Archangels blade - 1/2 26. kapitola

26

Honořin hlas, když promluvila, byl pouhým šepotem. „Matko?“ Upíři byli plodní do zhruba dvě stě let svého věku a děti, které zplodili se narodily jako smrtelníci. Ale Jianě byly minimálně čtyři staletí.

Na její nevyslovenou otázku o tom, jak by se Jianino dítě mohlo dožít tak vysokého věku a spáchat taková zvěrstva, odpověděl Dmitri. „Jiana byla ještě mladou upírkou a stále pod Smlouvou, když se jí narodil Amos. Její syn se rozhodl, stát se kandidátem a nechat se Stvořit. Je vysoce inteligentní a měl být přiřazen do Věže.“

Honor ztuhla krev v žilách a její dřívější podezření, že Jiana byla velmi talentovanou herečkou, se okamžitě vytratilo – láska matky ke svému dítěti nebyla ničím racionálním. „Prosím, řekni mi, že ho nenajdeme tady u tebe?“

Dmitri pohladil Honor po vlasech. Jeho dotek byl nečekaně něžný. „Ne, nenajdeme.“

„Byl vždycky tak-„ Když si všimla prázdnoty Jianina pohledu, musela Honor polknout termín, který chtěla použít.

„Amos se… po svém Stvoření změnil způsobem, kterým se změnit neměl.“ Pronesl Dmitri a Jiana se hořce rozesmála. „On zešílel, Dmitri. Tak, jako už zešíleli jiní, ti, o kterých nikdy nemluvíme.“ Pak si Jiana trhaným pohybem ruky odhrnula z tváře husté, černé vlasy, prosvětlené hnědými a rudými prameny a Honor se střetla s jejím náhle velmi rozhněvaným pohledem. „Věděla jsi to lovkyně? Věděla jsi, že malé procento Stvořených během transformace zešílí?“

Stejně jako každý lovec, i Honor zaslechla zvěsti, které na toto téma kolovaly. Ale tohle bylo poprvé, co to někdo potvrdil. „Jestli je to pravda, tak bych si myslela, že se o ten problém andělé postaraj.“ Andělská rasa nebyla na vrcholu potravinového řetězce proto, že by vládli vlídnou rukou.

Jianin hněv se vytratil stejně rychle, jako se objevil a kolem jejích plných rtů se z bolestného žalu objevily hluboké vrásky. „Amosovo šílenství nebylo znát hned. Vtíralo se potichu a nenápadně. Než se u něho začaly projevovat první známky, tak už mu bylo sto let. A když už jsem to sama sobě nemohla dál popírat, tak mu byla dvě staletí.“

Jiana si podruhé setřela slzy z tváří a zdálo se, že si vůbec neuvědomovala, že se jí rozhalily klopy župánku a odhalily vnitřní křivku jejích plných ňader. „Když dosáhl tří seti let, tak už jsem věděla, že se s tím nedá nic udělat. Tou dobou jsem se zaměřila na zahlazování stop jeho výstředního chování. Nechtěla jsem, aby to vedlo k jeho popravě.“

K Honořinu překvapení Dmitri došel k Jianě, klekl si před ní a vzal do dlaní její delikátní ruce. „Je to tvůj syn. Chránila si ho. Ale on si uvědomuje, že to, co dělá, je špatný a stejně v tom pokračuje.“

Skutečný psychopat, pomyslela si Honor a vzpomněla si, jak jí Amos hned po té, co jí praštil do břicha, utěšoval pobrukováním.

„Neměla si mě rozčílit.“ Pohladil ji po zádech a jeho pečující dotek byl skutečným starostem jen výsměchem. „Nepřivedl jsem tě sem proto, abych ti ublížil.“ Na čelisti a na hrdle ucítila jeho rty. „Tak buď poslušná a dělej přesně to, co se ti řekne.“

Místo odpovědi ho tenkrát Honor kousla do ucha. A kousla ho tak tvrdě, že mu kousek téměř uhryzla. Amos jí za to praštil tak agresivně, že omdlela… a když se probrala, zjistila, že krvácela.

„Za to může to šílenství.“ Jianin třesoucí se hlas se prořízl Honořinou děsivou vzpomínkou. Zněla prosebně. „To ho pohání.“

Honor si tím ale nebyla vůbec jistá. Amos na ni působil chladnokrevně inteligentně. Přesně tak, jak řekl Dmitri - jako muž, který se ve svých sadistických tendencích přímo vyžíval a rozhodně se jim nepokoušel vzdorovat.

„Když se jeho sklony začaly projevovat, tak se s ním o tom mluvilo“ – Dmitriho tón hlasu byl něžnější, než ho Honor kdy slyšela použít – „dostal jak varování, tak i nabídku na pomoc, ale dobrovolně odešel.“

Jianě se roztřásl spodní ret a vzápětí se Dmitrimu schoulela do náruče. Její nářky otřásaly celým jejím tělem a působila, jakoby se měla každou chvílí rozpadnout. Honor při tom pohledu zabolelo u srdce a v očích jí z mateřské sympatie začaly pálit slzy.

Já jsem taky matka, a proto její potřebu udělat naprosto cokoli, co je v její moci, aby ochránila své dítě, naprosto chápu.

Honor zamrkala a zapudila ten prapodivně známý hlas, který se jí ozval v hlavě. Byl sice povědomý, ale nebyl její – ona ve své děloze nikdy žádný život nenosila a dítě nikdy neporodila, ale její emocionální reakce na Jianinu bolest byla tak hluboká, že jí téměř drásala na kusy. A přesto Honor věděla, že intenzita jejího porozumění nebyla na takové úrovni možná. Ve svém zorném poli měla Dmitriho svalnatá záda. Momentálně byl pro Jianu nehybnou oporou a v tu chvíli to Honor napadlo. Vlastně si tím byla jistá. Dmitri měl kdysi dávno také dítě. Ne, to není dobře. Měl děti.

Ten hlas jí zneklidňoval a Honor si přitlačila prsty na spánky. Jenže jeho slova jí zůstávala v mysli a zněla naprosto správně.

„Kde je, Jiano?“ Zeptal se Dmitri po té, co se její vzlyky změnily v bolestné ticho. Nádherná upírka zavrtěla hlavou, a když se od něho odtáhla, sklouzlo jí do obličeje pár pramenů vlasů. „Neviděla jsem ho už tři týdny. Už dříve se občas stalo, že takhle zmizel, ale vždycky mě kontaktoval, aby mi řekl, kde bude. Tentokrát se mi ale neozval.“ Její pohled padl na obálku s pozvánkou. „Kromě tohohle a to přišlo před pěti dny.“

Ačkoli to bylo naprosto šílené, Honor dokázala pochopit, že Jianiny mateřské instinkty přebily všechno ostatní – dokonce i nemilou realitu sadistického chování jejího syna. A přesto tu byla jedna věc, která jí nedávala žádný smysl. „Proč se dobrovolně držíš v ústraní?“ A to tak nelítostně, že se musela krmit z krevních narkomanů. „Z textu na tý pozvánce to působí tak, že tě chtěl potěšit, ne ti ublížit.“

„Ano.“ Jiana se napjatě pousmála. „Nesnáším, že se musím kvůli jídlu prodávat.“

Její odpověď nic nevysvětlovala – Jiana měla jistě mnoho kontaktů na to, aby si dokázala zařídit přijatelnější způsob krmení. A v tom jí to došlo. „Ty se tim trestáš.“

Jiana se na ní roztřeseně pousmála. „Žádala jsem ho, aby přestal – a brzy na to tě našli. Proto jsem věřila, že se o to nějak přičinil, jenže pak přišla ta pozvánka…“ Jiana si přitáhla klopy župánku těsněji přes prsa. Její věta zůstala viset ve vzduchu nedokončená a její pohled směřoval do prázdna. „Řekla bych, že navzdory zdravému rozumu neustále doufáš.“