Archangel's Consort - 2/2 33. kapitola

Lijuanina temnota se šířila jeho krví a napadala každou buňku jeho těla. Raphael sledoval, jak mu pod kůží černaly žíly - dokud mu ta čerň nezaútočila i na oči a nezahalila jeho pohled.

„Mrzí mne to, Raphaeli.“ Zaslechl Lijuanin hlas. „Měla jsem tě ráda. Opravdu měla, ale ty bys ji přede mnou bránil.“

Raphael se snažil promluvit k Eleně. Chtěl ji ujistit, že i po jeho smrti bude v bezpečí, protože jeho Sedma svou přísahu neporuší a budou ji i nadále ochraňovat. Ale Lijuanin jed se mu úspěšně šířil celým tělem a odolával jeho snaze bojovat proti němu svou vlastní, modrou silou. A Raphael bojoval. Bránil se celou vůlí svého nesmrtelného srdce i každou ještě nepojmenovanou, neuvěřitelně mocnou emocí, kterou k Eleně cítil.

Umíral a téměř neviděl, ale ještě se mu podařilo zaútočit poslední ohnivou koulí andělského ohně. Lijuan vykřikla a přestože už padal k zemi, její hlasitý křik se donesl i k jeho uším. Tvrdě dopadl na střechu chrámu. Pochroumal si křídla, ale nepolámal si žádné kosti. Jeho pád zpomalila moc a síla, podobná té, se kterou chtěl kdysi srovnávat svou vlastní.

Můj synu! Můj Raphaeli.

Příliš pozdě, pomyslel si. Už bylo příliš pozdě. Caliane nikdy nebyla léčitelem a jeho tělo bylo protkáno Lijuaniným černým jedem. Raphael proti němu použil svou nově nabytou schopnost a pokusil se léčit sám sebe. Jeho schopnost ale byla příliš mladá, stěží vyvinutá a proti Lijuaninu cejchu zla, neměla žádnou šanci.

„Raphaeli!“ Na tvářích ucítil Eleniny dlaně a v hlase své lovkyně zaslechl urputné odhodlání. Chtěl jí nařídit, aby odešla, varovat ji, že infekce vytvořená Lijuaninou mocí, se mohla šířit, tak jako se šířila u jejích znovuzrozených, ale věděl, že by ho neposlechla. Jeho družka, se srdcem smrtelníka, by ho nikdy neopustila. Moje Eleno.

Jakmile spatřila Raphaelovy nádherné oči zamořené vlákny Lijuanina zla, musela potlačit slzy i paniku, jež se draly na povrch. Černé zlo zakrylo jeho duhovky intenzivního odstínu, který existoval pouze v těch nejhlubších částech oceánu. „Ne,“ řekla. „Ne!“

Vysoko nad ní se katastrofickými záblesky světla tříštila celá obloha, a když vzhlédla, zjistila, že Lijuan už tam nebyla sama. Byla tam s ní žena Archanděl, s vlajícími havraními vlasy a s křídly té nejčistší bílé barvy, z jejíchž dlaní čišely modré plameny.

Šablona, dle které jsem byl stvořen.

Elenin pohled se okamžitě vrátil k Raphaelovi. Vzala ho za ruku a stiskla. Zlatavý odstín jeho pokožky kolem zčernalých žil zesinavěl. Slyšíš mě, Archanděli?

Mluvím s tebou z posledních sil.

Elena se soustředila na to, že byl ještě stále naživu a odmítala si připustit cokoli jiného. Sehnula se před kamenem, který kolem nich proletěl, zakryla jeho tělo svým vlastním a ještě nad ním roztáhla svá křídla.

Běž, Eleno, budou bojovat na život a na smrt.

Budeš mi rozkazovat dokonce i teď, Archanděli? Neopustila by ho. Nikdy by ho neopustila. Znovu vzhlédla a zjistila, že Illium je stále střežil. Jeho tvář pohlcovala ztrápenost a zuřivost zároveň. Bluebell nás upozorní, když něco poletí.

Následoval moment ticha a Eleně se téměř zastavilo srdce.

Měl bych být mrtvý.

Roztřásla se a dotkla se čelem toho jeho. To neříkej. Už jednou si Lijuaninu moc a sílu přežil a tentokrát se ti to povede zas. Jenže jeho zlatavá pokožka začínala chladnout a ještě víc sinavět. Jeho oči se změnily ve strašidelné kusy černoty a jeho křídla… Elena si zvedla pěst k ústům a tvrdě se zakousla. Lijuanino zlo se pomalu rozpínalo jeho křídly a měnilo jejich zlato bílou barvu na olejnatou temnotu. Ten pohled v ní probouzel její nejagresivnější instinkty. Chtěla s tím jedem bojovat, vyříznout ho z jeho těla pryč, ale s noži by tu neuspěla. Ne, když by se jejím polem působnosti mělo stát Raphaelovo tělo.

„Eleno, kryj se!“ S první Illiovou slabikou už byla v pohybu a roztáhla křídla nad Raphaelovým zranitelným tělem. Něco tvrdě zasáhlo její rameno, ale ona se ani nepohnula a čekala, dokud jí Illium neoznámil, že hrozba už pominula.

„Co tam sakra dělaj?“

Na tuhle otázku bych také rád znal odpověď.

Elena si uvědomila, že její archanděl přišel o zrak. Jeho nádherné oči oslepila černota. Vzhlédla a její tělo opustil veškerý vzduch. „Pane Bože, Raphaeli. Oni…“ Musela polknout, aby si zvlhčila hrdlo a soustředila se na dvě nesmrtelné bytosti, vysoko v oblacích. „Tvojí matce se podařilo poškodit Lijuanina křídla a ona teď problikává mezi fyzickou a nehmotnou formou.“

To znamená, že k udržení nehmotné podoby potřebuje svou moc. To jsme dříve nevěděli. „Tvoje matka nevypadá zraněně, ale nedokáže se Lijuaniným bleskům dostatečně rychle vyhejbat.“ Caliane se pohybovala neskutečně rychle, ale- „Vedle Lijuan působí skoro líně.“

Mýlil jsem se. Na probuzení ještě nebyla připravená.

Jeho slova dávala smysl a Elenu bodlo u srdce. Caliane se probudila kvůli svému synovi. „Zatim se drží.“ Jenomže teď, když se na jejich boj soustředila, dokázala odhalit Calianiny slabiny a bylo jasné, že Lijuan je viděla také.

Elena se podívala do Raphaelovy tváře a chtělo se jí mu zalhat. Poskytnout mu klid a mír, ale takhle se k sobě oni dva nechovali. „Raphaeli, myslim si, že tvoje matka prohraje.“

Celé jeho tělo se zachvělo. Jeho křídla už byla celá černá a jeho pokožka byla zcela bez života.

Archanděli!

Raphael Elenu slyšel, ale nedokázal jí odpovědět. Jeho mysl pohltil tak silný a ostrý žár, že se jeho pohled zbarvil doběla a veškeré jeho vnímání světa kolem sebe, se změnilo z chladně černé, do pronikavě žhavé, bílé záře.

Jeho tisíc let staré instinkty sebezáchovy ho pobízely, aby proti tomu zuřivě žhavému plameni bojoval… ale pak si Raphael všiml, co ten plamen vlastně dělal. Pohlcoval do sebe Lijuanin černý jed a likvidoval ho se stejně divokou účinností, s jakou se projevoval andělský oheň. Jak se ta bílá záře rozpínala jeho tělem a pohlcovala přítomnou temnotu, zanechávala za sebou zvláštní „příchuť“, kterou jeho smysly nebyly tak docela schopné identifikovat. A přesto si byl tou pozůstávající „příchutí“ jistý až do jádra své vlastní duše.

Neopovažuj se mě opustit, Raphaeli. Společně! Slíbil si mi, že pokud padneme, tak společně!

Dokonce i během ukrutného boje, který se odehrával v jeho vlastním těle, ho její žádost nutila k tomu, aby si vzal její rty, aby s otevřeným majetnictvím hladil její válečně zbarvená křídla. Ze spodní části páteře mu vystřelil žhavě bílý blesk a s atomovou silou se rozlil jeho křídly. Sežehl ho takovým žárem, že si myslel, že se celé jeho tělo obrátí v prach. V momentě, kdy ten žár začal vyhasínat, otevřel oči a spatřil Elenu. Celé její tělo i tvář vyzařovali odhodlání. Nenechám tě odejít, Archanděli. Nenechám!

A potom, srdce rvoucím šeptem dodala, „nemůžu bejt bez tebe, Raphaeli.“

Raphael zvedl ruku a uchopil její tvář do dlaně. „Není tak snadné mě zabít, Eleno.“ Až na to, že by měl být mrtvý. Sice byl archandělem, ale Lijuan se vyvinula do zcela jiné roviny existence. Její moc a síla sahala za hranice známého chápání a nebyl způsob, jak proti ní bojovat. Nesla s sebou pouze smrt - pro smrtelné i nesmrtelné.

Elena se zachvěla a na dlouhou, předlouhou vteřinu se dotkla čelem toho jeho. Na tváři mu přistála jedna její bolestná slza, ale pak zvedla hlavu a vzápětí se oba postavili. Bolela ho každičká část těla, ale Raphael už bojoval i v daleko horším stavu – dokonce i bolestný žár, který v něm stále plál a pátral po zbytcích Lijuanina jedu, už nebyl tak zdrcujícím infernem jako předtím.

Raphaeli. Můj synu.

Ve chvíli, kdy Raphael vzhlédl, se Lijuan podařilo mrštit s tělem Caliane o kamennou stěnu budovy.