O čtyřicet minut
později už stál Dmitri před malým, předměstským domkem v New Jersey, kde
žila Holly Chang se svým přítelem, Davidem. Od sousedů je dělila veliká zahrada
a vysoké ploty. Sama Holly by si takové místo nikdy nemohla dovolit, a proto
musela zasáhnout Věž a přestěhovat ji. V bytovém domě, kde žila předtím,
byla nebezpečně blízko příliš mnoha smrtelníků.
V době, kdy byla
Holly přímo z ulice unesena šíleným archandělem, jí bylo dvacet-tři let a byla
člověkem. Na vlastní oči viděla, jak jí archanděl povraždil přátele, amputoval
jejich končetiny, a pak jednotlivé kusy jejich těl poskládal zpět do
hrůzostrašně vypadajících puzzlí složených z lidských těl. Když ji Elena
vystopovala, byla dívka nahá a zamazaná jejich rezavě rudou krví.
Holly všechnu tuhle
hrůzu přežila, ale už nebyla stejná, jako předtím. Kromě skutečnosti, že její
příčetnost byla stále nezodpovězenou otázkou, tu byl také fakt, že Uram ji buď
dal napít své krve, anebo jí do těla úmyslně vstříkl svůj toxin, který byl
příčinou jeho vraždícího řádění. Nikdo si zatím nebyl jistý, která z těch
variant to byla. Hollyina mysl byla během těch událostí zahalena závojem
oslepujícího strachu, který ji ochromil i na několik dní po té, co byla
zachráněna. Její vzpomínky byly nejasné a tudíž nepoužitelné. Čím si byli
jistí, byl fakt… že se měnila.
„Zůstaň u branky,“
řekl upírovy, který ho sem zavolal a vykročil ze stínů směrem k příjezdové
cestě, vedoucí k domu, který osvětlovala jen mihotající se záře televize.
Drobná a velice
křehce působící Holly mu otevřela vstupní dveře ještě dříve, než k nim
stihl dojít. Její bílé tričko s dlouhými rukávy bylo umazané krví, která lemovala
i její rty. Holly zvedla ruku a jejím hřbetem si utřela ústa, čímž rudou skvrnu
jen víc rozmazala. „Přišel si po mně uklidit, Dmitri?“ V jejích naštvaně
přivřených očích, rozpoznal chladné uvědomění toho, že pokud by prohrála bitvu
s čímkoli to bylo, čím ji Uram nakazil, Dmitri by pro ni znamenal smrt. „Bylo
to sousedovic děcko a chutnalo fakt sladce.“
„To je od tebe dost
nezodpovědný, lovit takhle blízko domova.“ Chytil ji za levé zápěstí, zatáhl ji
zpět do domu, a než tomu stihla zabránit, jí vytáhl rukáv trička. Na paži měla
velmi pevně utažený obvaz. „Jsem upír, Holly,“ zamumlal, zvedl ruku a palcem jí
z koutku úst setřel kapku krve. „To znamená, že poznam, že krev, kterou na
sobě máš, je tvoje vlastní.“
Zasyčela na něho, vytrhla
se mu ze sevření a odpochodovala dovnitř do domu. Dmitri za sebou zavřel
vstupní dveře a vydal se za ní. V tomto domě už byl mnohokrát a znal jeho
členění, ale místo toho, aby jí následoval do kuchyně, kde jí slyšel, že si
oplachuje krev ze rtů, vypnul televizi a zkontroloval, že jsou v celém
domě sami. Když se nakonec vrátil do kuchyně, kterou teď osvětlovala jasně
zářící žárovka, Holly už si utírala obličej do utěrky, ale krví zašpiněné
tričko si nepřevlékla. „Smrt z rukou Dmitriho,“ řekl a s lenivou
elegancí, která by neošálila nikoho, kdo ho znal, se opřel o zárubeň dveří. „To
si měla na mysli?“
Setkal se
s pohledem, který kdysi býval světle hnědý, ale teď byl orámovaný jasně
zeleným pruhem, který se rozrůstal čím dál tím hlouběji do duhovek. Byl to
stejně jasně zelený odstín, který měly Uramovy oči… ale ne tak hluboce zelený,
jako byly oči lovkyně, která na něho dnes večer zaútočila nožem. Honořin pohled v sobě nesl záhady
zapovězených hlubin i sužující tajemství, která se nesla hlubokou nocí. Hollyin
pohled naopak obsahoval jen napovrch se drápající vztek a zdrcující
sebenenávist.
„A není to snad tvoje
práce?“ zeptala se. „Popravit mě, kdyby se ze mě stalo monstrum?“
„Všichni jsme
monstra, Holly.“ Dmitri si založil paže
na prsou a sledoval, jak začala přecházet po malé kuchyni. „Otázkou je, jak
daleko to necháš zajít.“ Holly stále chodila tam a zpět. Tam a zpět. Pak si
trhavými pohyby projela rukou vlasy. A znovu. „David mě opustil,“ vyhrkla nakonec.
„Nedokázal se vyrovnat s tim, že mě pět nocí v řadě za sebou
přistihl, jak ho pozoruju zářícíma očima.“ Zahihňala se, ale její smích
nedokázal skrýt ukrutnou bolest, o které věděl, že jí z ní pukalo srdce.
„Nekoukala jsem se na jeho obličej.“
„Krmila ses
pravidelně?“ Holly potřebovala jen minimální množství krve a Dmitri se ujistil,
že byla dostatečně zásobená.
Holly místo odpovědi
kopla do ledničky takovou silou, že promáčkla její leskle bílý povrch. „Mrtvá
krev! Kdo by chtěl mrtvou krev? Myslim, že hned, jak se mi povede zdrhnout těm
pitomejm gorilám, který mě tu hlídaj, si půjdu najít pěknej, měkkej krčík.“
Dmitri vešel do
kuchyně, chytil jí za ruku a zabránil jí v dalším pochodování. Pak zvedl
zápěstí k jejím rtům. „Pij.“ Jeho krev byla silná a dokázala by uspokojit
všechny její potřeby.
Přesně tak, jak
věděl, že se stane, se od něho Holly odtáhla a posadila se na zem v rohu
kuchyně, kde se mohla schovat. Pažemi si objala kolena, sklonila hlavu a začala
se mírně pohupovat. Navzdory svým slovům, Holly neměla zájem o lidského dárce. Nechtěla
se poddat tomu, že se změnila takhle zásadním způsobem. Chtěla být dívkou,
kterou byla před Uramem – tou, která si zrovna sehnala vytouženou práci
v obchodě s módním oblečením. Tou, která se zajímala o látky a
design, a která se smála s kamarádkami, se kterými chodila večer do kina.
Žádná z těchto kamarádek už nebyla na živu.
Dmitri se otočil
k lednici, vyndal jeden z pytlíků krve, které sem nechával pravidelně
doručovat a nalil jeho obsah do sklenice. Pak si před ní sedl do dřepu.
Zastrčil jí za ucho pramen leskle černých vlasů, které momentálně prozařovaly
proužky barvy cukrové vaty a řekl, „Pij.“ Žádná další slova nebyla potřeba –
Holly věděla, že dokud ta sklenice nebude prázdná, on neodejde.
Obdařila ho
zvláštním, nenávistí přetékajícím pohledem. „Chci tě zabít. Pokaždý, když
projdeš těma dveřma, bych nejradši popadla mačetu a usekla ti hlavu.“ Vypila
krev a praštila prázdnou sklenicí o zem tak tvrdě, že praskla.
Dmitri jí kapesníkem
setřel z úst krev, postavil se, odhodil ho do koše a opřel se o kuchyňskou
linku. „Dneska mi jedna žena pořezala tvář,“ pronesl. „Sice ne mačetou, ale
vrhacím nožem.“
Hollyiny oči se
zaměřily na jeho neposkvrněnou kůži. „Kecáš.“
„Jsem si celkem
jistej, že mi šla po krkavici, ale já byl rychlej.“ A Honor se pohybovala
s mnohem větší elegancí, než před touto drobnou demonstrací věřil, že byla
schopná.
Ta lovkyně byla
trénovaná v nějakém druhu bojových umění. A dosáhla v něm takové
úrovně, že nebyla žádnou bezmocnou obětí. A přesto se z ní oběť stala.
„Škoda, že minula,“
zamumlala Holly… těsně před tím, než se zeptala na otázku, která visela ve
vzduchu od okamžiku, kdy vstoupil do domu. „Proč mě nenecháš umřít, Dmitri?“
Její slova vyzněla jako žádost.
Dmitri si sám nebyl
jistý, proč ji nezabil v momentě, kdy se u ní začaly projevovat první
smrtonosné změny, a proto jí nemohl odpovědět. Místo toho se k ní znovu
posadil a prstem jí přizvedl obličej. „Pokud by mělo dojít na to, že bych tě
musel popravit, Holly,“ zašeptal, „tak bys mě rozhodně neviděla přicházet.“
Rychle a bezbolestně, tak by to provedl – nikdy by jí nenechal usínat utápějící
se ve strachu.
„Bála
se, když umírala, Dmitri. Kdybys mi jen dal to, co jsem po tobě žádala, mohla
být stále ještě naživu.“ Pak si povzdechla a elegantními prsty mu přejela přes
lícní kost. Stále byl připoutaný železnými okovy, které se mu zařezávaly do
kůže. „Chceš snad, aby se to samé stalo Mishovi?“
„Neříkej mi tak.“ Hollyin ostrý hlas
roztříštil vzpomínku z úsvitu jeho bolestné existence. „Holly umřela
v tom skladišti. A ven se dostalo něco jinýho.“ Snažila se sama sebe
vymazat a to jí Dmitri nehodlal povolit – ale nechat ji, aby si vytvořila linii
mezi svou minulostí a současností nemohlo být na škodu. Možná že pak by konečně
začala žít svůj nový život. „A jak chceš, abych ti říkal?“
„Co třeba Uram?“
navrhla zahořkle. „On už to jméno přece nepotřebuje.“
„Ne.“ Ubližovat si
takovým způsobem jí rozhodně neměl v plánu dovolit. Její jméno by bylo
synonymem pro jed.
„Vyber si něco
jinýho.“
Holly ho bouchla
pěstí do hrudi, ale její vztek nesl podtón bolesti a Dmitri věděl, že se
s ním nebude dohadovat. „Tak teda Sorrow,“ (*trápení) zašeptala po dlouhé
chvíli ticha. „Říkej mi Sorrow.“
Nebylo to radostné
jméno, ani jméno, které by neslo naději, ale vzhledem k tomu, o kolik
rozhodnutí už byla připravena, jí hodlal tuhle volbu dopřát. „Tak tedy Sorrow.“
Dmitri se naklonil a
vtiskl jí polibek na čelo. Její ofina byla pod jeho rty jako hedvábí. Její rysy
delikátní a křehké, že pod jeho rukama působila téměř zranitelně.
V tom momentě si
uvědomil, proč ji tenkrát nezabil. Navzdory jejímu věku, ji vnímal jako dítě.
Nebezpečné dítě, ale pořád dítě. Byla vyděšená, ale snažila se to velmi pečlivě
skrývat. A vražda dítěte… dokázala na duši muže zanechat jizvu, která nemohla
být nikdy, nikdy vymazána.
ďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDěkuji :-) moc
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolu :)
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatDekuji za preklad ')
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazattaky chci poděkovat za další kapču
OdpovědětVymazatDakujem za skvely preklad:-)
OdpovědětVymazatĎakujem!! :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatMoc diky za preklad !
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.
OdpovědětVymazatDíky za pokračování kapitoly. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad !
OdpovědětVymazat