Kapitola
10
„To je nemožné,“ zašeptala nakonec. „Ta
vzdálenost… dokonce ani ty se mnou nemůžeš letět tak daleko.“
„Já s tebou poletím kamkoli jen budeš chtít.“
To byl důvod, proč byl tak silný a tak veliký – byl zrozen přímo pro ni. „Ale
pokud by bylo třeba, Raphael by byl rád, kdybys mu dovolila, abychom se
v letu střídali.“
Galen archandělovi důvěřoval – nikdy by Jessamyn
život nesvěřil do rukou muže, o kterém by nevěřil, že by za ni položil svůj
vlastní život.
Jessamy ztěžka polkla a její ruka, kterou měla na jeho
křídle, znehybněla. „Nikdo nechce, aby se mezi smrtelníky pohyboval nedokonalý
anděl.“ Tón jejího hlasu byl pochmurný a její obvykle vřelý, hnědý pohled
pohasnul. „Nesmějí nás vnímat jako slabé.“
Galenovi se vůbec nelíbilo, jak se právě popsala,
ale její obavy předvídal. Když diskutoval s Raphaelem, zeptal se ho na
detaily z jeho teritoria. „V blízkosti Raphaelovy Věže je lidská osada,
ale aby tě z ní mohli spatřit, museli by mít zrak ostříže. V samotné
Věži nepracuje žádný smrtelník a kolem ní je veliké, otevřené prostranství,
takže se tam nebudeš cítit uvězněná.“
Jessamy zaskočeně zašeptala, „už jsem si na život
v Útočišti i s jeho omezením přivykla.“
Přemýšlivě naklonila hlavu do strany a v její
elegantní tváři se objevily vrásky z obav. Její vlasy jí ve vlnách spadaly
přes rameno a Galen si je začal omotávat kolem prstu… tak, jak si je chtěl
omotávat kolem pěsti, až ji bude mít pod sebou.
Když přišlo na Jessamy, tak se rozhodně nechoval
jako civilizovaný muž. Překvapivé na tom bylo to, že začínal věřit, že Jessamy
to vůbec nevadilo.
Chtěla se ztratit v divokém žáru válečníka,
který narušil její svatyni. Jeho svalnatá stehna byla na dosah ruky. Ale ona ji
měla stále položenou na jeho křídle, odkud se do ní vpíjel jeho tělesný žár.
Peří pod jejími prsty bylo na dotek neuvěřitelně hebké… evidentně ani děsivé a
zároveň radostné pocity, které v ní vyvolal jeho dar, nedokázaly utlumit
pronikavé reakce, které v ní probouzel. Tenhle muž byl zbraní a nějakým
záhadným způsobem začínal patřit jí.
„Já
s tebou poletím kamkoli jen budeš chtít.“
Nikdo jí nikdy nenabídl takovou svobodu. Nikdo
nikdy nebojoval za to, aby jí mohl ukázat svět. A ona věděla, že Galen za to
musel bojovat. Protože, než se tu objevil on, tak nikdo nedokázal skrz její
zdeformované křídlo spatřit hlad, který se uvnitř ní skrýval. Jedinou věcí,
která ji při rozhodování, zda se oddat tanci s tímto andělem nikdy
nenapadla, bylo, že až bude muset odejít, tak ji vezme s sebou. Sevřelo se
jí srdce, a když vzhlédla, tak zjistila, že ji celou dobu pozoroval. Odhodila
svou nesmělost a položila mu dlaň na stehno.
Galen celý ztuhl.
Přejela pohledem jeho vypracované tělo, pak ještě
jednou a přitiskla se k němu blíž. Když k ní sklonil hlavu, vzala
jeho obličej do dlaní a jakmile jí chytil oběma rukama za boky, tak poprvé
iniciovala jejich polibek ona. Nebylo to tak složité, jak se obávala. Ne
s tak ochotným partnerem, který ji v momentě svíral
v těsném objetí a téměř ji připravil o dech.
Bylo to vzrušující, děsivé a nádherné. Všechno
dohromady.
Když ji Galen zaťal ruku do látky šatů, věděla, že
by ho měla zastavit – knihovna, ve které se stále nacházeli, nebyla
v žádném případě během dne liduprázdná – a přesto to neudělala. Místo toho
se oddala své náhle vznícené, divoké touze tím, že ho objala pažemi kolem krku
a přitiskla se ňadry k jeho železně pevné, nahé hrudi. Galen hluboce
zasténal a chytil ji za šaty ještě pevněji. „Znamená to, že souhlasíš?“
Jessamy s fascinací ženy, která chtěla
prozkoumat každičký centimetr jeho těla, přejela rty po jeho krku a nasála do
plic temnou, nepopiratelně mužnou vůni jeho kůže. „Ano… a děkuji.“
Galen opět celý ztuhl. Rukama ji chytil za paže a
odtáhl ji od svého nádherně vypracovaného těla.
„Galene?“
Pevně zaťal čelist a pak pronesl, „Chápeš, že
můžeme letět přímo do války?“
Kvůli svobodě by byla ochotná zaplatit jakoukoli
cenu. „Ano.“
„Odlétáme zítra za úsvitu.“
„Ale moje děti-„
„Přeci musíš znát někoho, kdo by tě mohl zastoupit
ve vyučování, když budeš pryč.“
„Samozřejmě. Já se obávám o jejich reakce.“ Bylo
by pro ni nesnesitelné, kdyby mohla svého snu dosáhnout jen za cenu nešťastných
studentů.
„Promluv si s těmi malými stvořeními… něco mi
říká, že to pochopí.“
A s těmito slovy se otočil a odešel
z knihovny. Žádný polibek, žádné rozloučení. Arogantní barbar, kterému občas
vůbec nerozuměla. A přesto ho začínala jednoduše zbožňovat.
„I s tou jeho vznětlivou povahou, arogantním
chováním a vším ostatním.“ Její smích vycházel z hlubokého nitra – patřil
dívce, kterou kdysi dávno bývala.
A objevil se znovu, když mluvila se svými malými
studenty. Ta „malá stvoření“ skutečně
měla pochopení. A nejen to, dokonce ji upozorňovali, aby byla opatrná,
nemluvila s cizími lidmi a určitě jim poslala dopis s každým poslem,
který bude mít namířeno do Útočiště.
O stovky sladkých objetí později se vydala
k domu svých rodičů… a přestože se snažila o svou veselou náladu nepřijít,
nepodařilo se.
„Je tenhle Galen skutečně dost silný?“ ptala se
Rhoswen a v jejích očích se zračily čitelné obavy.
„Ano, je. Věřím mu bezvýhradně.“
„Promiň mi to, Jessamy.“ Rhoswen ji pohladila po
tváři. „Matka se nikdy nepřestane obávat. Opravdu mě mrzí, že jsme ti nebyli
schopni dát-„
„Dali jste mi vše, co jste mohli. A já vám za to
moc děkuji.“
„Moje překrásná holčičko.“ Rhoswen na zlomek
vteřiny zaváhala, jakoby chtěla ještě něco dodat, ale jako vždy už následovalo
jen ticho.
Se srdcem plným lásky i bolesti Jessamy matku
objala. Její otec jí políbil na spánek a stiskl jí ruku tak pevně, že kdyby
byla smrtelnicí, měla by modřinu.
„Mám vás ráda,“ zašeptala jim oběma a pak se
otočila a se staženým hrdlem odešla. Kdyby se ohlédla, zcela určitě by na tváři
Rhoswen spatřila velké, blyštivé slzy.
Když Galen s Jessamy v náruči vzlétl do
oblak, slunce bylo pouhou fata morgánou na obzoru. Dlouhé štíhlé nohy, které mu
visely přes paži, měla zabalené v hutných vlněných ponožkách černé barvy a
její šaty barvy podzimního listí jí končily těsně nad koleny. Bylo zvláštní
vidět ji oblečenou v něčem jiném, než v dlouhých elegantních šatech,
které kolem ní splývaly až na zem a Galen na ní poznal, že se necítila ve své
kůži, ale její současný oděv byl praktický pro let na dlouhou vzdálenost.
On s Raphaelem s sebou neměli nic jiného
než zbraně. Jako každý archanděl, měl i Raphael po celém světě rozeseté
„bezpečné domy“, ve kterých bylo všechno, co by pocestný mohl potřebovat – od
jídla, přes oblečení, až po náhradní zbraně. Bylo nevyřčeným pravidlem, že
takové lokace nesměli být napadeny, nebo zneužity jako léčka. Na těchto místech
mohl vyhledat odpočinek během své cesty jakýkoli anděl. Nicméně Raphael své
bezpečné domy nechal hlídat párem stráží, které byly umístěné nedaleko těchto
míst. Každý pár sloužil jednu sezónu, než byl vystřídán a vrátil se zpět do
Útočiště. Tento systém zajistil, aby žádný anděl nebyl příliš dlouho izolován
od ostatních.
Jessamy se v jeho náruči zavrtěla a Galen na
paži ucítil dotek jejího křídla. Dnešního rána ji nepolíbil a z její tváře
četl viditelnou frustraci. Nemohla tušit, kolik úsilí ho to stálo, ale on měl
své důvody. Jedinou věcí, kterou od Jessamy nikdy nehodlal přijmout, byla její
vděčnost. To by pro něho znamenalo pomalou smrt.
„Paličatý,“ pronesla Jessamy a její dech byl jako
vzdušný polibek, který ucítil na krku, „vznětlivý, arogantní a trucovitý. Tvé
povahové vady se rozrůstají.“
Galen jí sevřel pevněji, stáhl křídla a začal
padat volným pádem k zemi. Vykřikla a chytila se ho kolem krku. „Přestaň,“
napomenula ho se známkami smíchu v hlase a přitiskla mu hebké rty ke kůži.
Galen prožíval sladkou agónii.
Raphael, který letěl před nimi, zamířil také dolů
a pak vyrazil vpřed podél zeleného údolí, až jim zmizel z dohledu. Jeho
křídla se třpytila ve vycházejícím slunci a jeho styl letu byl tak bezchybný,
že za sebou nenechával žádné větrné poryvy. Pak už měl Galen s Jessamy
celou oblohu jen pro sebe. Na nebi byly sněhobílé nadýchané obláčky, do kterých
Galen úmyslně vletěl. Jessamy projela prsty skrz nehmotná vlákna. „Oh, Galene.
Já se dotýkám mraků.“
Úžas, který zazníval z jejího hlasu, byl
nedocenitelný. Stál dokonce i za všechnu bolest, která ještě mohla následovat… až
Jessamy objeví křídla svého srdce a odletí od něho pryč. Měl myslet dopředu.
Měly ho napadnout důsledky toho, že poprvé ochutná skutečnou svobodu.
Samozřejmě, že vždycky bude vděčná muži, který ji s sebou vzal do oblak,
ale…
Na druhou stranu, i kdyby tohle všechno promyslel,
tak by i tak udělal, co bylo v jeho silách – přel se s Archandělem –
aby se mohla dotknout mraků.
Jeho sobectví zase nebylo tak veliké – chtěl jen,
aby ho potřebovala, aby ho chtěla. Nikdo se o něho v životě nestaral jen
proto, že byl Galen.
„Máš v plánu mě ignorovat celou cestu, ty
paličatý barbare?“ zamumlala, když vyletěli z mraků a nad nimi už zase
byla křišťálově jasná obloha. Pod nimi se rozprostírala zelenající se krajina
s klikatící se řekou.
Jakmile ho začala s pro něho nečekanou
náklonností škádlit, uvědomil si, že neměl nejmenší chuť jí odolávat. „Máme
před sebou ještě dlouhou cestu,“ odpověděl a snažils se, přesto, že to nikdy
dříve neudělal, poškádlit ji také, „pokud všechna témata konverzace
spotřebujeme teď, bude nás na posledním úseku cesty doprovázet jen hrobové
ticho.“
Její smích se kolem něj omotával jako hedvábné
řetězy, které mu do budoucna ještě mohly přivodit těžká zranění.
„Mě slova nikdy nedojdou, Galene.“
„Tak mi něco povídej,“ zašeptal. Nebyl natolik
hrdý, aby sám před sebou předstíral, že o něho měla zájem způsobem, jakým on
potřeboval, ale tenhle čas s ní si chtěl uzmout pro sebe. Nezáleželo na
tom, co se stane, až doletí do Raphaelova teritoria, během cesty patřila jemu. „Pověz
mi o Alexanderovi. Už jsem o něm sice četl, ale nikdy jsem ho neviděl.“
„Alexander,“ pronesla a zamyslela se, „je
nejstarší z archandělů. Starší než on, byla už jen Caliane a ta zmizela,
ještě když byl Raphael mladý hoch.“
Jessamy nikdy nezapomene na zvuk Calianina zpěvu,
když kolébala svého chlapečka a u toho mu zpívala. Žena archanděl měla
překrásný a čistý hlas… který dokázal být i strašidelný, a to když svým
zpěvem přiměla dospělé obyvatelstvo dvou vzkvétajících měst, aby vstoupili do
moře. Zamezila tím hrozící válce, ale také to znamenalo smrt všech těch lidí a
později i většiny jejich potomků, kteří snad ze strachu a smutku ztratili vůli
žít a stali se z nich němé skořápky bez duše – až jednoho dne začali jeden
po druhém umírat.
Nikdy nezapomene na temné časy, o kterých byla
tenkrát přinucena psát, ani na skici, které obdržela, aby je jako tichý důkaz
strašlivé ceny, kterou zaplatili nevinní, založila mezi stránky. Na skicách
byly vyobrazeny stovky, tisíce malých dětí, opatrně připravených k pohřbu.
Smrt
zlomených srdcí, pronesl Keir, když se vrátil zpět do
Útočiště. Smrt z obrovského žalu,
z takového, jaký nesmrtelní nikdy nepoznají.
„Alexander,“ pokračovala s hrdlem staženým
emocemi, které byly stále tak bolestné, jako první den, „je také pohledným
mužem.“ Archanděl měl zlatavou barvu vlasů, stříbrné oči, ostře řezané rysy
tváře a postavu zdokonalenou životem stráveným v bitvách. Archanděl
působil jako dokonalost sama ještě před tím, než roztáhl křídla – ryze stříbrné
barvy. „Je tak úchvatný, že kolují domněnky o tom, že Michaela by chtěla jeho
potomka.“
Galen se uchechtl. „Chtěla by syna nebo dceru,
kteří by byli obrazem dvou nejkrásnějších andělů světa?“
„Ano, ale nemyslím, že má šanci uspět – kromě
skutečnosti, že Alexander už syna má, také není jako její ostatní trofeje.“ Byl
příliš inteligentní a dokázal prokouknout skrz Michaelinu překrásnou tvář, až
k chladnému a ambicióznímu srdci.
„Jednou mi řekl, že by to bylo jako pářit se
s černou vdovou, která po aktu samotném sežere svého druha.“
Jessamy Alexandera vždy respektovala kvůli jeho
prozíravosti a jednou z mála věcí, na které se s ním neshodla, byl
názor na Raphaela. „Proč,“ napadlo ji najednou, „si nechtěl získat pozici na
Alexanderově dvoře?“
Titus s Alexanderem sice vládl každý zcela
odlišným způsobem, ale oba byli válečníky.
„Jeho věk, moc a síla už ho zaslepují. Nedokáže
držet krok s měnícím se světem,“ odpověděl Galen. „Pokud by se
Alexanderovi podařilo dostát svým cílům, tak bychom stejně jako vážka
v jantaru zůstali všichni navěky uvězněni v čase.“
Jessamy s ním musela souhlasit. Alexander jí
při poslední návštěvě řekl něco velmi obdobného.
„Jsem
pro tento svět už příliš starý.“
Jeho slova byla překvapivým protikladem jeho
nestárnoucího vzhledu. Ale to nebylo vše, co jí tenkrát řekl. Jessamy se zamračila
a snažila se následovat tento útržek konverzace, která se udála před téměř
dvěma roky, až k jejímu počátku.
„Jsem
unavený, Jessamy.“ Jeho stříbrný pohled byl tak jasný, že nikdy nemohl patřit
žádnému smrtelníkovi. „Jsem znaven válkami, krveprolitím i politikou.“
„Vždyť
můžeš žít v míru.“ Nedotkla se ho tak, jak by se v podobné situaci
mohla dotknout Raphaela – Alexander byl daleko, daleko starší, než ona, a
přesto ji čas od času vyhledal pro společnou konverzaci a její názor. „Není
třeba táhnout do války proti Raphaelovi. A já vím, že to zvažuješ.“
Alexander
se na ni pousmál, ale v jeho výrazu chybělo jakékoli pobavení. „Mír je
fata morgánou… ale ano, možná máš pravdu. Možná se do tohoto světa hodí více
Raphael, než-li já.“
Jessamy si okamžitě uvědomila důležitost téhle
vzpomínky a podělila se o ni s Galenem. „Nikdo by od Alexandera nečekal,
že složí zbraně.“ Dokonce i ona brala jeho slova jako plané řeči a na celou
konverzaci zapomněla, jakmile se doslechla o Alexanderově chystaném tažení
proti Raphaelovi.
Náhlý náraz větru odfoukl Galenovi vlasy
z tváře a on se v letu natočil tak, aby se vítr neopřel o ni. „A
přesto se jeho armáda v tuto chvíli připravuje k tažení.“
Jessamy se znovu ponořila do svých vzpomínek a
snažila se zkoumat i ty nejnepatrnější výrazy Alexanderovy tváře. Jenže
skutečností bylo, že šlo o jednu vzpomínku mezi tisíci, mezi desítkami tisíc
jiných. „Je to archanděl,“ pronesla nakonec, „a ti jsou nepředvídatelní.“
Galenovo přistání bylo díky síle jeho křídel
bezchybné. Když natáhla ruce, aby mu promnula ramena, nebránil se. „Jsi
unavený?“ Sice to od ní nebylo hezké, ale nechtěla být v náruči nikoho
jiného, než Galena.
Zavrtěl hlavou a pak se otočil směrem
k Raphaelovi, který mluvil s jedním ze strážců. „Pojď.“
Počkala, než se ocitli uvnitř prostorné chaty o
samotě s Raphaelem. Modř archandělova pohledu ji spalovala do hloubky a
Jessamy napadlo, zda jeho uchvacující moc a síla vzhledem k jeho věku,
byly předzvěstí věcí budoucích. Caliane uměla rozedrat mysl jiných andělů a
Raphael byl v mnoha ohledech synem své matky a navíc synem dvou
archandělů.
„Jason,“ pronesl archanděl bez obalu, „je již
několik sezón frustrovaný. Podařilo se mu dostat jednoho ze svých lidí do
Alexanderových stájí, ale nepodařilo se mu dostat nikoho do samotného archandělova
dvora. Jediné, co se dozvěděl, byly klepy služebnictva a vojáků, kteří
pravidelně navštěvují taverny. Co je daleko znepokojivější, je skutečnost, že
nedokázal Alexandera spatřit na vlastní oči a posoudit tak jeho rozpoložení.“
Galen si přeskládal křídla. „To není nic
neobvyklého. Titův dvůr by se nikomu nepodařilo infiltrovat a Alexander je také
válečník.“
Jessamy zavrtěla hlavou a položila Galenovi ruku
na křídlo. „Je to neobvyklé, protože Alexander má ve zvyku pravidelně každých
pět dní procházet nebo prolétávat mezi svými bojovníky. A dělá to, ať prší či
svítí slunce, za vichru i za sněhu. Své armádě vždycky velel z první
řady.“
„Ironií je,“ pokračoval Raphael, „že v tomhle jsem
si vzal z Alexandera příklad, a přesto si Jason nemůže vzpomenout, kdy ho
mezi jeho vojsky viděl naposledy.“ Archanděl začal pochodovat po místnosti.
„Zatímco se v tavernách povídá o tom, že je v ústraní se svou
oblíbenou konkubínou, já jsem byl přesvědčený, že byl zamčený se svými
generály, protože nechtěl, aby se dostalo ven jediné slovo o jeho bojové
strategii.“
„To pořád může být pravda.“ Galen se podrbal na čelisti.
„Ale Alexander má syna Rohana, který je jeho mistrem zbrojířem.“
Raphael se střetl s jeho pohledem. „A jako
mistr zbrojíř by byl Rohan schopen připravovat válečné tažení i bez
Alexandera.“
Jakmile si Jessamy uvědomila, co Galen naznačoval,
ztuhla jí krev v žilách. Pokud by byl Alexander mrtev… ale ne, jak by se
něco takového mohlo stát? Zabít by ho mohl jen jiný archanděl a takové činy
s sebou vždy nesly obrovské katastrofy, které otřásly celým světem –
archandělé neumírali snadno. A pokud zemřeli, tak s sebou vzali celá města
i s obyvatelstvem. Archandělé nemohli být tiše otráveni, jejich odchod ze světa
nemohl být nenápadný - ale ne...
Děkuji moc za další skvělou kapitolu:-)
OdpovědětVymazatDěkuji ;)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další skvělou kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji!!!
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatĎakujem pekne za kapitolku.
OdpovědětVymazatMoc dakujem
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad další kapitolky !!!!
OdpovědětVymazatDěkuji mockrát za další kapitolu. :-) Renča
OdpovědětVymazatMoc děkuji za pokračování!💚🐍
OdpovědětVymazatMoc dekuji 😃
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatto vypadá zajímavě, těším se na pokračování, děkuji za překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji
OdpovědětVymazatmoc děkuji za další pokračování
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatMoc děkuji 😁
OdpovědětVymazat