Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 34. kapitola

Než potkal Elenu, byl přesvědčený, že se jeho srdce proměnilo v kámen, ale při výrazu naprosté lásky, kterou spatřil ve tváři své matky, se jeho srdce zmocnila bolest, která se dala přirovnat k ostrým, bodajícím dýkám. Na povrch jeho mysli vyvstaly vzpomínky, které s sebou obvykle přinášela pouze Anshara, nejhlubší z hojících spánků.

Že ho opustila, když ležel zraněný uprostřed Bohem zapomenuté louky, už věděl, ale také si vybavil, že když jako malé dítě plakal, držela ho v náruči a dlouhými, elegantními prsty mu stírala slzy z obličeje. A pak ho s něžností, díky které jí padl do náruče a pevně objímal, políbila na čelo. „Matko,“ pronesl a jeho hlas byl tichý a zastřený vzpomínkami.

Úsměv, kterým ho obdařila, byl roztřesený. Natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Její prsty byly oproti jeho pokožce chladné – jako by jí v žilách ještě stále řádně necirkulovala krev. „Vyrostl jsi a jsi tak silný.“
Byla to ozvěna jeho snu a Raphaela napadlo, zda si ho Caliane také pamatovala. „Nemohu ti dovolit svobodu pohybu, Matko.“ Muselo to zaznít a nezáleželo na tom, že malý chlapec, kterým kdysi býval, žasl nad tím, že ji má opět takhle blízko. Na dosah.

Sklouzla mu rukou z tváře a položila mu ji na rameno. „Netoužím po svobodě. Zatím ne.“
Raphael se poddal touze, která se v něm vynořila, touze, která přežila celé milénium, a přitáhl si ji do náruče. Caliane ho také objala a položila si hlavu přímo na jeho srdce. Na vteřinu, která zamrzla v čase, nebyli ničím jiným, než matkou se synem, kteří stáli pod neuvěřitelně nádhernou oblohou. Neměla jsem přežít tvého otce, Raphaeli. Byli jsme dvěma polovinami jednoho celku.
Zaslechl obrovský smutek v jejím hlase a stiskl ji pevněji. On už nesměl žít.
Jeho matka po dlouhou, dlouhou dobu nic neřekla, a když se od něho nakonec odtáhla, výraz její tváře se změnil, byl daleko formálnější. Takže ty si za svou družku pojal smrtelnici.

„Elena,“ vyslovil nahlas. Odmítal Caliane dovolit, aby zapudila ženu, díky které byla představa věčnosti dech beroucím příslibem, a když k němu Elena přistoupila, položil jí dlaň na záda, „už není smrtelná.“
Calianin pohled sklouzl k Eleně a pak zpět k němu. „Možná, ale rozhodně není vhodnou partií pro archanděla.“
Elena zareagovala dřív, než Raphael. „To možná nejsem,“ řekla, „ale on je můj a já se ho rozhodně nevzdám.“ Caliane zamrkala. „Alespoň, že v sobě má jiskru.“ Pak zatáhla křídla k páteři a znovu se mu zadívala do očí. „Tvá smrtelnice ti poskvrnila dokonce i krev.“ A s těmito slovy se otočila a odešla k okraji střechy. „Musím dohlédnout na svůj lid.“

„Tvé probuzení změnilo rovnováhu sil v Kádru.“ Lijuan už nebyla nejsilnější a Caliane byla po svém Spánku naprostou neznámou.
„Později.“ Caliane zvedla svou drobnou ruku. „Politikařením se momentálně nechci zabývat. Nicméně… oznam všem, že tento region je od nynějška můj.“

Vzhledem k tomu, jak nepravděpodobné bylo, že by se Lijuan v blízké době chtěla s Caliane znovu střetnout, bylo Raphaelovi jasné, že její požadavek nikdo nezpochybní.
Neexistuje způsob, jak bychom mohli předvídat její chování, řekl své družce. Pokud mám mít šanci na její zabití, musí to být teď.
Elena ho chytila za ruku. Zatím neudělala nic, čeho by jinej člen Kádru nebyl taky schopnej. A to, co způsobila tobě, Elijahovi a ostatním, nemohla kontrolovat, takže jí z toho nemůžeš obviňovat.
Pokusila se ublížit tobě a to více, než jednou.
Nech mě podotknout, že převážná většina tvojí Sedmy mě nemá zrovna v lásce a navíc jsem nikdy neočekávala, že by mě tvoje matka přivítala s otevřenou náručí.

Raphael se zadíval na svou lovkyni, na výrazně stříbrný proužek, který měla kolem duhovek, a došlo mu, že by udělala naprosto cokoli, jen aby měla možnost znovu vidět svou vlastní matku. Věděl, že jí před krutou pravdou mohla zaslepovat její bolest a touha. Pokud se tato volba ukáže jako nesprávná, mohli by zemřít tisíce.
Nedovolíme, aby se něco takovýho stalo. Tón jejího hlasu byl pevný.
Když k němu mluvila, po její druhé straně se mihla stříbrná a modrá barva a pak už vedle ní stál Illium. Jedním křídlem se s takovou intimitou dotýkal toho jejího, že na něho Raphael pozvedl obočí. Na andělově tváři se objevil šibalský úsměv, kterým ale nedokázal skrýt hloubku svých emocí. Už nikdy tě nechci sledovat umírat, Pane. Z odhodlání, se kterým svá slova pronesl, mu pod kůží vystoupily žíly.

Raphael se setkal s jeho zlatým pohledem, který ho doprovázel už mnoho staletí. Kdyby se tak stalo, odešel bych s vědomím, že bys mé srdce udržel v bezpečí.
Illiův pohled se stočil k Eleně. Vždycky. „Zůstanu tady s tvou matkou.“
„Ne, Illium.“ Raphael pohladil Elenu po vlasech a zavrtěl hlavou. „Pošlu za ní Naasira.“ Rysy modře okřídleného anděla okamžitě ztvrdly. „Naasir nemá křídla, jak by mohl Caliane sledovat?“
„V takovém případě ho zastoupí Jason.“

Illium se chtěl přít, ale Raphael zavrtěl hlavou a řekl, „až dorazí Aodhan, budu tě potřebovat ve městě.“ Když se na něho Illium i Elena zvědavě podívali, řekl jen, „později. Teď necháme Caliane být. Říkala pravdu - alespoň do té míry, co se týče jejího lidu. O obyvatele tohoto místa, se vždy starala, a dokud nebude celé město opět prosperovat, do ničeho jiného se nepustí.“ Naposledy se zahleděl na ztracené město Amanat – které už nebylo ztraceným – a se svou družkou po boku vzlétl do oblak. Proletěli skrz energetický štít a zamířili do deštěm zmítané noci za ním.

Elena stála v obrovské koupelně střešního apartmánu v Kagoshimě, hlavním městě tohoto regionu a v odraze zrcadla sledovala svůj levý bok. Už v sobě neměla žádné díry. Než se vydala do sprchy, Raphael ji svou hřejivou, léčivou schopností zahojil. Sice proti tomu protestovala, měla větší strach o něho, než o sebe, ale on si trval na svém.
Nakonec mu byla vděčná. Zabalila se do hebké, bílé osušky a zamířila zpět do ložnice, kde se postavila k oknu a dívala se ven. V tomto městě nebyla žádná andělská Věž, ale vzhledem k naprosté pravidelnosti s jakou do uchvacující budovy, která stála přímo naproti té, ve které byli ubytováni, přilétali a zase odlétali místní andělé, si myslela, že byla zdejším andělským operačním centrem.

Elena sledovala siluety, prolétávající pod třpytící se oblohou, kterou už nezakrývala dešťová mračna a přemýšlela nad událostmi uplynulého dne. Co by cítila, kdyby najednou Marguerite vstala z mrtvých a opět byla z masa a kostí?
Bolest. Touhu. Vinu. Lásku. Vztek.
Byla to tak bouřlivá kombinace, že se z toho roztřásla. Snažila se ovládnout své pocity a zhluboka se nadechla. A pak znovu a znovu, dokud to nepřešlo.

Dnešní noc… dnešní události, nebyly o ní. Byly o jejím archandělovi. Raphaeli. Rychle se osprchoval a odešel pryč, aby si promluvil s andělem, který vládl tomuto městu. Elena ho nechtěla nechat odejít, hrůza z toho, jak se mu Lijuanino zlo šířilo žilami, byla přetrvávající živou, dýchající entitou. Jenže ona byla lovkyní a on byl archandělem.
Vidím tě, Lovkyně Spolku.
Elena se usmála, přitiskla dlaň na okenní tabuli a sledovala anděly, kteří odlétali z ultramoderní výškové budovy, s asymetrickými balkony, které téměř působily, jako by se kolem té stavby vznášely.

Netrvalo jí to ani vteřinu. Možná jen zlomek vteřiny. Raphael z nich byl nejsilnější, nejpodmanivější a rozpětí jeho křídel bylo naprosto mimořádné. Jsou křídla úměrně veliká tělu?
Jeho křídla zasáhlo světlo billboardu, kolem kterého prolétal a jeho peří ho přeměnilo do stříbrné záře. Japonská města se po setmění změnila v technologický zázrak. Víš, co se říká o mužích a o velikostech jejich křídel.
Elena se rozesmála a to pro ni byl sladký, nečekaný dar. Jseš si jistej? Tak poleť sem a předveď mi to.

Místo toho, aby přistál, se vznesl do vzduchu a pak začal klesat. Zůstal blízko, aby ho viděla, aby ho mohla obdivovat. Pak změnil směr a zamířil rovnou k balkónu jejich apartmánu. Elena mu šla naproti, vykročila ven a zavrtěla hlavou. „Vejtaho.“ Dříve, než jí mohl odpovědět, ho chytila kolem jeho svalnatého, žhavého těla a přitiskla mu rty k tepající žíle na krku. Potřebovala cítit jeho živoucí, bušící srdce.
Raphael ji chytil za boky a stiskl. „Kohokoli, kdo by tě takhle viděl, bych musel zabít.“ Když jí pozadu odváděl do ložnice, oždibovala mu hranu čelisti a v momentě, kdy za nimi zavřel balkónové dveře, na něho skočila. Omotala si nohy kolem jeho pasu a osušku nechala spadnout k zemi. „Okna,“ zamumlala s ústy stále přitisknutými k jeho hrdlu, kde si prolíbávala cestičku vzhůru.

Raphael ji nesl bez jakékoli námahy. Jeho puls pod jejími rty byl zrychlený vzrušením a jeho kůže byla rozpálená. Natáhl ruku a stiskl vypínač, kterým se okna změnila v neprůhledná. Pak jí dlaněmi přejel po zadní straně stehen a vzhůru po zadku. Jeho dotek byl drsný a majetnický. Když se otočil, aby jí přitiskl zády ke zdi, okamžitě instinktivně roztáhla křídla do stran a chytila ho za ramena.
Dříve, než se stihla nadechnout, přitiskl rty k těm jejím a stiskl do dlaně její odhalené ňadro. Snažila se s jeho polibkem udržet krok, ale její archanděl byl tak divoký, že se mu musela poddat – jeho rtům, jeho polibku i ruce, kterou vsunul mezi jejich těla. Jeho neústupné, dožadující se prsty dráždily její zvlhlý žár a Elena se prohnula v zádech.


Raphael své šikovné prsty odtáhl příliš brzy, a kdyby si v dalším náruživém polibku okamžitě nevzal její rty, protestovala by. Jakmile pak její ústa na okamžik propustil ze zajetí, zalapala po dechu, a když ji kousl do spodního rtu tak, že to zabolelo, zasténala. Pak jí začal znovu líbat a jeho jazyk se proplétal s tím jejím. 

V tu chvíli na svém středu ucítila jeho ptáka. Stačil jediný, mocný pohyb a byl v ní zabořený až po kořen. Elena vykřikla a znovu se prohnula v zádech. Celá její nervová soustava návalem rozkoše zkolabovala a ona mu zaťala nehty do ramen. Její vnitřní svaly se dokola samovolně zatínaly a povolovaly. Jestli jí v tomto okamžiku v hlavě zůstala jediná racionální myšlenka, tak se v momentě, kdy se sklonil a kousl jí do pulsujícího místa na krku, okamžitě vypařila. Jeho zuby byly natolik nelítostné, že věděla, že tam bude nosit jeho značku. A potom už vnímala jen doteky, chuť a žhavě intimní tření kůže o kůži.

10 komentářů: