného v čase.
Raphael
zavrtěl hlavou. „Ne. Amanat jí patřil daleko dříve, než jsem se narodil.“
Elena
vzpomínala na všechno, co o Caliane četla v historických svitcích i na
všechno, co jí vyprávěl Raphael. Vybavilo se jí, že jeho matka byla nazývána
ženou Archandělem Půvabu a Krásy. „Láska musí bejt oboustranná.“
„Ano.“ Raphael
poklekl a prsty se dotkl čtvercatého kamene, který zel prázdnotou. „Illium.“
Elena začala
obcházet kolem kamenných stěn místnosti a pátrala po tajném vstupu. Nic – šedé stěny
neměly žádné spoje. Ale pak… si všimla, že jí u nohou leží malé modré pírko. Illium. Schovala si pírko do kapsy a
soustředila se na zeď v místě, kde ho našla. Přejela po ní dlaněmi, ale
nic necítila. Zkusila to podruhé, také nic. Ale když to zkusila po třetí… „Raphaeli,
myslim, že je tu skrytej vchod.“
O vteřinu
později už stál vedle ní. „Jako malý chlapec jsem si v tomto chrámě hrával
– možná si vzpomenu, jak to otevřít.“
„Do toho.“
Elena ustoupila pryč, a zatímco Raphael přejížděl rukama po stěně, ona stála na
stáži. Přestože jí připadaly všechny části stěny naprosto stejné, sledovala,
jak Raphael zatlačil na jeden konkrétní úsek. V momentě, kdy zvedl ruku, se kamenná stěna se skřípěním
a úpěním, které vypovídalo o jejím stáří, otevřela. Elena nakoukla dovnitř a z oblaku
prachu, který se tam při otevření zvířil, se rozkašlala.
Nejprve
neviděla vůbec nic – za tajnými dveřmi, které byly přímo za oltářem, byla
naprostá tma. Pak ale zachytila vůni nějakého exotického likéru s šibalským
podtónem. Limetky, napadlo ji. Cítila trpkost i sladkost limetek, s nádechem
další, bohatší příchutě. Do tohoto okamžiku si nikdy neuvědomila, že to byla
vůně, kterou si spojovala s Illiem. „Je tam.“
„Buď ve
střehu.“
Zahlédla
zářivě modrou barvu - v rohu byla Illiova zkroucená silueta. Hlavu měl
zakloněnou dozadu, opřenou o kamennou zeď a křídla měl zmačkaná pod tíhou
vlastního těla. „Co mu to udělala?“
„Běž, Eleno.“
Řekl Raphael napjatě. „Já musím zůstat tady, abych se ujistil, že se za tebou
ty dveře nezavřou.“
Elena
zamrkala, aby si její oči po oslnivém světle z chrámové místnosti přivykly
zdejší temnotě a vstoupila do jeskyně – sahala hlouběji, než byla podlaha
vedle, ale dokonce i Raphael by se tam mohl zpříma postavit. Dál tím temným
prostorem musela pokračovat po hmatu. Přepočítala se a zakopla o Illiovo tělo. Prosím, buď v pořádku. Klekla si a
dotkla se jeho nohy, stehna, hrudníku až nakonec prsty nahmatala jeho tvář.
„No tak,
Růženko. Já tě odsud nevynesu.“ Illium byl příliš těžký a Elena za žádných
okolností nechtěla, aby Raphael opustil prostor dveří – v okamžiku, kdy by
to udělal, by se zavřely. To věděla stejně dobře, jako znala své vlastní jméno.
Illium
nereagoval. Nahnula se k němu blíž a podlehla nutkání dotknout se jeho
tváře tou svou. Když ucítila vřelost jeho pokožky, zachvěla se úlevou. „Illium,
musíš se probudit. Potřebuju, abys mě zachránil před Dmitrim.“
Všimla si
změny v jeho dýchání a na boku ucítila dotek jeho prstů. „Lhářko.“
Díky
Bohu. Elena se postavila a chytila ho za
ruku. „Vstávej ranní ptáče a hned.“
Illium něco
zamumlal, ale Elena poznala, že se jí snaží poslechnout. Po několika pokusech, se
mu podařilo dostat se na nohy, ale pak se zřítil přímo na ní. Zapřela si o sebe
jeho tělo a z úst jí vyšlo uuff, pak
se jí ale podařilo si přehmátnout. Chytila ho paží kolem pasu a jeho svalnatou
ruku si přehodila kolem ramen.
„Jdeme.“
Nařídila a sevřela zápěstí jeho ruky, kterou měla kolem ramen. Illium mírně
roztáhl křídla. Byla to instinktivní reakce, když se pokoušel získat potřebnou
rovnováhu. Váha jeho těžkého křídla spočinula na tom jejím. Za normálních
okolností by takhle intimní kontakt nedovolila ani Illiovi, ale dnes ho chytila
ještě pevněji a během doby, kdy se ho snažila vytáhnout z kobky, do které
byl vhozen, mu hlasem výcvikového seržanta mumlala rozkazy, kterými se ho snažila
udržet při vědomí. Její záda i ramena pod tíhou jeho svalnatého těla vehementně
protestovala.
„Eleno.“
Teprve, když
zaslechla Raphaelův hlas, si uvědomila, že už se dostali ke dveřím. „Je
otřesenej,“ řekla svému archandělovi.
Přesně v tu
chvíli Illium opět ztratil vědomí.
„Mám ho.“ Raphael
se k nim natáhl, aby si převzal tělo modře okřídleného anděla a dostal ho
nahoru do osvětlené chrámové místnosti. A pak udělala Elena chybu – v momentě,
kdy se Raphael otočil, aby mohl Illia posadit ke kamenné stěně, se opřela dlaní
o zeď, aby si na chvilku vydechla.
Dveře se samozřejmě
okamžitě zavřely.
Děkuji mnohokrát za další pokračování ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatDíky moc za další pokračování.
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.:-) :-) Lenka
OdpovědětVymazatDanke
OdpovědětVymazatDíky za pokračování a ukončení v nelepším :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za nový překlad. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji :-)
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazat