Archangels blade - 2/2 9. kapitola

Upírka se rozhlédla kolem sebe, a když jí pohled opět spočinul na jejích hostech, zračila se v něm odhodlaná zuřivost. „Byla to jen trocha zábavy, Dmitri. Vždyť přeci víš, jak to chodí.“

„Hmm, možná bys mi mohla objasnit, jak to chodí.“

Zdálo se, že Valeria jeho tiché předení pochopila jako povzbuzení. „Po staletích existence se život může zdát krapet jednotvárný. Mít tu lovkyni vydanou na milost, bylo nemravně vzrušující.“ Valeria vykročila vpřed a pod vlnícím se rudým saténem jí vykukovala obnažená, štíhlá stehna. Ignorovala Honor, postavila se před Dmitriho a začala ho pomalu a s neskrývaným potěšením hladit po hrudi.

Honor sevřela svou pistoli pevněji. Vyžadovalo abnormální kontrolu, aby se ovládla a nestřelila upírku přímo mezi modré oči, ze kterých planula divoká svůdnost.

Dmitri jednoduše zvedl ruku a sevřel jí kolem té Valeriiny. „Zajímavá hra,“ řekl, a zatímco k sobě Valerii přitáhl ještě blíž, jeho hlas poklesl. Pak už k ní mluvil se rty dotýkajícími se jejího ucha, její ňadra přitisknutá k jeho hrudi. „Nikdy jsem si nemyslel, že bys byla takhle kreativní.“ Druhou ruku jí zaťal v hnědých loknách. Valeria zavřela oči a z kontaktu s jeho svalnatým tělem se celá zachvěla. „Mohla bych tě nechat, aby sis myslel, že to byl můj nápad,“ – zašeptala zastřeně – „ale stejně bys jednou odhalil pravdu.“

Dmitriho momentální smích by Honor dokázal dohnat k tomu, aby mu do břicha zabořila nůž a utíkala tak rychle, jak by jen bylo v lidských silách. Ale Valeria se usmála a otevřela oči. „Dostala jsem pozvánku.“ Pak věnovala Honor chamtivý pohled. „Ve chvíli, kdy jsem tam poprvé přišla, byl její strach tak potentní… ale nekřičela, ani nežadonila. Neudělala to celé týdny.“

Dmitri nevybíravě trhl Valeriiným obličejem zpět k sobě. „Tu pozvánku sis nechala, mám pravdu?“

„Samozřejmě. Je to památka.“ Přejela mu rty po čelisti. „Přivedl si ji sem pro mě, Dmitri? Můžu jí mít sama pro sebe?“

Honor se znovu dotkla Dmitriových zad. Netušila proč si myslela, že to bude k něčemu dobré, ani nevěděla, proč byla přesvědčená, že dokázala v tomhle starém a mocném upírovi číst. Když přemýšlela nad jeho stářím a mocí, tak jí to děsilo.

„Nejdřív mi řekni, s kým ses o ni dělila,“ zašeptal a ignoroval fakt, že si Valeria rozvázala pásek na županu, aby odhalila svou krémovou pokožku. „Chci vědět, kdo s tebou sdílí stejnej vkus.“

„Ale já jí chci jen pro sebe.“ Vztekala se Valerie.

„Valerie.“

Upírka vypadala, jako by z jeho rozkazovačného hlasu, plného ostrých čepelí nožů a půlnočních výkřiků prožila orgasmus. „Říká se, že to s tebou bolí, Dmitri.“

Dmitri jí místo odpovědi zaťal ruku ve vlasech a odtáhl jí od sebe takovou silou, že jí z očí vytryskly slzy. Olízla si rty a vůbec se nesnažila zakrýt tmavou bradavku, kterou odhalila rozevírající se látka saténu. „Tommy. Jednou jsem za ní přišla později, než jsem měla a narazila jsem tam na Tommyho.“

Honor si ten den pamatovala. Pamatovala si elegantní ženský hlas, který se dohadoval s hlubším, mužským hlasem. Valeria se toho muže snažila přesvědčit, aby tam mohli zůstat oba.

„Budeme si s ní hrát společně.“ Pak už slyšela jen zvuk dotýkajícího se oblečení a vlhkost pomalého polibku. „Přeci víš, že se ti líbí způsob, jakým si hraju.“ Ten muž – Tommy – se jí podvolil a oba dohromady… Honor nakonec přinutili křičet.

Dmitri chytil Valerii druhou rukou pod krkem a Honor pevně sevřela do pěsti jeho triko. „Víš jen o Tommym?“

„Byli tam i další, ale já nikoho jiného nepotkala. Všichni jsme měli naplánované své vlastní časy.“ Valeria rozevřela rty a s každým nádechem jí vyzývavě stoupala a klesala ňadra.

„Ta pozvánka, Valerie.“ Pronesl tvrdě. „Pověz mi o té pozvánce.“

Brunetka hladila pevné svalstvo Dmitriovy hrudi majetnicky se pohybujícíma rukama, které jí Honor chtěla okamžitě zpřelámat na tisíce kousků. „V mé ložnici. V horním šuplíku malého stolku, který je vedle postele.“ Pak se její prsty vydaly ke spodnímu lemu jeho trika, vytáhly ho vzhůru a odhalily tak pohled na jeho vřelou, medově opálenou kůži. „Ukážu ti jí hned, jak budeme nahoře.“ Pak se její pohled opět stočil směrem k Honor „Chci ji.“

V tom momentě se Dmitri usmál, zaklonil Valerii hlavu… a s emocemi, které by se daly očekávat od velké, lovící kočky, stopující svoji budoucí kořist, jí podřízl hrdlo. Od čepele jeho ostří se při tom pohybu odrazil stříbrný třpyt ranních paprsků slunce.

Jakmile si upírka přitiskla ruce ke krvácejícímu krku, jí Dmitri přimáčkl ke zdi a skrz hrdlo jí prorazil nůž, kterým ji k té zdi připíchl. „Opovaž se ho vytáhnout,“ nařídil, když přesně to, chtěla Valeria udělat. „Nebo ti useknu ruce.“

Už při první známce Dmitriova útoku, Honor namířila na upírku pistoli, ale když se setkala s jeho pohledem a on na ni pozvedl obočí, zavrtěla hlavou. „Teď jí střelit nemůžu.“ Když byla upírka přišpendlená ke zdi jako nějaký obtížný druh hmyzu, její saténový župánek měl ještě temnější rubínový odstín a barva její krémové kůže se změnila do ruda, už jí střelit nedokázala. Dmitri k ní přistoupil blíž a Honor si všimla, že kromě ruky, kterou přidržel Valerii u zdi, na sobě navzdory tepennému krvácení neměl jedinou kapku krve – což ji přivedlo k velmi děsivému závěru – že tohle už v minulosti rozhodně udělal. „Ty,“ pronesl a dotkl se prsty čisté ruky její brady, „jsi příliš lidská.“ Pak vyhodil z vázy, která stála na konferenčním stolku, růže a umyl si v ní zakrvácenou ruku.

Ano, chovala se lidsky a pro Honor to bylo velmi vítaným uvědoměním a zároveň i potvrzením toho, že navzdory hrůzám, kterým ji v té temné díře Valeria s Tommym a se svými ostatními groteskními přáteli podrobili, kde ji využívali, dokud se jim nepodařilo ji připravit i o zbytky kuráže, si i přesto všechno zvládla zachovat jádro sama sebe. Prošla kolem Dmitriho, postavila se tváří v tvář hnědovlasé upírce a řekla tomu monstru s rozzuřenýma modrýma očima, „chtěla by ses s náma podělit ještě o něco dalšího, co se týkalo mýho únosu?“

Dmitri se posadil na lenošku a z konferenčního stolku si z křišťálové misky vzal čokoládový bonbón. Když Valeria na Honor vycenila zuby a odmítala na její otázku odpovědět, střelil upírku do stehna téměř ve stejném místě, ze kterého se tak ráda krmila.

Valeria hlasitě zakřičela.

Honor rozuměla tomu, že tresty pro nesmrtelné nemohli být stejné, jako pro smrtelníky. Jejich těla se dokázala z brutálních zranění velice rychle zahojit. Ale nikdy dříve se té nemilosrdné realitě neocitla v takovéhle blízkosti. „Trápí tě to vůbec?“ zeptala se Dmitriho, když Valeriiny výkřiky přešly v tiché vzlykání.

Pokrčil rameny a pod tenkou látkou bavlněného trika se ladně zavlnily jeho svaly. „Ne.“ Odložil si pistoli na stolek vedle křišťálové misky a řekl, „Valerie buď vychovaná hostitelka a odpověz Honor na její otázku,“ pak si do úst vložil další kousek čokolády.

„Nic dalšího nevím,“ zavzlykala. Její oči byly zrudlé od uroněných slz. „Vím jen o T-Tommym.“

„Neboj,“ řekla Honor, když si vybavila, jak Valerie sála její vlastní slzy a jak se chichotala, když křičela takovým způsobem, že z toho přišla o hlas, „my si Tommyho najdeme.“ Nevěděla, co Valeria v jejím hlase zaslechla, ale brunetka najednou vypadala vyděšená takovým způsobem, že by to Honor od upíra jejího věku a síly nikdy nečekala.

„To on ti to všechno udělal, vzpomínáš?“ pronesla Valeria, a když se jí hrdlo začalo kolem dlouhé čepele nože hojit, zvedla k němu ruce.

„To bych nedělal,“ upozornil Dmitri a vzal si další čokoládu.

Valeria okamžitě ve strachu trhla rukama zpět k tělu, ale s očima plnýma třpytících se slz mluvila dál. „To on ti ubližoval – já se chtěla jen nakrmit.“

Ano, Tommy jí ublížil způsobem, jak mohl ženě ublížit jen muž. Ale jen proto, že ho k tomu Valeria nabádala. Před tím, byly jeho fyzické útoky v porovnání s tím pozdějším relativně malé – ten parchant si užíval její krve víc, než čehokoli jiného. Ale když byla Honor v té temnotě sama jen s Valerií, byla upírka vždy velice vynalézavá.

„Oh, tohle bolelo?“ zašeptala tiše a zasmála se. „Jsem to ale nezbednice. Ale každá žena se potřebuje krmit.“

„Dmitri,“ ozvala se z ničeho nic Honor, „Já si to rozmyslela.“

A vzápětí Valerii prostřelila druhé stehno.