ZZK - 14. kapitola

Kapitola Čtrnáctá

(aneb: Všechno je jen hra a zábava… dokud se ráno neprobudíte nazí)

Probudili jsme se, až když bylo slunce vysoko na obloze. V mé posteli. Nepamatovala jsem si, že bych se kdykoli v průběhu noci dostala do své ložnice, tudíž mě sem pravděpodobně odnesl Colby. Podepřela jsem se na lokti a prohlížela si ho. Stále ještě spal a vypadal u toho tak mladě.

Protože je mladý, připomněla mi má ďábelská mysl. Je skoro tak mladej, že by to mohl bejt tvůj syn.

To neni pravda! Dohadovala se druhá půlka mého mozku. Ani zdaleka neni tak mladej.

Výborně. Povzdechla jsem si. Dostala jsem se až do bodu, kdy jsem se hádala sama se sebou. Byla jsem si celkem jistá, že to byla známka šílenství. Ještě mi chybělo, začít se pohupovat v křesle a nesrozumitelně u toho mumlat a Sophie by mě mohla nechat zašít.

Sophie!

Mrkla jsem na budík a úlevně si oddechla. Bylo teprve deset dopoledne. Nebude doma ještě dalších pár hodin.

„Dobré ráno,“ řekl Colby a začal se vedle mě protahovat.

Znovu jsem se na něho podívala. Po probuzení byl neuvěřitelně roztomilý. Měl rozcuchané vlasy a oči ještě zalepené spánkem.

„Promiň,“ řekla jsem. „Vzbudila jsem tě?“

Zavrtěl hlavou. „Nee. Už jsem byl vzhůru, ale ležel jsem tu se zavřenejma očima a poslouchal, jak pochrupuješ.“

„Já nechrápu!“ Protestovala jsem a u toho se zahihňala. „Prostě ne.“

„Ale jo,“ trval si na svém a naklonil se ke mně, aby mě políbil. „Ale je to roztomilý.“

Jeho polibek byl jemný a něžný. A děsivý.

Za denního světla bychom se rozhodně neměli líbat. Nebo spolu být nazí v posteli. A u toho se líbat. On byl Colby a já Allison. A byl mnohem mladší, než já. Tohle nebylo dobré. Odtáhla jsem se od něho.

„Co se děje?“ jeho obočí se stáhla k sobě. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nevim. Tohle se nemělo stát. Teď jsi Colby a já Allison. A tohle neni něco, co by tihle dva měli dělat.“

Colby se na moment ani nepohnul, ale nakonec se posadil. Pokud jsem chtěla udržet jakoukoli myšlenku, musela jsem se přinutit ignorovat podívanou na jeho zatínající se břišní svaly.

„Máš pravdu,“ souhlasil. „Nechali jsme se unýst, ale to se stává. A když se do hry připletou body-shoty, tak se to stává docela často,“ přidal s úšklebkem. Pak se ke mně otočil čelem. „To ale neznamená konec světa, Alli. Byl to úlet. Nic hroznýho. Bavili jsme se. Jsme přece přátelé. No a minulou noc jsme byli přátelé s benefitama. Nevyšiluj, jo?“

Nevyšiluj. Jaký mladistvý výraz. Během těch pár minut, které jsem zatím byla vzhůru, mi bylo už minimálně po čtrnácté připomenuto, jak moc byl vlastně mladý.

Přikývla jsem. „Nebudu.“

Colby přehodil své dlouhé nohy přes okraj postele a postavil se. Nemohla jsem si pomoci a sledovala ho. Sice jsem měla úžasné sebeovládání, ale také jsem sakra nebyla žádná jeptiška. A hned na to jsem si přála, abych to neudělala. Stál tam v záři slunečních paprsků v celé své dvaceti-dvou leté (nebo možná dvaceti-tří leté) bezchybné kráse a já jsem okamžitě zatoužila, aby se vrátil zpět do postele. Ztěžka jsem polkla a tu myšlenku potlačila.

Zalez zpátky tam, kam patříš, Satane – do pekla!  Vynadala jsem svým myšlenkám.

„Když už jsem ale tady, nechtěla by sis dát společnou sprchu?“ zeptal se Colby uličnicky. Otočil se a mně se naskytl pohled na profil jeho dokonalého těla, i s jeho polo vztyčeným údem. Skvostný výtvor Matky Přírody. Usoudila jsem, že patrně přeci jen byla ženou, protože stvořila dar ženskému pokolení - muže, jakým byl Colby. Navzdory svým logickým myšlenkám jsem přikývla. „To bych mohla.“

Vytáhl mě z postele na nohy a vedl mě do koupelny. Ukázalo se, že Satan mé žádosti nevyhověl a do pekla se nevrátil. Místo toho se ve sprše zmocnil mých myšlenek, protože jsme s Colbym měli sex v tolika pozicích, kolik jen lidskému druhu bylo známo… a v pár dalších, které Satan zrovna vymyslel. Když už byla všechna skla i zrcadla zamlžená a my byli totálně vyčerpaní, vyklopýtali jsme z koupelny do studeného vzduchu mé ložnice.

„No,“ povzdychla jsem si s úšklebkem. „Tenhle tejden rozhodně nemusim na jógu.“ Colby se rozesmál a dál se utíral. „Fakt tě mam rád, Alli. Vážně jo. A nejen proto, že mě za to platíš.“

V tom momentě se mi zastavilo srdce. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Výraz jeho tváře byl sladký, ale tohle jsem nechtěla. Přece jsem nemohla „chodit“ s někým, komu bylo dvacet-něco. Nemohla jsem s ním mít žádný druh skutečného vztahu… nemohli jsme být dokonce ani přátelé s benefitama. Podívala jsem se na něho a on okamžitě poznal změnu v mé tváři a snažil se zmírnit dopad svých slov.

„Já jsem tím nemyslel… chtěl jsem říct…“ Zakoktal se a to bylo poprvé, co jsem ho spatřila jinak, než jako rozvážného a sebejistého. Poprvé skutečně působil jako dvaceti-dvou letý (nebo tří letý), kterým skutečně byl.

„To je v pohodě,“ přerušila jsem ho. „Nevim sice, kam jsi tím mířil, ale to nevadí. Jseš úžasnej a skvělej a já tě mam taky ráda, ale prostě ještě nejsem připravená na žádnej vztah.“

„Přesně to jsem chtěl říct,“ pronesl a soudě podle jeho výrazu jsem nedokázala odhadnout, zda to byla pravda nebo lež. „Chtěl jsem jenom říct, že tě mám rád. Že jsi skvělá a že tě považuju za kamarádku.“

Usmála jsem se, protože mě to zahřálo u srdce. „Taky tě považuju za svýho kamaráda. Tohle byl nakonec jeden ze Sářinejch dobrejch nápadů.“

„Takže já jsem byl nápadem Sáry?“ zeptal se Colby pobaveně a začal se oblékat.

Přikývla jsem. „Koho jinýho?“

Rozesmál se. „To je fakt. Ta tvoje kamarádka je fakt číslo.“

„To teda je,“ souhlasila jsem. „Dokáže mě dostat do spousty problémů. Ale tenhle konkrétní… ten se mi líbí. Ale líbí se mi tak, jak doteď byl a nechci na tom nic měnit.“

A tím jsem měla na mysli, že nehodlám chodit s dvaceti-něco letým klukem. A to dokonce, ani když byl ten kluk pekelně sexy a naučil mě, jak dostat chlapa do kolen během pěti minut.

Colby se na mě usmál. „Došlo mi, cos tim myslela, Allikočko. Ale i tak snad můžeme bejt přátelé a ty zůstaneš mojí klientkou?“

Přikývla jsem. „Samozřejmě.“

Protože chci tvoje tělo olízat od hlavy až k patě a chci to tolik, že se toho nedokážu vzdát, dodala jsem sama pro sebe.

„Dobře,“ pronesl. „Teď už pudu, nebo chceš, abych ti ještě předtim udělal kafe?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, zpátky do postele už nepudu, tak to zvládnu sama.“

Colby se sehnul a políbil mě na čelo. „Včera v noci jsem se bavil. Zavolej a domluv si čas na příští víkend, jo?“

Znovu jsem přikývla.

A pak byl pryč.

A já zůstala ve své ložnici úplně sama.

Hodila jsem na sebe župan a zamířila do kuchyně, abych si uvařila kávu. Pohled mi okamžitě padl na námi způsobenou pohromu. Na podlaze byla rozsypaná sůl, mé oblečení se povalovalo uprostřed celé místnosti a jediná sklizená plocha, byl snídaňový bar.

Nad vzpomínkami na minulou noc jsem se usmála.

Teď už nikdo nemůže říct, že nejsem odvážná a pro každou srandu.

Povzdychla jsem si a dala se do uklízení.

**********

„Cože si udělala?“ Sára byla natolik ohromená, že téměř neměla slov, což byla událost, kterou bych si měla poznamenat do kalendáře.

„Tys s nim strávila noc u sebe doma?“

Přikývla jsem. „Jo. A v tu dobu to byl Colby, ne Shade. Evidentně jsem překročila nějaký neviditelný hranice, ale pak jsem si to s nim všechno vyjasnila. Byl to prostě úlet, ale teď se věci vrátěj do starejch kolejí.“

Sára na mě vrhla pochybovačný pohled. Opět jsme seděly uprostřed parku, a proto musela být potichu, nebo by vyděsila postarší dvojici, která sem přišla krmit kachny.

„Já ti nevim,“ pronesla. „Řekla bych, že to je jedna z těch situací, kde když překročíš hranice, tak už to nikdy nebude stejný, jako předtim. Teď si měla sex s Colbym, zatímco předtim to byl vždycky Shade. Tohle je fakt velkej krok, Alli. Možná bys měla popřemejšlet nad tim, že bys s Colbym mohla opravdu chodit.“

Zírala jsem na ni. Ale až po tom, co mi hlavou proběhlo pár obrazů toho, jak by to vypadalo, kdybych s Colbym chodila. My dva v kině. Na večeři v restauraci. Lidé, kteří by ho považovali za mého syna. Ne, děkuji.

A to jsem jí také řekla.

„Lidi by si mysleli, že je to můj syn,“ pronesla jsem přesvědčeně. „Líbí se mi, jak to máme zařízený teď. Nehodlám s nim chodit. To se prostě nestane, Sáro.“

Sára pevně sevřela rty. „Uvidíme, Slečno Odhodlaná, uvidíme.“

„Ne, Sáro. Neuvidíme,“ odpověděla jsem. „Tentokrát opravdu ne. Ale když už si zmínila, že něco uvidíme… podívej se na můj obličej a řekni mi, co vidíš.“

Nahnula jsem se nad svůj krůtí sendvič a nastrčila svůj obličej pod drobnohled jejích zkoumavých očí. Na okamžik jsem jí zaskočila, ale pak se ke mně také naklonila a začala si mě prohlížet.

„A co přesně mam hledat?“ zeptala se, zatímco mě stále zkoumala.

„Vrásky kolem očí,“ odpověděla jsem. „Jsou hrozný? O víkendu se u mě stavil Bill Debil a kromě dalších věcí se zmínil o tom, že mam příšerný vrásky kolem očí. Mám?“

Sára začala otáčet mým obličejem nejdřív doleva a pak doprava. „Nějaký samozřejmě máš,“ prohlásila. „Ale rozhodně nejsou příšerný. Bill je zjevně debil. Je ti třicet-pět, tak je přece jasný, že budeš mít vrásky od smíchu. My dvě se smějem celkem dost, takže je to nevyhnutelný.“

Sára vzala do ruky svůj sendvič a nevzrušeně se do něho zakousla.

„Fakt je?“ odpověděla jsem zamyšleně, zatímco jsem zírala do prázdna. „Zkusila si někdy Botox?“

Sára se téměř zadusila a já ji musela praštit do zad. V ten moment se mi vybavil zážitek s Brazílií a praštila jsem ji o trochu víc, než bylo nutné. Pak jsem se ďábelsky usmála. Ulevit si na jejích hubených, drobných zádech bylo překvapivě uspokojivé.

„To myslíš vážně?“ vysoukala ze sebe nakonec, zatímco si utírala pusu ubrouskem a odstrkovala mou ruku pryč. „V žádnym případě si nenecháš udělat Botox. Nebo snad nevíš, co to ve skutečnosti je? Je to bakterie, která způsobuje botulismus. Dyť je to sakra toxin.“

„To já vim,“ řekla jsem. „A nenechám si ho udělat já, ale MY.“

Sára se znovu zakuckala. „Ne. Jestli si myslíš… no prostě ne.“ Zírala na mě tak odhodlaně, jak jen dokázala. Dokonce i její krátké střapaté, rudé vlasy vypadaly, jakoby se zděšením vzdorovitě postavily.

Usmála jsem se. „Oh, ano,“ pronesla jsem. „Sešla jsem se s gigolem, měla jsem sex s gigolem, koupila jsem si vibrátor a nechala si udělat Brazílii. A to byly všechno tvoje nápady. A přestože uznávam, že to byly dobrý nápady, ty budeš muset uznat, že já můžu mít taky někdy dobrej nápad. A jsem si jistá, že tohle je ten případ.“

Teď už se zajíkala a skutečně neměla slov. Tuhle událost si rozhodně do kalendáře zaznamenám.

„Ale… ale… botulismus je bakterie. A vpíchnou mi jí do obličeje! To je trošku něco jinýho než…“

„Jinýho, než penis naprostýho cizince zapíchnutej do mojí vagíny?“ zeptala jsem se nevinně. Sára už dokázala jen prskat.

„Ne, ale tobě se to líbilo!“

„Samozřejmě, že se mi to líbilo!“ Zírala jsem na ni, jako kdyby jí narostla druhá hlava. „Ten penis byl přirostlej k dvaceti-něco letýmu tělu. A jsem si jistá, že tobě se Botox bude taky líbit. Konec konců vrásky kolem očí máš stejně tak, jako já, jen jsem ti to nikdy nechtěla říkat. Ani jedný z nás by neuškodilo, kdyby jsme se nechaly trochu omladit a to přesně je účel Botoxu. Kromě toho to prej vůbec nebolí.“

„Jseš vtělenej ďábel,“ prohlásila Sára nakonec a posbírala odpadky po svém obědě.

„Irelevantní,“ odpověděla jsem jí sladce a hodila jí tak do obličeje její vlastní slova. „A ty si vtělenej ďábel zrovna tak jako já. To je důvod, proč nám to spolu tak dobře klape. Zamluvim nám termín.“

„Dneska nemam čas,“ vyprskla. „Jdu na spinning.“

„To nevadí,“ řekla jsem chlácholivě. „Jsem si jistá, že budou mít volno i zítra.“

Sára se odporoučela, ale až po tom, co po mě několikrát hodila velmi vyčítavým pohledem. Když byla na půl cesty ke svému autu, otočila se a ukázala mi oba prostředníčky. Oba – protože to myslela velice vážně. Rozesmála jsem se a ta postarší dáma, která seděla opodál, slyšitelně zalapala po dechu. Nahnula jsem se směrem k ní. „Omlouvám se, madam.“

Ve skutečnosti mě to ale vůbec nemrzelo. Pro jednou jsem se dokázala Sáře dostat na kobylku a cítila jsem se díky tomu opravdu dobře. Už bylo dlouho načase. Obvykle to totiž byla ona, kdo vymýšlel takové kraviny.

Když jsem se vrátila zpět do kanceláře, měla jsem skvělou náladu a ihned jsem zaúkolovala Taylor, aby mi našla nejlepšího plastického chirurga ve městě, který dělal Botox. Během jedné hodiny nám byla schopná zamluvit termín.

„Co tě tak pobavilo?“ zeptal se mě Alex, když vstoupil do mé kanceláře. Odvrátila jsem se od monitoru a usmála se na svého nového šéfa. Rozhodně nepřipadalo v úvahu, abych mu řekla, že jsem se smála tomu, že jsem zrovna Sáře odmailovala zítřejší termín našeho Botoxového zákroku. Její jekot jsem prakticky dokázala zaslechnout přes půl města až do své kanceláře a to mi dělalo obrovskou radost. Možná jsem mohla být krapet sadistická a to se můj nový šéf rozhodně nesměl dozvědět.

„Nic konkrétního,“ odpověděla jsem. „Mám jen dobrou náladu.“

„V pondělí?“ Alex na mě pozvedl jedno nádherné obočí. Ano, dokonce i jeho obočí bylo sexy. Usmála jsem se. „Jo, dokonce i přesto, že je teprve pondělí. Já vim, možná mě unesli mimozemšťani, nebo něco podobnýho.“

„S tím bych asi souhlasil.“ Alex se na mě také usmál a mně opět zasáhl pocit, že jsem ho odněkud znala. Jenže jsem věděla, že nebyla pravda. Jeho sexy obličej bych si pamatovala. A jeho sexy tělo zcela určitě také. Tím jsem si byla jistá. Nepřítomně jsem začala přemítat nad tím, kolik asi hodin týdně strávil v posilovně.

„Už jsem nám upřesnil termín setkání s tím koproducentem, o kterém jsem ti říkal,“ oznámil mi a vtáhl mě tak zpět do přítomnosti. „Zvládla by ses připravit na odjezd ve čtvrtek večer? To setkání jsem domluvil na páteční ráno v San Diegu a večer bychom zase letěli zpátky.“

Mrkla jsem na svůj kalendář. Určitě bych mohla nechat Sophii ze čtvrtka na pátek u Billa, to by neměl být problém. A pokud by to nešlo, vzala by si jí k sobě Sára.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem. „To nebude problém. Budu připravená.“

„Výborně,“ prohlásil. „Řeknu Libby, aby poslala Taylor cestovní detaily a přinesl jsem ti složku s informacemi o jejich firmě, aby sis to stihla nastudovat.

Podal mi zmíněnou složku a já se na něho usmála. „Perfektní, díky.“

Očekávala jsem, že odejde, ale nestalo se tak. Zůstal v mé kanceláři a povídal si se mnou o naprosto všedních, nedůležitých věcech… Zanedlouho jsem se přistihla, jak ho zasněně pozoruji. Způsob, jakým se pohyboval. Jednoduchost, s níž dokázal vypravovat. Alex byl velice atraktivní, ale v tom dospělém slova smyslu. Kultivovaný a prostě božský. Očividně se ve své vlastní kůži cítil velice pohodlně a dokázal to prodat. Jeho obleky byly velice drahé a šité na míru a jeho obuv byla vždy perfektně vyleštěná. Jeho úsměv byl… no prostě návykový. Bylo mi jasné, že to znělo, jak z laciného filmu, ale byla to pravda. A právě v tuto chvíli se na mě usmíval.

„Tak, co si o tom myslíš? Zvládla bys to pro mě udělat?“

Udělat? Rozhodně bych HO sakra zvládla udělat. Ale… počkat. Uh-oh. Na něco se mě ptal a já neměla ponětí, co to bylo.

„Um, jistě,“ odpověděla jsem.

Prosím Bože, nedopusť, abych souhlasila s něčím naprosto příšerným, modlila jsem se v duchu. Jen jsem si nebyla jistá, zda byl Bůh ochoten naslouchat. Nejenže jsem nevěděla, na co se mě Alex ptal, ale navíc to bylo z důvodu, že jsem obdivovala jeho atraktivnost.

Alex se zeširoka usmál a vřelost jeho úsměvu se mu odrazila až v očích.

„Perfektní! Řeknu Libby, aby se postarala o všechny vstupní dokumenty, které jsou pro stážistu potřeba a řeknu synovi, že může začít hned, jak se vrátíme ze San Diega. Díky, Alli. Vážně si toho cením.“

Na místě jsem ztuhla. Stážista?

Saaaaaakra. 

Proč jsem mu jen nevěnovala pozornost? Na stážistu jsem rozhodně neměla čas. Jenže teď už jsem ho mohla jen těžko odmítnout. Místo toho jsem se usmála. „Žádný problém. Určitě mu tu nějakou práci zvládneme vymyslet.“

Alex se zvedl ze židle a ještě jednou se na mě usmál. A pak už byl pryč.

Opřela jsem se čelem o desku stolu. Byla jsem takový idiot. Neochotně jsem hlavu zase zvedla a poslala e-mailem Taylor tu skvělou zprávu – že bude mít na starost nového stážistu. A ne ledajakého stážistu – ale syna našeho nového Více Prezidenta.

Patrně mě bude chtít zabít.

Bezpečně jsem poznala moment, kdy si můj e-mail přečetla – začala totiž vřeštět. Okamžitě jsem se rozeběhla ke dveřím své kanceláře, abych je zamkla. Nesměla jsem dovolit, aby se dostala dovnitř, protože by na mě určitě spáchala nějaký násilný čin a já byla ještě příliš mladá na to, abych umřela.

**********

„Já tě fakt zabiju,“ řekla mi Sára. A soudě dle jejího výrazu obličeje, to patrně myslela vážně. Zrovna jsme směřovaly k ordinaci plastického chirurga na náš smluvený Botoxový zákrok. O kousek jsem od ní poodstoupila, abych byla v bezpečné vzdálenosti. „Bude to dobrý, uvidíš,“ ujišťovala jsem jí. Ačkoli, abych byla upřímná, tak jistě jsem se zase necítila. Vždycky jsem zastávala názor, že bych si nikdy nenechala udělat žádnou plastickou operaci. A přestože injekce botulismu do obličeje nebyla tak docela plastickou operací, zrovna v klidu mě to také nenechávalo.

„Lidi tohle dělaj naprosto běžně,“ pokračovala jsem, zatímco jsme se nahlásily a posadily se do luxusně vypadající čekárny. Nalevo od nás tekl po zdi vodopád a mé nohy odpočívaly na týkové podlaze. „A tenhle chlápek musí bejt opravdu dobrej, koukni na tu čekárnu! Maj tu dokonce i kávovar.“ Ukázala jsem směrem k malému automatu, který stál vedle nás a nabízel mocha/latte/presso a vedle něho byl položený košík s čokoládovými tyčinkami.

Sára protočila oči. „Hmph. Jen se snaží nalákat svý pacienty. Chce, aby jsme se vrátily a nechaly si udělat třeba liposukci.“ Zahihňala jsem se a vzala si ze stolku časopis. Neměla jsem čas si přečíst jediný článek, protože po chvilce nás obě zavolala velmi dobře udržovaná Barbie sestřička a odvedla nás dovnitř.

Po tom, co nám poměrně krátkou dobu do obličejů zapichovali dlouhé jehly, jsme už zase kráčely zpět. Bylo to rychlé a bylo to bezbolestné a rozhodně se to nedalo srovnávat s tou pekelnou zkušeností, kterou jsem podstoupila při Brazílii. Skoro se to nezdálo fér – mělo to zahrnovat alespoň nějakou bolest, abych to Sáře mohla oplatit. Otočila jsem se k ní čelem. „Vidíš? Nebylo to tak hrozný. A během několika dní budem vypadat o deset let mladší. Nemusíš mi děkovat hned, můžeš to klidně udělat až potom.“

Naštvaně na mě zírala a já jsem se rozesmála.

Jenže celý budoucí scénář se příštího rána zcela otočil.

**********

Když se ráno Sára zastavila u mě doma, aby zkontrolovala výsledky na mém obličeji, smála se takovým způsobem, že si málem načůrala do kalhot. A důvod? Vypadala jsem jako zdeformovaný Neandrtálec. Nebo jsem spíš vypadala tak, jak by vypadal zdeformovaný Neandrtálec s alergickou reakcí na botulismus. Zatímco se Sára smála a já kvílela hrůzou, do mé koupelny se vřítila Sophie.

Viděla jsem, jak sebou má dcera při pohledu na můj obličej škubla. A abych byla férová, můj obličej vypadal jako po srážce s popelářským vozem. Měla jsem takovým způsobem oteklá víčka, že jsem si připadala, jako bych se dívala skrz škvírky věží, vyskládaných z donatů. Pod očima jsem měla tmavé kruhy a nebyla jsem si jistá, ale měla jsem takový pocit, že jsem měla v levém oku prasklou žilku. Jistá jsem si nebyla z toho důvodu, že jsem ho nemohla natolik otevřít, abych to zkontrolovala.

„Oh, pane Bože! Kdo ti to udělal?“ dožadovala se Sophie. Přiběhla ke mně a otočila mě směrem k sobě. „Přísahám Bohu, že jestli ti tohle udělal táta, tak ho zabiju. Okamžitě volam policii.“

Chvíli jsem se na ní zmateně dívala, ale vzápětí mi došlo, že si myslela, že mě někdo zmlátil. Můj obličej byl v tak příšerném stavu, že to vypadalo, jako bych dostala pořádnou nakládačku. V tuhle chvíli už Sára smíchy umírala. Sophie se na ni výhružně podívala. „Jak se můžeš takhle smát? Máma potřebuje okamžitě k doktorovi.“

Sára zavyla smíchy. „Tvoje máma už u doktora byla,“ vysoukala ze sebe. „A tohle se jí stalo. Říká se tomu Botox, zlato. Navíc si to sama vymyslela. A evidentně, díky té malé věci, zvané Karma, měla nějakou alergickou reakci.“

Sára vzala svůj mobil a vyťukala do něj nějaké číslo. O okamžik později už mluvila s doktorovou ordinací. Přikyvovala a souhlasila a pak se otočila směrem ke mně. „Máš problémy s dýcháním?“

Sophie zalapala po dechu a já rychle zavrtěla hlavou.

„Ne, nemá.“ Přetlumočila Sára sestře do telefonu, pak znovu přikývla a zavěsila.

„Jo. Vypadá to na alergickou reakci. Říkala, že otoky by měly odeznít během jednoho nebo dvou dnů, a kdybys měla problémy s dejcháním, nebo s polykáním, tak máš jít okamžitě na pohotovost. Jinak můžeš užívat běžný prášky proti bolesti a máš to ledovat. Jsem tak ráda, že jsme si to nechaly udělat, co ty? To byl tak skvělej nápad.“ Sarkasticky na mě pozvedla svá tenká, rudá obočí a já na ni zůstala nasupeně zírat.

„Takhle přece nemůžu nikam jít,“ zavrčela jsem. „Ne s timhle obličejem. Vypadam, jak kdybych utekla z útulku.“

Sára se nade mnou nakonec slitovala a přestala se smát. Dokonce mě i opatrně objala. „Myslim, že jsme dostaly velice naučnou lekci,“ pronesla vážně.

S jejími slovy jsem souhlasila a přikývla. „Nikdy si nenechat píchat do obličeje toxíny?“

Sára také přikývla. „To taky. Ale hlavně, že podobný rozhodování necháváme vždycky na mně, protože já jsem tu ta, co má vynikající nápady.“

Neobtěžovala jsem se na ni protáčet oči, protože by to stejně nikdo neviděl. Místo toho jsem odpochodovala ke své posteli, plácla tam sebou a schovala si hlavu pod polštář.

Když Sophie odcházela do školy, přinesla mi sáček s ledem. Byla prostě můj anděl. To podědila po své matce. Poděkovala jsem jí a dala jí dvacet dolarů na oběd. Přitiskla jsem si ledový obklad na svůj ubohý obličej a sáhla po ovladači. Pokud jsem měla strávit celý den v posteli, tak jsem toho hodlala náležitě využít a celou tu dobu se koukat na televizi.

A přesně to jsem také udělala. Tedy až do té chvíle, než mi ve čtyři odpoledne zazvonil mobil. Na obrazovce jsem zahlédla, že je to z kanceláře, a tudíž jsem to musela zvednout.

Byla to Taylor.

„Čau šéfko,“ pozdravila mě nadšeně. „Už je ti líp?“

Ráno jsem jí volala a řekla, že nepřijdu, protože se do mě dala nějaká viróza. Zcela zjevně jsem nemohla říct pravdu.

„Trochu jo,“ odpověděla jsem popravdě. „Doufám, že zítra už budu zpátky.“

„To ráda slyšim,“ odpověděla mi. „Ale volám, protože se tu stavoval Alex a chtěl po mě složku, kterou ti prej včera dával. Něco k firmě a pátečnímu setkání s jejíma zástupcema. Řekla jsem mu, že jí máš u sebe. Máš, ne?“

Přikývla jsem, ale pak mi došlo, že mě nemohla vidět.

„Ano, mám jí u sebe. Dám mu jí zítra.“

„No, to je právě ten problém.“ Při jejím váhavém tónu jsem okamžitě ztuhla. Taylor nikdy, ale opravdu nikdy neváhala. S ničím. To byla součást její kouzelné osobnosti.

„Jakej problém?“ zeptala jsem se nervózně.

„Potřebuje jí dneska, protože chce na tu vaší páteční schůzku dát dohromady nějakej druh zprávy, nebo co. Musel dneska z práce odejít dřív a chtěl tvojí adresu, aby se pak u tebe mohl zastavit a vyzvednout si jí. Tak jsem mu jí dala. Říkala jsem si, že by ti to určitě nevadilo.“

Chci na místě umřít. Vážně. Protože sebevražda se zdá jediným východiskem z týhle situace.

„Víš, kdy bude odcházet?“ Byla jsem překvapená, že jsem se dokázala zeptat vcelku klidným tónem. V televizní obrazovce jsem zahlédla nejasný odraz svého obličeje a stále to nebylo vůbec dobré.

„Odjel asi před hodinou, takže bych řekla, že by u tebe měl bejt každou chvíli.“

Zaťala jsem zuby a zhluboka se nadechla. A udělala jsem to velmi rychle, protože jsem evidentně neměla příliš mnoho času.

„Taylor, potřebuju, abys mi něco zapsala na zítřejší ráno do kalendáře.“

„Dobře, počkej… už to mam připravený,“ odpověděla. „Co to bude?“

„Poznamenej mi tam od 9:00 do 10:00 „zabít Taylor“. Chci na to mít spoustu času.“ A pak jsem na zdůraznění svého požadavku zavěsila.

Měla jsem v plánu se jí druhý den omluvit, ale pro teď jsem měla spousty práce s tím, abych vymyslela, co budu dělat. Na okamžik jsem zvažovala, že bych si mohla obléknout Muslimský hijab, ale hned jsem to zase musela zavrhnout, protože jsem samozřejmě žádný neměla. Začala jsem poletovat po místnosti a byla na pokraji histerie, ale v tom jsem si vzpomněla na chladící gelovou masku, která byla součástí lázeňského balíčku, který mi dala Sophie loni k Vánocům. Byla v mrazáku a pravděpodobně byla pohřbená pod zhruba třiceti-čtyřmi pytlíky mraženého hrášku. Nikdy jsem ji nepoužila a také jsem nikdy nevařila hrášek.

Rozeběhla jsem se k lednici. Sice budu vypadat směšně, ale pořád to bude lepší, než vypadat jako zdeformovaný Neandrtálec. Jak jsem se prohrabovala vším tím mraženým jídlem, začala jsem panikařit, protože jsem ji nemohla najít. A právě v tom okamžiku jsem na své příjezdovce zaslechla bouchnutí dveří od auta.

Saaaakra.

A pak se stal zázrak, protože jsem ji úplně vzadu objevila.

„Díky, Bože,“ zašeptala jsem. Rychle jsem si masku nasadila přes hlavu, a když jsem si jí rovnala na obličej, rozbušilo se mi srdce. Neměla jsem dokonce ani čas podívat se na sebe do zrcadla. Zbývalo mi, se jen modlit, že dokázala skrýt mou znetvořenou tvář.

V tom zazvonil zvonek u dveří. Upravila jsem si noční košili a narovnala se v ramenou. Jediný způsob, jak tuto situaci přežít, bylo, najít svou sebedůvěru. A chovat se normálně. Každý přece otevírá dveře domu v noční košili a s gelovou maskou na obličeji, ne?

Vykročila jsem ke dveřím. Věděla jsem, že jsem vypadala směšně, ale bylo mi to jedno. A kromě toho se s tím nedalo vůbec nic udělat.

Otevřela jsem... a Alex sebou škubl úplně stejným způsobem, jako to dnes ráno udělala Sophie.

Vážně chci sakra umřít.